Jsme stvořeni pro věčnost, nikoliv pro tento svět
Tato prostá slova nesmírně názorná pro jakéhokoliv věřícího už mnoho let v našich chrámech neslyšíme. Již mnoho let mluví kněží jen o věcech tohoto světa, jako bychom zde měli žít věčně, a co horšího, mluví o politice o sociálních a komunálních otázkách, které se netýkají života duše a které trvají v rozmezí nějakého měsíce nebo roku, zatímco hlavní poslání církve spočívá v tom, aby vedla duše k jejich věčnému určení. Zvláště v posledních letech, kdy na papežský stolec usedl pan Bergoglio, zdá se, že biskupové a kněží nemají nic jiného na práci, než sbírat migranty, přepravovat je, dělat jim místo v naší společnosti, pokládat je za bratry, jako za bližní, o kterých říká Kristus, kdo má hlad a žízeň, má být nasycen a napojen. Jakoby otázka migrantů nebyla problém politický, který se netýká dobré vůle jednotlivých osob, ale je osudem celého národa, tedy našeho, který se s poukazem na solidaritu a přijetí ocitá ustavičně v morálním pytli jako přibitý nesnesitelným vyděračstvím. Jestliže nejsi pro vylodění a přijetí, tedy jestliže nepřeješ této každodenní invazi, nejsi dobrý křesťan, naopak jsi hříšník a egoista, jsi katolík, za kterého je třeba se stydět, katolík, se kterým si papež neví rady. On raději souhlasí s paní Emmou Bobino, která podporuje jeho řečnění v kostelích: je to osoba, která stojí v čele bojovníků za potraty a má jich sama tisíce na svědomí, ale protože je pro přijetí a solidaritu s migranty, je právě ona více člověkem a více křesťanem než mnozí škaredí a odporní katolíci, odboráři a populisté, kteří podle Bergoglia, Galantina, Paglii & spol. nemají s evangeliem nic společného, zatímco oni sami mají na to přímo monopol.
Nuže kdysi jsme vstoupili do chrámu, abychom se účastnili mše svaté, a bylo přitom tou nejnormálnější věcí, prakticky nepochybným programem nikoliv řeč o inkluzi, o otevřené společnosti, nýbrž zcela jasná a jednoznačná slova, která otevírala nekonečné horizonty k rozjímání: Jsme stvořeni pro věčnost, nikoliv pro tento svět. Nebo jsme vstoupili do kostela v postní době a oslovil nás hostující kazatel dominikán nebo františkán a v naplněném prostoru, kde už nebylo místo k sezení, ten svatý člověk obtěžkán posvátnou naukou svým úsměvem objal auditorium, díval se jim přímo do očí, jakoby sděloval osobně jednomu každému: Jsme stvořeni pro věčnost, nikoliv pro tento svět. A také děti, když chodily na katechismus, naslouchaly katechetům, kteří mluvili o pozemském životě, jeho radostech i trápeních, ale mluvili také o smrti, kterou začíná věčný život, bez nádechu frustrace nebo smutku, naopak objasňovali malým posluchačům naději a předchuť věčné odměny v její nadpřirozené plnosti. Naši dědové a babičky věděli dokonale, že svět zde dole není zlý sám o sobě, ale že jde to důsledek Adamova hříchu, a proto nemůže uspokojit naši žízeň po pravdě, spravedlnosti a kráse; že myslet jen na něho je bláznovství, protože křesťanství je dobrá novina o světě a pro svět, který směřuje k věčnosti.
Dnešní Bergogliova církev mluví především o politice, o sociálních problémech a o věcech, které se netýkají duše a jejího věčného života.
Jeden muž velmi prosté, ale hluboké víry jménem Renato Baron (1932 -2004) ze Schio v provincii Vicenza, byl omilostněn řadou mariánských zjevení, ze kterých vzešlo mariánské hnutí Královny Lásky, které žilo ve skupinách modlitby a charitativní lásky a rozšířilo se i mimo Itálii a po Evropě. Protože se mu nedostalo plného církevního schválení a musel projít řízením, které ho obviňovalo ze zuneužívání důvěry lidu, které ovšem skončilo nakonec úplnou absolucí, Baron spolu s věřícími shromážděnými kolem něho se věnoval plně hlásání a ochraně poselství bratrské lásky a ani těžká choroba, kterou byl postižen v posledních letech života, prožitých na invalidním vozíku, ho nezastavila v jeho horlivosti. Seznamme se s jednou promluvou, se kterou se obrátil k věřícím na závěr křížové cesty 14. července 1993.
»Vaše modlitba bude vaše síla“, to jsme pochopili, proto pokračujeme v modlitbě, ale je zde ještě jedna věta, která by nás měla dnes oslovit: Panna Maria nás nazývá svými „nástroji“ a říká, že nám ulehčí přijímat Boží slovo, které se má rozzářit po celém světě. V těchto posledních letech lucerna, která měla stát nahoře, pro skleslost věřících se ocitla dolo a svět zastínil světlo, které Bůh dal světu, aby je všichni mohli vidět. Bůh říká: K čemu je sůl, která nesolí, protože se zkazila, ta bude pošlapána. Dnešní svět se stal neslaný, ztratil smysl pro to, co by mělo být tím nejpřednějším v našem životě: pro myšlenku na věčnost. Maria o tom často mluví a chtěla by, aby všichni žili již jako ve věčnosti, ale to je pro tento svět silné slovo, nechápe je, protože je nechce, nepřijímá je, protože nevidí světlo. Bratři, je třeba se vrátit k Bohu, neustanu nikdy volat tato slova, protože je volá Maria a volá je pro nás.
