Jak skončila církev. Utopie, která se stává skutečností
Termín „utopie“ se zrodil 1516 před pěti sty lety z pilné mysli velkého humanistky a svatého mučedníka Tomáše Mora. Byl to titul jeho literárního díla, kterému bylo určeno, aby se stalo nejen jeho nesmrtelným mistrovským dílem, ale aby představilo opravdové paradigma na poli literárním, filozofickém i politickém. Slovo utopie vytvořené před pěti sty lety vstoupilo do obecného slovníku ve významu sen, projekt, projekce o budoucnosti. Někdy jsou tyto utopie velice pochmurné až katastrofické a nazývají se v tom případě dystopie.
Aldo Maria Valli, nejvýznamnější italský novinář vatikanista, autor 
mnoha textů o církvi a jejích protagonistech posledních třiceti let, plodů hluboké znalosti vatikánských paláců, předal do tisku jednu svou utopii se znepokojujícím titulem: Jak skončila církev.
Kniha je druh kroniky, deníku evoluce v církvi od dnešních dnů až do jejího rozpuštění. Poselství, které přichází z budoucnosti od temného kronikáře nazvaného „Slepý Pěvec“, tajného pronásledovaného křesťana, který vytahuje po desetiletí nitky auto-demolice církve. Jsme v budoucnosti, kde svět žije pod jedinou planetární vládou vedenou mysteriózní totalitní bytostí: „Ten Milovaný“. Náboženství neexistují, jejich místo zaujalo jediné Nové Univerzální Náboženství, jediné,se kterým souhlasí a které uznává Ten Milovaný.
Scénář připomíná jinou slavnou dystopii Pán světa od Angličana Roberta Hugha Bensona. Slepý Pěvec věnuje pozornost především procesu, který probíhá v nitru katolické církve a vedl k naprostému zploštění do světských ideologií. V přehledu událostí a pontifikátů může čtenář identifikovat realizaci všech aktuálních progresivistických instancí. Autor cituje celou sérii dokumentů, encyklik (samozřejmě smyšlených) s velmi příznačnými tituly: Delenda Doctrina (Nauka určená ke zničení), Captatio Benevolentiae o tom, jak získávat aprobaci ze strany světa, Panem et Circenses o eucharistii pro všechny, Gaudeamus Igitur o změně názvu církve z katolické na Církev Útulnou, dokument, který vyšel v návaznosti na „Srdečnou Civilizaci“.
Sympatická ironie Aldo Maria Valliho se nebojí neskrývat svoje obavy z revoluce, která by se měla spíše nazývat involuce – z katolického smýšlení velmi vzdáleného od ortodoxe i ortopraxe. Z církve dvojatého myšlení a dvojznačnosti, která se pustí do díla, aby z nauky, tradice a liturgie učinila tabula rasa. Všechno pro zálibu světa. „Touha zalíbit se světu, být, jak to svět chtěl, aby se nevyvolávaly konflikty, jevila se jako dialogující a disponibilní“, tak literárně zavadil o pastýře, kteří přišli o rozum. A tak církev vedená výlučně papeži se jménem František, na památku papeže, který otevřel onu cestu pro dialog, obnovu, revoluci milosrdenství a dospěl až k tomu, že se stala ryzí kopií světa. Je to kopie žalostná a průměrná, která už nikoho nezajímala.
Strašné proroctví? Aldo Maria Valli jako prorok zlých věcí? Ve skutečnosti tyto stránky plné rafinované ironie s příchutí chestertonovského paradoxu představují vášnivé varování. Tato skica Slepého Pěvce jako futuristický scénář bohužel je příliš hodnověrná, scénář o církvi, která zapomíná na Krista a zabývá se pouze tím, aby byla přitažlivá pro svět, a která tak dospěla k tomu že zrazuje samu sebe a svěřuje se do rukou momentálních dominujících tyranů, která pozvedá prapor „lásky“ a zahlazuje pravdu a svobodu. Mějme naději, že se ještě nacházíme v době, kdy se můžeme vyvarovat uskutečnění takové budoucnosti. Ale i kdyby se tato proroctví stala skutečností, Slepý Pěvec nám připomíná, že dobrý boj stále pokračuje a Nepřítel nezvítězí, dokud je zde setrvává alespoň jeden, kdo uchovává pravou víru.
Nuova Bussola Quotidiana, Paolo Gulisano
