Ukřižovaná Církev
3.3 2018
Bohužel, kolik je Jidášů Iškariotských – kteří za nabízenou odměnu nějakého časného prospěchu prodávají pravdu, zrazují bližního podlým polibkem, a tím způsobem se věšejí na oprátku věčné záhuby. (…) Ale běda, běda, celé Kristovo mystické Tělo, jakým je Církev, je znovu křižováno a usmrcováno. (sv. Antonín Paduánský, »Kázání o postní neděli«)
To, co sv. Antonín naznačil těmito slovy, nebylo pravděpodobně to, co si myslíme, že v nich čteme. Oni neprodávali pravdu pro hmotný zisk, byli to snad kazatelé nebo profesoři teologie, kteří zneužívali své povolání k obohacování a k získání postavení či podobných cílů a lichotili mocným. Jak uvidíme dále, Antonín viděl Církev jako ukřižovanou pokušeními démonů, stejně jako rouháním a pronásledováním ze strany pohanů, heretiků a židů, tedy saracénů, katarů a lichvářů.. Ti první opanovali Středozemní pobřeží a terorizovali a pronikali velmi hluboko do křesťanského vnitrozemí, kde loupili a drancovali. Ti druzí kontrolovali vnitřní území a důležitá města jižní Francie a severní Itálie, třetí pronikli dokonce do ekonomie s cílem podrobit si také jejich politiku s odvoláním na staré boží přísliby, které se jich už netýkaly, protože odmítli Mesiáše.
Slova světců nicéně odhalují mimořádnou aktuálnost a mohou být oprávněně aplikována i na dnešek. Dnes bohužel mnozí z těch, kteří jsou povoláni, aby hlásali a učili Božímu slovu, prodávají doslova Kristovo slovo, aby získali uznání a výhody u mocných tohoto světa, ovládaného židovskými financemi. Jejich lichocení spočívá v ospravedlňování lidských hříchů, aby odvrátili jejich pozornost od nebezpečí, k němuž směřují. Tímto jednáním připravují oprátku pro ty, kteří jim naslouchají, provaz věčného odsouzení. Skutečná a pravá islámská dobyvačná invaze s povzbuzováním velké části katolické hierarchie, se stala tlampačem novodobé gnóze v postmoderní kultuře: jestliže první modernismus byl kloakou všech bludů (Pius X:), tento je stokou nejhorších intelektuálních absurdností a morálních ohavností. Nejen život jednotlivců a rodin, ale celé společnosti a státy jsou kontrolovány lichváři a spekulanty velkých bank a finančních společností.
Církev, Kristovo mystické tělo, má na sobě reprodukovat příběh smrti a zmrtvýchvstání, kterým prošla její Hlava, aby ji vykoupila. Z teologického hlediska to není nutnost absolutní, nýbrž myšlenka navýsost vhodná, tj. shodná s Božím plánem. Plné dovršení vykoupení vyžaduje z důvodů spravedlnosti také účast vykoupených. V okamžiku, ve kterém se dokonávala výkupná Oběť, jedině Maria se jí účastnila svou spoluprací a stala se tak Spoluvykupitelkou a Matkou Církve. Nyní je spravedlivé, aby také děti nejen individuálně, jak se stále děje, ale také společně se připojili k obětování jako údy jediné Oběti započaté na Kalvárii, a uskutečňovali tak v celistvém Těle také zapojení svého vznešeného údu do jejího naplnění. Nenahraditelná role Panny Marie nám pomáhá nejen pochopit smysl a plodnost Kříže, ale také smysl přítomné hodiny.
