Pochod pouští
6.2.2018
I ty časy, které dnes prožíváme, jsou dobou milosti. Protože není takové doby, ať se děje cokoliv, která by nebyla pod dohledem vševědoucího Boha, který jedná jinak než lidé. Jsme ve fázi, kdy procházíme pouští: ještě nevidíme v dáli vůbec nic, ale každá poušť má v určitém bodě svůj konec. To víme nejen skrze víru, ale také z vlastní zkušenosti. Po všech nocích, co jich bylo v dějinách, následuje opět den. Po každé noci církve nastupuje opět obrození. Je tomu jako při porodu: malá zvracení, nevolnosti, pak relativní klid a nakonec zrychlení, stahy a bolesti se stupňují k vrcholu, a nakonec je zde nový život, který přichází na svět v bolesti a oběti.
Není to nějaká báseň, je to pohled víry, který neustává hledat, a v tomto hledání nachází znamení toho, co hledá.
Pouští táhneme již dlouhou dobu, nikoliv od včerejška. Dnes je tato poušť více evidentní, jasnější a horoucí vyprahlost se stává krok za krokem nesnesitelnější. Zpočátku vedla cesta kolem malých oáz, kde bylo možné se zastavit v naději, že pustina by mohla skončit. Dnes, jak se zdá, došlo k tomu, co bylo předpovězeno: „ten který se skrýval“, hlasatel, pontifex, už se nepřetvařuje. Naopak pomáhá tomu, aby se projevilo tajemství nepravosti, o kterém mluví svatý Pavel. Je zde jistě něco tajemně velkolepého a grandiózně nepravého v Římě, který už má hodně daleko k tomu, aby byl pochodní víry, naopak je dnes znamením zmatku, zdrojem zmaru a rozdělení, místem zkázy a rozvratu stále záludnějšího a více zarážejícího. V Římě, který je pohoršením pro věřící a nadšením pro Kristovy nepřátele.
Za této situace mnozí ztrácejí víru, když vidí, že církev učí něco, co je zcela v rozporu s tím, co dosud učila. Mnozí nabývají přesvědčení, že všechno byl omyl, nic není pravdou, nic není trvalé, bezpečné; ale mnozí útočí ještě rozhodněji na opuštěnou víru, která jakoby měla přežít sama jen s nemnoha znameními, svědky a pastýři. Že má přežít proti všem, proti světu, a především proti těm, kteří by ji měli bránit a předávat. A Bůh zatím jako zahradník odřezává, co je mrtvé a prořezává to, co přináší plody.
Bergoglio jistě není jedinou příčinou této zkázy. On jen s brutalitou a rozhodností otevřel víko, pod kterým už nějakou dobu hučely a pěnily se bahnité proudy: oplzlé páchnoucí bahno nečistoty, smilstva a pedofilie; proudy homosexuality mezi klérem, proudy herezí a zesvětštění...
Otcové, jako svatý Augustin v De civitate Dei hovořili již za svých časů o špatných a pokryteckých osobách, které se v církvi nacházejí a shromažďují, dokud nedosáhnou tak velikého počtu, aby vytvořili velký národ antikrista.
Dnes se těm, kteří milují apologetiku, stává jasným, že nepřítel není v prvé řadě ten vnější: materialismus, komunismus, nacismus, islám a další... Hlavní nepřítel je uvnitř jako „Satanův dým,“ který pronikl do „Božího domu“, jak měl prohlásit Pavel VI. podle Apoštola národů.
Děje se totiž toto: na všechny jednou dojde. Proto ti, kdo ještě věří, se pozvedají a mluví hlasitěji než dříve a je jisté, že Bůh nemůže opustit svou bárku, že jeho příchod nastane právě v okamžiku, kdy to bude nejnutnější a nejvíce žádoucí.
K pochopení toho, co se stalo, že jsme se postupně dostali do aktuální situace, je možno si přečíst různé autory, kteří od počátku všechno pochopili: Romano Amerio, don Divo Barsotti, nebo abychom mluvili o živých svědectvích, mons. Mario Oliveri již v době, kdy byl biskupem v Albenze a vydal text pod titulem: Biskup píše Svatému stolci o nebezpečích dogmatického relativismu (nakl. Leonardo da Vinci).
Jedná se výběr z dopisů, které psal mons. Oliveri počínaje rokem 1993 papeži Janu Pavlu II., prefektovi Kongregace pro nauku víry Josephu Ratzingerovi, kardinálu Walteru Kasperovi a Benediktu XVI.
Tyto dopisy jsou něco jako synovské supliky, ve kterých biskup vyjadřuje své osobní utrpení a diagnostikuje přesně zlo, kterým církev postupně koroduje.