Svatý Pavel uměl ve svých listech velmi dobře promlouvat o této věčnosti a o tom, že musíme nést svá břemena s radostí: „Současná lehká míra našeho soužení nám zajišťujte nekonečnou míru věčné slávy, proto neupírejme svůj zrak k věcem viditelným, ale neviditelným. Nemysleme na tíži, která brzy skončí, a pak nám nastane nekonečná věčnost, a v listě k Římanům nám sv. Pavel připomíná: „Myslím, že utrpení tohoto času nejsou ničím ve srovnání s budoucí slávou, která se zjeví na nás“.
Hle, bratři, musíme si dávat pozor na to, co nám tento svět předkládá každý den, jsme na obtížné cestě, protože nás stále svádí mimo cestu, svět nás potřebuje jinde, chce prodávat, chce kupovat, chce bavit, a my se často stáváme kořistí této prázdnoty světa. Musíme světu říct: Ztratil jsi míru! Zhroutí se měsíc, bratři, slunce, zhroutí se hvězdy, zhroutí se hory, z nás zbude jen popel, ale stále tu bude naše duše. To je věčnost!
Jsme stvořeni pro věčnost a sv. František řekl: „Dobro, které mě čeká, je tak velké, že každé utrpení je pro mne u radostí“ Vidíme, jak mnoho je nemocí, jak málo je radostí tohoto světa, a nebe nás varuje: Dávejte pozor, moji synové, protože jste ve velkém nebezpečí! A dalo nám Marii. A Maria by chtěla všechny přitisknout k sobě, spasit je, zve nás, abychom se modlili, protože modlitba mění srdce , a srdce mění mentalitu, mentalita mění člověka a člověk mění svět. Maria touží změnit svět. Ve svatých knihách je psáno, že i pro málo spravedlivých Bůh odpustí všem: udělejme, co můžeme, abychom byli těmi nemnoha spravedlivými alespoň my, protože tak můžeme přispět ke spáse světa.
Máme příklad zaoceánské lodi „Titanic“, která jednoho dne vyplula z Anglie do Spojených států. Uprostřed hluboké noci přijalo její radio varovnou zprávu, že na její trase jsou nebezpečné ledovce. Ale loď nezměnila kurs a pokračovala v plavbě. Ti kteří, katastrofu přežili, říkali, že o ničem nevěděli. Proč? Protože na lodi byl velký bál. Loď narazila do ledovce a skončila na dně moře. To je i dnes pro nás velké varování. Buďme velmi pozorní, protože i před námi ční velké ledovce a Maria nás chce před nimi varovat. Je zde něco, co nechápeme, ale co nám hrozí, a Maria nás varuje před cestou tímto směrem. Kdo má uši k slyšení, ať slyší«
Aniž bych chtěl vstupovat do sporu, zda tato zjevení jsou autentická, vidíme zde Renata Barona, který dává zaznít jako v jiných podobných situacích myšlence, která je charakteristická pro křesťanskou spiritualitu, kterou dříve sledovaly celé generace věřících a ta jim pomáhala v těžkostech života, aby nikdy nespouštěli zrak z konečného cíle našeho pozemského putování: Jsme stvořeni pro věčnost a nikoliv pro tento svět. Je to myšlenka prostá a jasná, absolutně křesťanská, která otevírá srdce pro poselství evangelia. A je to takřka přepis slov Ježíše Krista, která řekl Pilátovi, že jeho království není z tohoto světa ( srov, Jan 18,36), a tím je řečeno vše. A tím je také dána odpověď těm, kteří by nás chtěli přesvědčit o opaku, a vnukají nám nebo se chovají jakoby Boží království bylo z tohoto světa, jakoby bylo úkolem církve realizovat je plně již zde na zemi, i když dobře vědí, že klamou a dopouštějí se jednoho z nejtěžších hříchů proti Duchu Pravd. ( viz MK 3,29 ). A to postačí, abychom vyjádřili, co si myslíme o všech teolozích, biskupech, kardinálech či kněžích a řeholnících a dokonce i laicích, kteří už dlouhou dobu po 2VK dělají všechno možné i nemožné, aby přesvědčili masy katolíků, že věci se mají jinak. Že Ježíš přišel, aby přinesl na zemi spravedlnost, aby naučil lidi řešit všechny problémy, jako bychom my lidé potřebovali především jeden druhého a nikoliv Jeho, nikoliv Otce a Ducha Svatého a dokonce ani Pannu Marii, anděly a svaté, a můžeme proto bezpečně kráčet vpřed.
Bohužel, mnoho křesťanů a velký počet duchovních osob si osvojilo pojem pozemského života jako pouhého putování a přibližování k věčnému cíli. Pan Bergoglio nám hlásá zcela svého Boha a svoji vlastní nauku o nové věčnosti, kde zlí přestanou existovat a ostatní budou přímo u Boha. Toto přesvědčení, že život je pouhé putování a není třeba se potýkat s jeho lákadly, stal se srdcem nové křesťanské psychologie. Tím se otevírají brány zesvětštění a vytrácí se všechno transcendentní, duchovní a mystické. Je to důsledek koncilního rahnerovského antropologického převratu.
Francesco Lamendola 23. 5. 2018
