Už není doba zázraků?
Kromě vyprávění o zjevení Panny Marie v La Salettě 19. září 1846 pasáčkům Maximinovi a Melanii vypráví sv. Jan Bosco jiné zázračné události a píše:
Jsou vybrány i z veřejných dokumentů, tedy dosvědčené osobami jejichž věrohodnost je mimo všechnu pochybnost. Chceme jimi potvrdit dobro v našem náboženství a odsoudit ty, kteří by, snad z nevědomosti, chtěli učinit konec moci a milosrdenství našeho Pána, když tvrdí, že doba, kterou nyní prožíváme, už není dobou zázraků.
Toto tvrzení - Už není doba zázraků - staré 150 let má ještě větší platnost v době, kdy prožíváme znesvěcování, které zachází až k pohrdání vším nadpřirozeným, neuznává království Krista, Pána nebe i země. Důsledkem je, že se nedbá Slova, které se vtělilo, aby „přebývalo mezi námi“, jak prohlašuje prolog Evangelia sv. Jana.
Svatý Jan Bosco připomíná, že mezi sděleními Slova je jedno obzvláště významné. Řekl totiž, že
v jeho církvi se budou dít ještě větší zázraky, než jaké sám vykonal, neurčil jejich dobu ani počet; proto dokud zde bude církev, uvidíme vždy ruku Páně, která zjevuje jeho moc zázračnými událostmi, protože stejně jako včera i dnes a povždy to bude Ježíš Kristus, který řídí a spravuje svou církev až do konce věků.
Pochopit a prožívat tuto pravdu víry je velmi důležité vzhledem ke zkáze, jejímiž jsme svědky a která se množí každým dnem s intenzitou, jevící se jako nezadržitelná. Tyto trosky kolem nesmí zastínit „dobra našeho náboženství“. Musí přispívat k naplnění vůle Boží, která připouští zlo vzhledem k vyššímu dobru, jak říká evangelium sv. Lukáše. Plnit vůli Boží znamená především obětovat Bohu svá osobní utrpení způsobená fyzickou a duchovní přítomností zla, jehož jsme svědky, posilováni základním nástrojem, který nám Ježíš zanechal: jeho živým a svatým Tělem.
Je naprosto nezbytné, abychom se sytili svatou Eucharistií a žili v milosti Boží s vědomím, že mohou nastat časy ještě obtížnější, ve kterých se projeví pokusy zbavit nás svatého Těla, kdy budou odstraňovány kříže a „dobří věřící“ budou povoláni, aby se stali mučedníky a skrývali se v katakombách. Když ty doby nastanou, bude nutné žít v jistotě, že i nyní je zde církev jakožto božská – nikoliv lidská – instituce a až do skonání věků zde budou „zázračné události“, které podle slov sv. Jana Boska jsou „viditelnými znameními Boží všemohoucnosti“ a předzvěstí »závažných událostí, které budou projevem Božího milosrdenství a Pánovy dobrotivosti, anebo Boží spravedlnosti a jeho hněvu, ovšem vždy v podobě, která vede k jeho větší slávě a spáse duší.«
Pokud se díváme pouze na věci lidské, které skrze svou slizkost a ošklivost mohou zatemňovat naši mysl, nikdy nezískáme svobodné srdce a svobodnou mysl, abychom mohli vnímat krásu poselství a důkazů jeho přítomnosti, kterou nám Pán poskytuje každodenně v samotném našem životě, a rozum schopný poznávat ony zázračné skutky, které se dějí i dnes a jsou zdrojem milostí a požehnání, říká sv. Jan Bosco. Ony slouží jako podněty živé a činné víry, která nás vede ke konání dobra a varování se zlého, abychom se stali hodnými jeho nekonečného milosrdenství v čase i na věčnosti“.
Kdybychom se zamysleli aspoň na chvíli nad zničujícími útoky, které musela církev snášet v posledních staletích, počínaje protestantismem, po němž následoval humanismus, osvícenství, Francouzská revoluce, modernismus, komunismus a totalitní ideologie XX. století až do rozhodného vystoupení masonských sil, až do oněch reálných deformací obsažených v druhém vatikánském koncilu, v hnutí ´68, pak musíme uznat, že předpovědi a sliby, které dal Kristus svým přátelům, nebyla prázdná slova. Církev i přes tyto strašné a soustředěné útoky se nikdy nezhroutila a nezhroutí, protože stojí na pevných základech, které položil sám Kristus.
Otevřeme svůj zrak pro velký zázrak, který se uskutečňuje den po dni, živí naše životy a přibližuje je k Boží dobrotivosti, jež nás zachovává a chrání od zlého. Skrze tento nesmírný zázrak budeme moci poznávat ony „zázračné skutky“, které se dějí i dnes, tak jako se naplnily v minulosti, aby zanechaly věčnou stopu Boží přítomnosti po našem boku a pomáhaly nám zachovat živou víru pro nás i pro ty, kteří přijdou za námi.
Danilo Quinto, Chiesa e postconcilio
