Podivuhodné osudy mše svaté
Pro dnešního věřícího není snadné skutečně a plně pochopit, co je mše svatá, a důvod je snadno vysvětlitelný: je to mše svatá reformovaná, nebo spíše revolucionizovaná, liturgickým hnutím pod vedením monsignora Annibale Bugniniho, zemřelého v pachu zednářství. Tato mše se začala slavit první adventní neděli, tj. 30. listopadu 1969 (3. dubna 1969 vydal Pavel VI. apoštolskou konstituci Missale Romanum, která vyhlásila dva dokumenty týkající se reformy mešního ritu: Institutio generalis missalis Romani a nový Ordo Missæ, to je nový text mše a rubriky, které ji doprovázejí), je to neúplná a doktrinálně toxikovaná eucharistická slavnost. Ve skutečnosti odkazuje na poslední večeři, nikoliv na svatou kalvarskou oběť, která z příkazu Ježíše Kristase pravidelně nekrvavým způsobem obnovuje na oltáři.
Kromě toho věřící, rozptylovaní knězem stojícím čelem k lidem, okolním shromážděním, laickými lektory a animátory za ambonem , „pohostinností“, která se má utvářet kolem celého společenství ... nehledě na další liturgická zneužívání luteránskéjp původu (včetně přijímání Těla našeho Pána do rukou, aniž by před ním vůbec poklekli). V Novus Ordo není možno vnímat podstatu mše svaté. Dva tisíce let trvající obřad přece nebyl umístěn kolem stolu, ale kolem oltáře. A právě kolem tohoto oltáře byly postaveny kostely, opatství, svatyně, kláštery ... města, města a vesnice.
Kněz, jako vždy, dokonce i ve starověkých a pohanských civilizacích, byl tím , kdo přináší oběti a obrací se k Nebi, nikdy ne k lidem; tak tomu bylo také také v židovském monoteistickém náboženství, které očekávalo příchod Mesiáše.
Účelem mše svaté je uctívat Boha v jeho Těle a v jeho Krvi, které dává Boží Syn věřícímu, aby ho zachránil před hříchem a věčným zatracením. Druhým účelem je děkovat Bohu za vše, co od něj dostáváme, zejména za božskou Hostinu, v níž do nás vstupuje sám Kristus. Třetím účelem je smíření, jehož cílem je odškodnění za utrpení, které způsobujeme Bohu jedinému a trojjedinému, když se hříchy vzdalujeme od naší jediné spásy, kterou může zajistit pouze Ježíš Kristus prostřednictvím své oběti. Mše svatá je smírnou obětí, protože přináší v Eucharistii samotného Krista, aby smrtí svého těla a prolitou krví smyl naše hříchy. „Toto je má krev nové smlouvy, prolitá za mnohé, na odpuštění hříchů“ (Mt 26,28).
Čtvrtým účelem mše svaté jsou naléhavé prosby, úkon vzývání Boha, kterému předkládáme naše modlitby: Ježíš Kristus žije a přimlouvá se za nás, předkládá Otci své umučení a svou smrt na kříži, na kterém ukřižoval hříchy všech těch, kteří dosáhli obrácení skrze Jeho lásku.
Odtud chápeme, že mše svatá je vážná a mimořádně závažná věc. Tato vážnost však již není v vyjádřena v novém a revolučním obřadu, který se dokonale hodí k nové nauce, té, která zaplavila svět: a již nevyznává jedinou Pravdu zjevenou osobně Ježíšem Kristem a předanou apoštolům a od nich „tradicí prvním biskupům a kněžím, církevním otcům, papežům a světcům ze století na století, dokud nejen nepropuklo modernistické kacířství, odsouzené v roce 1907 svatým Piem X., ale proniklo na poslední koncil v letech 1963 -1965. Ten již bludy neodsuzoval a naokak doporučoval je celé církvi, aby si je osvojila a dala jimi opájet. Toto je aktuální plod koncilu, zdroj zmatků tolika věřících, vykrvácení seminářů, klášterů ,v podobě ničení rodin, dokonce i takzvaných „katolických“, toto je generání selhání ve vzdělávání dnešních katolíků“.
Skutečná autentická mše svatá, kterou bránil málokdo, však přežila, nadále získávala kněze a věřící, a to navzdory pronásledování, až byla v roce 2007 Benediktem XVI. rehabilitována, Po 14 letech vřelé vitality Vetus Ordo, v nichž duchovní i věřící pokračovali ve zvyšování počtu obřadů, jak nových, tak starých, abychom parafrázovali augustiniánské přísloví a které nám umožňují otevřít oči tomu, co se stalo v posledních desetiletích.
Jenomže pro moderní církev s vysychajícími prameny povolání a i věřících se stala kamenem úrazu. Papež František ve svém dokumentu Traditionis custodes výslovně uvedl, že Motu proprio Summorum Pontificum jeho předchůdce bylo zbytečné, ba dokonce škodlivé. Škodlivé se mohlo zdát pro Církev, která nechala „kouř satana proniknout do Božího chrámu“ (Pavel VI., Homilie o slavnosti svatých apoštolů Petra a Pavla, 29. června 1972).
