Zasvěcení, nebo odevzdání?
17.5.2020
Zasvěcení, nebo odevzdání? Je to teologické dilema vyvolané novou modernistickou teologií ve prospěch svěření, jako protikladu zasvěcení. Debata se vynořuje z dnešní teologické tendence redukovat mariologii na minimální termíny a okleštit staleté duchovní, dogmatické „exaltace“ úcty a zbožnosti vůči Panně Marii. Desakralizace a redukování mariánského kultu a modliteb na minimum je plodem dialogu s protestantismem, který započal na 2VK, dialogu, který je charakterizován v teologii jako progresivní protestantizace.
Je známo, že Pater Pio nerad viděl koncil a především budoucí aplikace jeho dokumentů: skupinu biskupů, která ho navštívila v čase koncilu, propouštěl se slovy: „Zacházejte dobře alespoň s Madonou“.
Nebudu se pouštět do teologického dilematu, který velmi dobře vysvětluje přednost zasvěcení (P. Settimo Manelli: Biblické základy zasvěcení Panně Marii). Postačí mi aplikovat na příznivce zasvěcení Ježíšova slova: »Velebím tě, Otče, že jsi skryl tyto věci před moudrými a chytrými a zjevils je maličkým« (Mt 11,25). Vyžaduje to opravdu ducha maličkých, tj. pokorných, aby dospěli k výroku: „Madona ve Fatimě žádala zasvěcení“. Ona o tom ví více než všichni teologové dohromady. Když žádala od církve a od papeže zasvěcení Ruska, tzn. ateistického komunismu vyzvednutého na politický systém, my prostě tomu musíme věřit jako děti, které říkají: „Tak to řekla maminka, a tak se to udělá!“.
Zasvěcení nejsvětější Panně a jejímu Neposkvrněnému Srdci je základní úkon lásky k Marii, a sv. Maximilián Kolbe řekl tuto významnou větu: »Nesmíme se bát milovat Marii, protože nikdy ji nebudeme milovat tak, jak ji miloval Ježíš«.
V tomto bodě bude nejlepší analyzovat rozdíl mezi zasvěcením a svěřením, abychom nadřazenost zasvěcení zdůraznili.
Svěření nám zobrazuje dítě, které vezme za ruku nějaká žena, a ono se jí svěří, jako by to byla jeho matka; je to úkon důvěry v mysli dítěte vůči jakékoliv ženě. Zasvěcení naopak vede k představě dítěte, které objímá klín své maminky a vnímá v něm „svatyni“ svého života; je to úkon zvláštní lásky milujícího srdce dítěte k vlastní matce.
Svěření je akt víry, který směřuje k získání „milosti“ od Madony. Zasvěcení je naopak úkon lásky, který směřuje k cíli patřit Madoně „v milosti“. Být v milosti dítěte je více a překračuje to stav mít nějakou milost; milosti získáváme v důsledku toto, že jsme hodnými a zbožnými dětmi Madony.
Když Ježíš řekl z kříže Janovi: „(Synu) hle tvá Matka, pak ono „hle“ je zasvěcovací imperativ syna Madoně, své Matce. „Ecce“ je silné prohlášení, tak jako ono Pilátovo: „Ecce homo! (Jan 19,5), které neznamená pouze označení a představení muže nebo matky k vidění symbolicky, figurativně, analogicky.
Toto „ecce“ v hebrejské a semitské mentalitě znamená v překladu „pokládej oficiálně“, podle práva, uznej doopravdy, že toto je tvoje Matka“; nejedná se tedy o úroveň reprezentativní, nýbrž o matku personifikovanou, vtělenou, reálnou, legální. V důsledku toho také Jan se stává personifikací, vtělením zasvěcení pravého syna této Matce.
Pro důkladnější analýzu bude vhodné srovnat adopci a svěření. Když Madona požaduje zasvěcení, je to jakoby Ježíš řekl Janovi: Považuj se za adoptovaného syna své Matky“ a jako by řekl Jí: Ženo, přijmi ho za adoptovaného syna. Maria chce být pokládána za naši adoptivní Matku, nejen matku opatrovnici. Adoptivní syn je pravým a skutečným synem, zatímco ten svěřený je synem pouze virtuálním. Je adoptován v právním smyslu, svěřený je pouze odevzdán ve smyslu sociologickém.
