Primární cíl podle Stvořitele
22. 1. 2019
Vzájemné sebedarování, je jedinečný akt, který mohou uskutečnit dvě lidské bytosti (svou přirozeností muž a žena) podle vůle Stvořitele, jsou-li nerozlučně spojeny na celý svůj život; tento jejich vzájemný akt je sám v sobě dobrý, je-li zaměřen ve smyslu své přirozené povahy k plození dalších lidských bytostí, které jsou povolány být zde na zemi Božím obrazem a po smrti žít v jeho slávě. Křesťanský pohled na sexualitu nemá nic společného s pohrdavým gnostickým pojmem prokreace, nýbrž představuje tu nejvznešenější velikost.
Ve světle této vize je přirozené, že mezi dvěma cíli manželství (cílem spojení a cílem plození) je přesná hierarchie založená v samotné lidské bytosti: plození představuje cíl primární, spojení manželů cíl sekundární. To neznamená, že ten druhý cíl je jakoby náhodný a takřka zbytečný, neboť trvale dobrý vztah mezi rodiči je zcela nezbytný, aby jejich děti vyrůstaly v harmonickém, pokojném prostředí. Každá lidská bytost má bytostné právo přijít zde na světě do správné rodiny založené na trvalém svazku spojeném láskou. Takovéto podmínky mají nejvyšší důležitost, aby děti mohly přijmout svou vlastní pohlavní identitu, stanovenou již při početí, a osvojit si víru v útulném domácím rodinném prostředí, jak to chce Bůh, aby tak poznávaly jeho nekonečnou lásku, byly náležitě formovány v lidské a morální rovině a rozvíjely se jako osobnosti.
Bohužel, počínaje 2. vatikánským koncilem tato přirozená hierarchie mezi oběma cíli manželství byla převrácena navzdory předchozímu magisteriu, které ji předávalo s naprostou jasností a výslovně odsuzovalo stavět je do stejné roviny. Těm, kteří ji dosud nepoznali, doporučuji četbu úchvatné encykliky Pia XI. Casti connubii (1930), která přejímá a dále rozvíjí encykliku Lva XIII. na stejné téma (Arcanum divinae, 1880) a jejíž nauku opakovaně zdůrazňuje Pius XII. v četných svých projevech.
Schéma dogmatické konstituce o rodině a manželství, které bylo redigováno vzhledem k poslednímu koncilu v novém italském vydání, obdivuhodně syntetizuje celou předcházející nauku a aktualizuje ji s ohledem na nebezpečné teologické tendence, které si již tehdy klestily cestu. Schéma však bylo tehdy odhozeno díky některým kardinálům zednářům, kteří pak redukovali celé pojednání o tomto na výsost důležitém problému na šest roztroušených malých paragrafů v Gaudium et spes, spolu s nesprávnými dvojznačnostmi.
Toto nesporné odloučení od katolické Tradice zůstává beze změny až do této chvíle a spočívá v ošidném postavení obou cílů do stejné roviny, která se velice rychle vyvinula tak, že sekundární se stalo primárním, a to pak neblaze postihlo cíle oba: porodnost se zhroutila a nerozlučitelné manželství prakticky zmizelo. Je nesporné, že muž a žena jsou v manželském životě povoláni, aby se jejich seberealizace uskutečňovala ve vzájemném doplňování; ale pokládat to za jedinou a pravou humanizaci předpokládá dva základní omyly: jeden v řádu filozofickém, druhý v řádu teologickém.
První je přesvědčení, že člověk jako takový není sám sebou v síle své lidské přirozenosti již od početí a za všech okolností, ale že se jím stává teprve do té míry, v jaké může konat určité věci. A druhý omyl redukuje lidské povolání na pouhý pozemský horizont, a zcela opomíjí jeho poslední nebeské určení a upouští od nezbytných nadpřirozených prostředků, které jsou nahrazovány imanentistickými ideologiemi a psychologickými technikami.
Důsledky takových zvratů jsou opravdu zničující, jak může každý konstatovat. Jestliže je lidská bytost přesvědčena, že se nemůže plně realizovat, pokud nepraktikuje sexualitu, není zde místo pro celibát ani pro zasvěcené panenství; čistota, kterou jsou kněží, řeholníci a řádové sestry povinni zachovávat pod hříchem svatokrádeže, je podle obecné mentality nemožná, už také proto, že sexuální žádostivost, jednou připuštěná v situaci umožňující jen její obtížné uspokojení, se nakonec promění v nenasytou šelmu, která překračuje všechny zábrany až k smutně proslulému zneužívání mladistvých. Ti, kteří naopak nejsou schopni dělat sex, jak říkají, pro své určité přirozené postižení, jsou v takové vizi odsouzeni k trvalému neštěstí, což je důvodem k tomu, že při diagnóze potenciální anomálie před narozením jsou z rozhodnutí jiných osob systematicky potlačováni, nebo dospějí-li do pokročilejšího věku, jsou klidně vyzýváni, aby podstoupili asistovanou sebevraždu.
Neméně těžké jsou i škody, jaké mohou postihnout instituci rodiny. Jestliže prvním cílem manželství je manželské sexuální spojení, je pochopitelné, že v případě krize, kdy jak se říká, končí láska, končí se také se společným životem bez ohledu na nerozlučné pouto manželství. Gaudium et spes tak vydláždilo cestu k připuštění rozvodu také u katolíků, kteří upadli do pasti nerealistického ‚života ve dvou‘, tj. neuskutečnitelného snu, který velmi snadno zklame a pak záhy vyostřuje konflikty a podněcuje k rozchodu.