Jedno zlo má především jméno: ztráta Víry. Oliverova diagnóza je v podstatě jednoduchá: Naše víra se zakládá na jistotě, že Kristus »je« Spasitel a že jeho církev je povolána, aby předávala věrně poklad víry a hlásala lidem všech dob nezměnitelnou Kristovu pravdu, nic jiného.
Jenže to je právě to, co se dnes ztrácí, píše Oliveri svým adresátům: Kristus se už nenachází v mnoha diskuzích, mnoha dokumentech, v životě mnoha pastýřů, protože ve jménu dialogu, moderních filozofií, ve jménu aggiornamenta, ekumenismu, dogmatického a etického relativismu všechna jasná a definovaná pravda byla zamlžena, zakulacena. Čistota apoštolů, kteří pro hlásání Krista a Krista jako takového dali svůj život, zmizela ze seminářů, z teologických knih, z myslí a srdcí mnoha prelátů. Existence samotné pravdy je koncept, který se vytratil, který probouzí strach, proto byl nahrazen modloslužbou dialogu bez konce a bez konců, dialog pro dialog, tedy zcela neužitečný a nikam a k ničemu nevedoucí.
Dnes, píše Oliveri Benediktu XVI. v roce 2005, bylo přijato pokušení přejít od hlásání pravdy k dialogu se všemi náboženstvími a – uvnitř křesťanských denominací dokonce – s herezí. Jenže co je to vlastně Zjevená Pravda? Jaký smysl by měl Bůh, který se zjevuje a který by od nás žádal, abychom vstoupili do konfrontace s jeho Zjevením, neměnitelným a věčným, jako je On sám?
Sám 2. vatikánský koncil, který se představuje jako nové Letnice, bourá schizmatickým způsobem diachronickou jednotu církve, pokračuje Oliveri, „rezignoval na platnost pravd, které jsou jisté a definitivní (tím byl bolestně překroucen smysl všech koncilů katolické církve) a tváří se jako pastorační koncil, jakoby pastorační akce nesloužila především hlásání pravdy, proklamaci Slova Pravdy, hlásání Božího Zjevení“.
Oliveri nedospěl k tématu „dubií“, ale když ho čteme, je snadné pochopit, co se vlastně stalo: Amoris laetitia je text úmyslně a záměrně dvojznačný, jako obrovská většina jiných projevů a činů onoho Bergoglia, který nejen pro svou dvojakost dovolil zbrzdit mnoho synodálních otců, kteří evidentně nesouhlasili, protože jeho dvojakost je vlastní modernistickému myšlení, pro něž je všechno změnitelné, nic není určitého, žádná Pravda není Pravdou!
Oliveri se neomezuje na zdůrazňování, že pro církev neexistuje jiná možnost, než jen věrnost své vlastní tradici a Zjevení celému a beze zbytku; poukazuje také na to, jak ztráta toho, co je primární, tedy ztráta víry plodí postupně množství zničujících bludů.
Z toho vyplývá kritika předsedů biskupských konferencí a jejich sekretářů, kteří vystupují jako nejvýraznější projekt organismů a svrchovaných struktur zbytnělého a zatěžujícího institucionálního a sociálního aspektu života církve na úkor vnitřního společenství „víry a svátostí“, a z toho dále plynoucí kritika přehnané pozornosti pro mimořádné organizace, instituce a iniciativy (sdružení, pracovní komise atd.), které ustavičně stravují energii na úkor každodenních úkolů a především úkolu prohlubovat duchovní život a absorbovat nadpřirozené obsahy Kristova spásonosného působení.
To všechno má za následek osudný a šířící se blud postihující věřící: již po celá desetiletí ztrácejí ze zřetele to, co je základní a primární, a co je v důsledku toho sekundární, a obracejí tak naruby Kristovu nauku, která nás vyzývá, abychom hledali nejprve Boží království, a všechno ostatní nám bude přidáno.
A odtud vychází správné volání Oliveriho, které dává smysl všemu: Je to jedině Bůh, která dává smysl lidskému životu: věčnost, která dává cenu času, nikoliv naopak! Vědomí této pravdy implikuje méně schůzí a institucí a více modlitby; méně diskuzí a více adorací, méně moderního blábolení a více zpovědí; méně sociologie a více eschatologie, méně politiky a více věčného života.
Jestliže jsou dnes všem známy věčné Bergogliovy řeči o emigraci a ekonomii, sociologické bláboly Galantiniho (zrozené zřejmě během vydatné večeře s Boldrinim nebo Cirinnà), nežádoucí polévky Basettiho před politickými volbami... je to prostě proto, že kde schází pohled Víry a hlásání Božího království už není podstatné, tam nezbývá nic než pozemská realita.
Proto dříve než si položíme otázku, jaké jsou hlavní bludy pastýřů, kteří dnes vedou církev, je třeba se ptát spolu s nekatolíkem, jako je Franco Brattiano, zda ještě vůbec věří v Boha.
Stilum Curiae