Sám papež Pavel VI., který v roce 1970 zavedl nový římský misál, podle druhého vatikánského koncilu, osobně udělil otci Piovi z Pietrelciny indult, aby i nadále veřejně sloužil mši svatou podle obřadu svatého Pia V., ačkoli od postu 1965 platila liturgická reforma. Svatý Pio měl pro tuto žádost své dobré důvody: mše všech dob byla dokonale spojena s naukou všech dob, Lex oradi a lex credendi jsou neoddělitelným celkem, ve Vetus Ordo jako v Novus Ordo. Kostely Církve jsou dnes stále prázdnější, dokonce zavírají dveře, protože postrádají nový kněžský dorost, nikoli však tam, kde se nadále přednáší obvyklý katechismus a slaví se mše všech dob. Padre Pio řekl: „Zeptejte se anděla, co je to mše svatá, a on vám odpoví pravdu: Chápu, co to je a proč se to dělá, ale nechápu, jakou to má hodnotu. Anděl, tisíc andělů, celé nebe, to vědí a myslí si to “(Otec Tarcisio da Cervinara, The Mass of Padre Pio, Edizioni La Casa Sollievo della Sofferenza, San Giovanni Rotondo 1977, s. 41). Také řekl, že mše svatá vzdává Bohu „nekonečnou slávu“ a kdokoli se jí účastní, dostává „výhody“, které „nelze vyčíslit“, což bude pochopeno pouze v ráji (C. Morcaldi, La mia vita poblíž Padre Pio. Intimní deník duchovní, Edizioni Dehoniane, Řím 2000, s. 187). Dále prohlásil, že je pro svět snazší stát bez slunce než bez mše svaté (N. Castello - A. Negrisolo, Il beato Padre Pio. Eucharistický zázrak, San Paolo, Cinisello Balsamo 2000, s. 28 ).
Na mše svaté, které slavil Padre Pio, se hrnuli věřící z celého světa. V prvních letech svého pobytu v San Giovanni Rotondo slavil Padre Pio ve 12:00, ale velmi brzy - vzhledem k pronásledování, pod pontifikáty papeže Pia XI. A Jana XXIII. - byl připraven oslavovat a tak slavil na jiný čas ve 4:00 ráno. Teprve v posledních letech začínala mše svatá v 5:00. Kromě časového harmonogramu, který nebyl příliš vhodný pro poutníky, byla další obtíž, se kterou bylo třeba potýkat, nedostatek hotelových penzionů v této oblasti. Bylo proto nutné hledat provizorní přístřešky s rodinami, které nabízely pohostinství, jejichž postele musely být rezervovány minimálně měsíc předem . Ale nic nemohlo odradit věřící, kteří se hrnuli k účasti na mších svatých, které celebroval Padre Pio. Existuje řada svědectví, ze kterých lze čerpat, aby bylo možné pochopit, jak svatý kapucín slavil svatou oběť oltáře: jsou nejautentičtější fotografií toho, jak svatý kněz žil na svém vlastním těle (on, stigmatizován jako svatý František z Assisi, a první kněz v historii Církve, který bude jedno ) s Kristam v umučením a smrti.
Pravdy víry, kterým učí katechismus, byly oživeny v myslích a srdcích účastníků, kteří se prostřednictvím svatého kněze ocitli v dramatu umučení, a to na celém světě. Tato svědectví vypovídají, že čas jakoby se zastavil, už se nepočítal. Padre Pio představoval současně i své vlastní drama On a Kristus jsou úzce spojeni: „Vivo ego, iam non ego ...“ [...] Zdálo by se, že v tomto aktu obětování shromažďuje celý svět. […] Minuty ubíhají jako kapky krve. Okamžitě chápu, že mší se držíme Věčného Boha. Tajemství kříže uniká po dlouhou dobu, protože tento mučený muž je Bůh. Nevyslovitelným a nepřístupným způsobem pro naši inteligenci je Kalvárie přítomna při každé mši a my jsme přítomni na Kalvárii. Pravda je však příliš opomíjaná našimi dušemi, neklidná a nestálá! " (Sestra M. Immacolata Savanelli FI, účast na mši Padre Pio ..., v „Il Settimanale di Padre Pio“, č. 3, 20. ledna 2019).
Mše svatá, která je znovu blokován a a pronásledována, ve skutečnosti vznikla a stále existuje nikoliv aby byla rušena a pronásledována, ale aby nerozlučně spojena s posvátnou liturgií s posvátným vkladem víry v tradice církve, neboť představuje skutečnou podstatu a smysl svaté oltářní oběti a nejvyššího stupně dobra, jakého lze dosáhnout i smysl naší lidské existence. I děti o tom svědčí, neboť je tato bohoslužba přitahuje a zůstávají soustředěné v nábožném tichu před tajemstvím, které se naplňuje, když gesta, kadidlo, roucha, posvátná hudba a posvátné texty směřují do jediné, nebeské reality, v níž splývá milost s naší přirozenosti.