Můžeme záležitost ještě více prohloubit a říct, že svěření je akt sociální, částečný podmíněný, zatímco zasvěcení je úkon náboženský, trvalý a nepodmíněný. Svěření mne může zachovat takového, jaký jsem, v minimální míře, nepřímé, neúčinné, zatímco zasvěcení mě žádá celého, a to silně, přímo, účinně, natrvalo, jako svatost, jako v misijním poslání, jako v apoštolátu.
Svěření mě spojuje s lidmi, s kýmkoliv, v jakékoliv věci, zatímco zasvěcení mě svazuje s Bohem a pro Boha. Zasvětit se znamená doslova stát se posvátným, a posvátným je Bůh a všechno, co je Boží, jako Maria. „Zasvěcenost“ je teologický překlad „svatosti“ božské a biblické. Zasvěcenost mi ukládá to, co řekl Bůh: „Buďte svatí, jako já jsem Svatý (Lev 11,44). Bůh je „Svatý Izraele“ (Ž 71, 23), třikrát Svatý, a zasvěcení mě obrací k Bohu, abych Bohu náležel, Bohu sloužil a Boha velebil. Chápeme tedy, proč Maria, která je dokonale posvěcena a celá Svatá, žádá také od nás zasvěcených, abychom se stali vždy a dokonale zbožní, mravně počestní, upřímní, dobří a spravedliví, neposkvrnění jako ona.
Je důležité myslet také na druhou stranou medaile, jakou má zasvěcení a jakou nemá odevzdání. „Sacrum“ je v protikladu k „profánní“. Posvátnost se týká také svého opaku, tzn. stranit, se, oddělit se, zamítat to, co je profánní. Profánní je synonymem k světskému, pozemskému, materiálnímu, tělesnému, hříšnému, neřestnému, bezbožnému a konečně také démonickému a satanskému.
Tato vůle a povinnost přejít od hříchu k milosti není přítomná v odevzdání, ale vyžaduje se výslovně při zasvěcení. Svěření se rodí ze situace utrpení, nemoci, chudoby a všímá si převážně stránky tělesné a sociální, za okolností, kdy je potřebné osvobození a uzdravení. Zasvěcení se rodí ze situace zla, hříchu, neřesti, bludu s požadavkem nápravy, očištění, obrácení, odloučení, tím že konáme pokání, nápravu, dostiučinění. To jsou všechno věci svrchovaně nutné, naléhavé, primární, které Madona od nás požaduje, a my od ní žádáme milost osvobození, uzdravení, ochrany, pomoci a přispění.
Toto jsou tedy přednosti zasvěcení: poslední cílovou složkou zasvěcení je společenství s Bohem a Marií, je to sakralizující iniciativa ze strany Boha a Marie, Boží dar pro nás, a nikoliv naše lidská iniciativa jako při svěření. Zasvěcení má tedy mnohem větší hodnotu a důsledky, činí nás účastníky rodu, původu, potomstva „Ženy“, o které se mluví v knize Geneze (3,15) i v Apokalypse (12,4). Je to ona „Žena“, kterou nacházíme na Ježíšových rtech v galilejské Káni jako prostřednici všech milostí a přímluvkyni (Jan 2,4), a pod křížem jako Matku bolestnou a spoluvykupitelku (Jan 19, 26).
V parafrázi věty sv. Maxmiliána Kolbeho: nesmíme se bát zasvětit se Marii a jejímu Srdci, protože bychom se jinak nezasvětili jejímu Synu Ježíši, který se provždy zasvětil jí a jejímu mateřskému lůnu v božském vtělení. Je to Ježíš, kdo požaduje naše zasvěcení Marii, stejně jako naše synovské duchovní vtělení v ní, Matce jeho a Matce naší.
Maria, posvětitelko Božích dětí, oroduj za nás!