Podstata vzájemné lásky vyjádřená manželským souhlasem nespočívá v citu nebo tzv. sexuální úmluvě, nýbrž v neodvolatelné vůli navzájem si sloužit a ctít se po celý život. V křesťanském manželství si manželé vzájemně pomáhají v podstatném poslání křesťana, tj. v sebeposvěcování, tak, aby oba mohli dosáhnout věčné spásy. Pokud je jejich reálným a objektivním cílem nebe, dokážou s podporou trvalé svátostné milosti nést spolu kříž soužití, i když není vždy lehký. Nynější lehké břemeno utrpení zjednává nám nad každou míru věčnou tíhu slávy, protože nám neleží na srdci věci viditelné, ale neviditelné (2 Kor 4, 17-18).
Jestliže však plození ustoupí do druhého plánu ve prospěch fyzického spojení, pokládaného za hodnotu, která sama v sobě převyšuje tu první, není možno se vyhnout touze praktikovat intimní styk s vyloučením jeho přirozeného důsledku, jakým je těhotenství. Tím položil 2VK premisy pro uvolnění erotismu, který staví manželku do funkce prostitutky, svatyni života redukuje na svého druhu domácí nevěstinec a otevírá tím také dokořán brány nejrůznější antikoncepci; nic není platné dodatečné odsuzování, podsouvání falešných domněnek, především když údajné »odpovědné rodičovství« není přenecháno na rozhodnutí Stvořitele, nýbrž úvaze samotných manželů, kteří zapomínají, že jsou jeho služebníky a měli by dodržovat jeho pokyny, a nikoliv hledat možnosti, jak si upravovat manželská práva podle vlastní ‚zdravé křesťanské úvahy‘. Také používání tzv. metod přirozené antikoncepce se stává hříšným, jestliže má sloužit k tomu, aby se za každou cenu zabránilo početí.
Ale katastrofální důsledky odmítnutí tradiční nauky o této věci zde nekončí. Jestliže se lidská osoba vymezuje počínajíc sexuálním stykem, je zde nutně tendence nevylučovat žádné formy erotického uspokojení, které je zcela mylně pokládáno za nevyhnutelné; pak se jeví jako oprávněná i homosexualita v jakékoliv omáčce, zatímco ryzí přátelství, typický projev vztahů mezi dvěma rozumnými bytostmi obdařenými vnitřním duchovním životem, je zbaveno svého smyslu, a to především ve společnosti, která je posedlá sexem i díky zbloudilým teoriím Freuda a Fromma (povinná četba v mnoha seminářích a klášterech.) Sexualita s vyloučením prokreace, což je její neodmyslitelný účel, se stává hnízdem nepředstavitelných perverzí a těžkých citových patologií, včetně zapeklitých vztahů v každém ohledu a vede ke zcela opačným výsledkům, než jakých mělo být dosaženo.
Dnes určití pseudoteologové ve svém bezbožeckém deliriu skončili dokonce v nesnesitelném rouhání, když si dovolují tvrdit, že sodomské vztahy, které jsou zcela oproštěny od vztahů přirozených a od vůle k prokreaci, se více přibližují k výměně vzájemné lásky, jaká panuje mezi božskými Osobami v Trojici. To je extrémní důsledek zmatku v pojetí osoby výlučně pod zorným úhlem vztahu. Ale jak musí být každému jasné, vztah mezi lidmi není fakt ontologický, a tedy neměnný a totální, jako je tomu v Nejsvětější Trojici, nýbrž je to vztah čistě morální, tedy náhodný a proměnlivý. Možnost účastnit se na životě Trojice je otevřena člověku, který žije zcela ve stavu milosti, a je to realita spojená s vírou a křtem, nikoliv se sexuálními praktikami, které jsou dokonce proti přirozenosti a volají k Bohu o pomstu.
Ten, kdo vyprovokoval tuto zdánlivě neškodnou variantu nauky, tento gigantický pád, ocitl se již před desetiletími před spravedlivým Božím soudem. My stojíme dnes před úkolem zachránit se před ztroskotáním a postavit se znovu pevnou nohou na půdu věčného Magisteria, které je nám stále k dispozici, aby pomáhalo nám a současně těm, které Pán svěřil naší péči, abychom je upevňovali svým slovem, svým svědectvím a svou pravou radostí. Katolická nauka o manželství, jakkoliv se v dnešním kontextu jeví tvrdá a strmá, v kontextu socio – kulturním obsahuje neobyčejnou krásu, vznešenost a potenciální nepřekonatelné štěstí, pokud věrně respektujeme vůli nejmoudřejšího a nejdobrotivějšího Stvořitele a žijeme v souladu s ní. Aniž bychom zmenšovali prvenství zasvěceného života, který svou podstatou anticipuje konečný nebeský cíl pokřtěného, dnes více než kdykoliv jindy je třeba formovat křesťanské rodiny jako početné a bohaté na povolání, schopné vzdávat Pánu tu největší chválu, jakou mu může vzdávat jeho tvor, schopný milovat ho a sloužit mu i svým tělem.
Don Elia, La Scure
