Dvojí Kristovo bičování
17. 3. 2018
Kristovo bičování se zdvojnásobilo, protože je bičováno také jeho slovo. (…) Byl bičován od židů. Nyní je bičován rouháním falešných křesťanů. (…) Pokud jde o nás, dělejme to, co on sám nám pomáhá dělat: Když mě obtěžovali, oděl jsem se do žínice, pokořil jsem v postu svou duši (Ž 34,13).[ Sv. Augustin TR. K Janu X]
Slova světců se opět ukazují jako velmi aktuální, i když situace, kterou sledují, není stejná. Kristus v svém slově je vystaven bičování jako dosud nikdy. Sama Osoba vtěleného Slova je předmětem rouhání, překrucování a mystifikování. Případ nerozlučnosti manželství je jeden z nejevidentnějších příkladů, a zavedené principy antropologické revoluce podvodně realizované v církvi pod záminkou „zdnešnění“ vedou až k anulování Zjevení. Startovním bodem je nástup náboženské diskuze, jejímž předmětem totiž už není Bůh, ale člověk se svou křehkostí, svými požadavky, svými problémy. Slovní manipulace umožnila, že zcela vymizely pojmy jako odpovědnost a hřích, které jsou příliš nepohodlné pro zjednodušený a iluzorní plán pozemského osobního štěstí.
Zlehčování těch nejtěžších překračování Božího zákona nebo likvidace nauk z minulosti ve jménu pokryteckého ekumenismu a indiferentismu, to je jedna z forem rouhání falešných křesťanů, kteří tak bičují svého Vykupitele. Kromě toho působí veliké utrpení vidět tolik věřících a kněží, kteří v dobré víře toto všechno polykají s odzbrojující povrchností. To jsou plody desetiletí pastorační praxe, která místo péče o duše se věnuje sérii praktik založených na sentimentalismu domnělých spirituálních zkušeností a zážitků, na senzacionalismu periodických setkávání, na narcismu a sebe-oslavování bez podstaty a zásluhy. Nadpřirozené působení milosti je nahrazeno podle eventuálního prostředí fyzickými senzacemi, líbivými emocemi nebo sociologickými výsledky; také tam kde v protikladu k sociologické zkušenosti si nalháváme, že jsme hluboce spirituální, končí všechno na tekutých píscích mylného přesvědčení, že jde o zážitky samotného Boha.
Kořen zla je podle mého názoru stále stejný: na první místo se staví lidská zkušenost a Boží iniciativa se odsunuje. Je přirozené, že když Pán skutečně zasáhne do života některé osoby, dotyčný si to uvědomí tím nebo oním způsobem, ale milost, svou povahou vždy nadpřirozená, zůstane v rovině jakéhosi vznětu a vyčerpá se jako zvláštní náboženský zážitek. Dopracovat se k jeho podstatě, o co se vlastně jedná, to je na dlouhé lokty, stane se z toho jakási forma modlářství, které vede duši mimo oblast milosti. Není nic horšího než přesvědčení, že jsme dosáhli velmi vysoké úrovně duchovní zralosti, když ta nemá nic společného s transcendencí, nýbrž je to pouhý efekt psychologických mechanismů.
Dobrý učitel duchovního života je schopen rozlišit ihned skutečné působení Ducha Svatého od podobných čistě psychologických reakcí a faktorů prostředí. Ale kde ho vzít? Není to samo o sobě nic zlého, když se cítíme dobře v určité modlitební skupině nebo na nějakém poutním místě, ale pokud je motiv svou povahou ryze lidský, není třeba ho přičítat Bohu, protože když se člověk opírá o skutečnosti tohoto světa, stává se nepropustným pro milost (která se ubírá jinými cestami, často i strmými a bolestnými, jako je očištění vlastního já od hříchu).
Osoby, které touží pouze po tom, aby se dobře cítily, když se modlí, nejsou připraveny dát se přetvářet nebeským plamenem, aby byly vyloučeny cizí prvky a zazářil ryzí kov. Poleno mokrého dřeva vložené do kamen se musí nejdříve zbavit vší vody, aby se mohlo vznítit.
Jak zjistit, zda jsme v duchovním životě neupadli do léčky, nebo dokonce do pádu? Ověřit, jak se modlíme i sami, zda jsme v modlitbě vytrvalí i za vyprahlosti a v pokušení, zda obracíme svůj vnitřní zrak k Spasiteli místo sami k sobě a svým myšlenkám, citům, sentimentům... pak musíme zkoumat svůj vztah k bližním, zda je připraven spíše k trpělivé lásce než k soudu, naříkání, pomlouvání, obviňování. Jsou-li přítomny tyto neřesti, je třeba se vážně ptát, jak vůbec reagujeme na zkoušky a protivenství, které Prozřetelnost dopouští: zda se vzpouzíme, anebo je pokorně a klidně přijímáme a s důvěrou spolupracujeme a vzýváme o pomoc. Každý strom se pozná podle ovoce, není-li dobré, nesmíme ztrácet odvahu, což je typické pro pýchu, ale vyhrnout si rukávy a prosit o milosti potřebné k nápravě.
Dnes zvláště účinné kritérium pro ověření kvality našeho duchovního života je zkušenost, jak na nás působí rouhání, kterým falešní křesťané bičují Krista: kdo je přijímá jako docela dobré, musí se vážně zabývat svým vnitřním stavem; kdo je alespoň zmatený, má určitou naději, kdo je nedokáže spolknout, je na dobré cestě, pokud tím neživí svou pýchu. Pokušení dát se do křiku je velmi velké - chápu – ale k ničemu nevede, pokud přímo nezhasíná život Ducha v nenávisti a revoltě s rizikem odloučit se od církve.
Svatý Augustin nám ukázal cestu k následování: Oblečme se do žínice (nejen tím, že trpělivě přijímáme zkoušku, a proč ne, i fyzickou), pokořme se v postu (s potřebnou rozumností, abychom sami sebe nevyřadili), využijme každé příležitosti k pokání (především těch, které nám připravují bližní) a obětujme všechno Bohu za církev bojující, aby ji její Ženich neopouštěl v její zradě, ale měl s ní slitování.
Cílem křesťanského života není mít se dobře na tomto světě, ale zasloužit si štěstí na onom; život neslouží k tomu, abychom se radovali sami ze sebe, nýbrž abychom se učili trpět a obětovat za spásu svou i našich drahých i celého světa. Není to hledání souhlasu ze strany vyvolené skupiny, ale tvrdá škola sebepřemáhání v každodenním sebedarování. Pán ví, kdy potřebujeme podporu a útěchu, ale nerozmazluje nás ustavičnými citelnými milostmi, ke kterým bychom mohli přilnout více než k němu.
Není to náhodou, že tradiční mše, která zformovala zástupy světců, vyžaduje kněze a věřící, kteří se radikálně zřekli sami sebe, osobního vkusu a subjektivních očekávání, aby je nahradili pravými dary pro Boha, těmi, které podporují vnitřní růst a hledají opravdu Jeho, a nikoliv sebe sama. Přestaňme tedy bičovat Krista pod mylnou záminkou, že ho vtahujeme do služeb našeho pokoje a blahobytu. Jen tak se mu naše oběť může zalíbit a přinášet své plody.
Veškeré hledání, jehož předmětem není Bůh, je implicitně hledání sebe sama, a každé hledání sebe sama je k naší vlastní škodě (Matka Maria Hildegarda Cabitza (1905 – 1959).
Don Elia, La Scura