Utrpení Hlavy se vždy promítá i do Těla, nyní však je to samotná smrt, která má nastoupit jako předehra zmrtvýchvstání. Jestliže Bůh dopustil, aby na vrchol Církev nastoupil muž bez víry, má to svůj přesný důvod: má ji zradit a zaprodat jejím nepřátelům, kteří ji chtějí zničit, aby si jednou provždy ( jak jsou naivní! ) vyřídili své účty s Nazaretským, kterého jejich otcové vydali do rukou Římanů. To platí výlučně pro hlavy židovského národa, které ostatně bez skrupulí vydaly na smrt miliony svých soukmenovců ( a posloužili si taktéž pohanským režimem – ne- li satanským), aby dosáhli svých zvrácených záměrů, jako je vytvoření státu na zemi ztracené z Božího rozhodnutí a obsazené jinými obyvateli. Nejvyšší proradnost těchto pánů, kteří v celých křesťanských dějinách provokovali ta nejhorší pronásledování proti Církvi, dospěla nakonec k tomu, že na ni zaútočili zevnitř, aby ji rozvrátili, když viděli, že krev mučedníků nepůsobí nic jiného, než že ji omlazuje a posvěcuje.
Rozuzlení dramatu nebude rychlé ani snadné. Můžeme jistě modlitbou případně slibem ulehčit agonii, nikoliv však vyhnout se smrti – jak tomu vždy je v Božím jednání - která je současně trestem i spásou. Zrada dospěla tak daleko, že dokonce byly otevřeny brány Vatikánu a jeho institucí těm, kteří provádějí destrukci Církve i civilní společnosti za tím účelem, aby definitivně konsolidovali hegemonii oligarchie nejbohatších lidí. Tato zrada se neomezuje na špičky, ale objímá všechny vrstvy, až k základně. Všude je zřejmá vzpoura proti Bohu a řádu, který ustanovil. Modleme se tedy růženec za vlast i za celý svět, především proto, že jen málo věřících je schopno vytrvat a projít touto zkouškou bez ztráty víry. Jako na Bílou sobotu, kdy víra zůstala dostupná jen v neposkvrněném Srdci Panny Marie a u toho učedníka, kterého jí svěřil Mistr, mohou ve víře vytrvat jen ti, kteří jsou Jí zasvěceni a prožívají toto zasvěcení ve vytrvalé modlitbě a pevné lásce vůči všem.
Srdce zmučená událostmi a zprávami stále více zdrcujícími musí se proto připodobnit Srdci Spoluvykupitelky a spolupracovat tak na naplnění Vykoupení tím, že obětují tohoto utrpení jako dostiučinění, kterého se Bohu nedostává od zatvrzelých hříšníků neochotných k obrácení. To je milost, o kterou musíme prosit v první řadě. Jen zasvěcení Panně Marii může přinést všem potřebné plody, tím že se spojíme v úkonu sebeobětování spolu s jejím ukřižovaným Synem, tedy že se ztotožníme se samotným Ukřižovaným pro spásu naši, našich drahých a celého světa. Nepodléhejme pokušení deprese ani pokušení bouřit se s nenávistí a hněvem. Jedno i druhé by nás zničilo a zmařilo by naši spolupráci na Božím plánu. Dále společně a odvážně hlásejme pravdu a sahejme jen k takovým formám zatajení, které nevedou k pokrytectví a které vyžaduje nutnost, abychom nebyli zcela neutralizováni. Kritériem musí zůstat dobro duší, abychom se s nimi mohli setkat v ráji. Posilu hledejme ve svatém přijímání, které je jeho předchutí.
Jak je Bůh dobrý k těm, kteří jsou spravedliví a mají čisté srdce! Moje nohy málem zbloudily, téměř jsem sešel z cesty, protože jsem záviděl bláznům, když jsem viděl, jak spokojeně si ti svévolníci žijí . (…) Nebesa si berou do úst a svým jazykem prosmýčí zemi. Kdybych řekl: Budu mluvit jako oni, zrádně bych opustil pokolení svých synů.(...) Jaký úděs to náhle vyvolá: Všichni do jednoho se obrátí vniveč. Jako snem po probuzení pohrdneš, Pane, jejich přeludem. (...) Byl jsem to blázen, nic jsem neznal. Teď však už chci být ustavičně u Tebe, uchopils mě za pravici, povedeš mě podle svého rozhodnutí a pak mě přijmeš do své slávy. (Ž. 72 1-3.9,15.19-20.23-24)
Don Elia: La Scura
