Duchovní život během pandemie

Text přednášky otce Serafina Lanzetty na mezinárodní konferenci pořádané Hlasem rodiny na téma Zdraví nemocných a spása duší. Církev a společnost v temném období našich dějin (Hotel Massimo d'Azeglio, Řím - 23. října 2021).

Viz rejstřík článků: Církev v době pandemie a rejstřík článků: Covid vakcíny a zdravotní diktatura.

Otec Serafino Lanzetta

Tento příspěvek rozdělím do dvou částí: nejprve se zamyslím nad důležitostí živení duchovního života v situaci kalamity, kdy je obtížnější dešifrovat Boží přítomnost, a proto je zapotřebí pevnější víry a naděje, a poté se pokusím nabídnout výklad současné epidemicko-pandemické situace způsobené COVID-19 a poukážu na příčiny takové nedostatečné teologicko-duchovní reakce na tento jev

1. Duchovní život křesťana

Začněme tuto analýzu definicí toho, co je to "duchovní život". Je to život v Duchu svatém, který svou přítomností v nás skrze posvěcující milost způsobuje přebývání Nejsvětější Trojice v duši. Tento život, který do nás vlévá Boží Duch svou věčnou láskou, má nadpřirozený charakter a je účastí na samotném Božím životě v člověku. Otec, Syn a Duch svatý tak žijí v duši. Život Božství: zrození Syna a vnuknutí lásky, kterou je Duch svatý, se vlévá do duše člověka, takže se stává synem v Synu a miluje Otce stejnou láskou jako Otec a Syn: Duchem svatým. Tento božský život v nás, díky němuž se nám Bůh skrze milost dává jako otec, přítel, posvětitel a spolupracovník, se rozvíjí tím, že rosteme v poslušnosti Kristu a necháváme ho v nás růst s jeho "moudrostí, věkem a milostí" (Lk 2,52). V duchovním životě jde tedy o to, abychom žili Krista, milovali ho a připodobňovali se mu. Stručně řečeno: být Kristem; druhým Kristem, ale stejným Kristem.

Tento život v Duchu můžeme také definovat jako "účast na Božím životě skrze zásluhy Ježíše Krista" nebo jako "Boží život v nás, nebo Ježíšův život v nás"(1). S otcem Adolphem Tanquerayem musíme zdůraznit, že (1) "tyto výrazy jsou správné, pokud je dobře vysvětlíme, abychom se vyhnuli jakémukoli náznaku panteismu. Nemáme totiž život totožný s životem Boha nebo našeho Pána, ale podobnost s tímto životem, konečnou, i když skutečnou účast na tomto životě. Můžeme ji tedy definovat jako: účast na božském životě, kterou nám uděluje Duch svatý, jenž v nás přebývá na základě zásluh Ježíše Krista, a kterou musíme pěstovat a chránit proti tendencím, které jí odporují"(2).

Duchovní život je tedy povznesení člověka nad hmotný život, živený vnějšími a vnitřními smysly, překonání všeho, aby se člověk upnul k jedinému Všemu, k Bohu, a to díky duši - intelektu a vůli -, které námumožňuje posvěcující milost, nadpřirozená vlastnost, jež povznáší a zdokonaluje. Duchovní život je tedy život duše v milosti, která se podílí na Božím Duchu, na životě Boha, který je v nás láskou. Milost a láska jdou vlastně vždycky ruku v ruce, a to do té míry, že existuje-li jedno, existuje i druhé. Podívejme se nyní, jak milost působí na teologické ctnosti, zejména na víru.

2. Víra a modlitba k živení života milosti

Člověk nemůže být opravdovým křesťanem jen proto, že přijal křest a s ním posvěcující milost, aniž by se staral o to, aby v nás byl zasetý nadpřirozený život živen. Stejně jako semeno zaseté do země nepřináší ovoce, pokud se o ně nestaráme, tak je tomu i sbožským životem v člověku. Jsme vlastně ratolesti naroubované na vinný kmen: nepřineseme ovoce, pokud nezůstaneme spojeni s vinným kmenem, Ježíšem (srov. J 15,1-8). Milost nám dává víru - "gratia facit fidem"(3) - a s ní i dar naděje a lásky. Tři teologické ctnosti spolu se všemi ostatními mravními ctnostmi, které vycházejí ze čtyř kardinálních ctností, jsou do nás vlévány milostí. Život křesťana je tedy nadpřirozený organismus živený božským životem milosti. Smrtelný hřích zabíjí lásku a uhasíná milost, zatímco víra, i když nedokonalá a beztvará, zůstává jako podnět a schopnost člověka vrátit se k Bohu. Víra, bez níž se člověk nemůže líbit Bohu (srov. Žid 11,6), je tedy počátkem života v Duchu a musí být neustále živena modlitbou, aby neselhala. Je to víra, která v nás udržuje Boží přítomnost. Díky ní si uvědomujeme Boha v nás. Žijeme pro něj na základě milosti, kterou do našich srdcí vlévá Duch svatý, ale žijeme pro něj do té míry, do jaké na dar milosti odpovídáme uplatňováním víry.

2.1 Víra: hledání Boha skrze to, co ho skrývá

Boží přítomnost, která posvěcuje naši duši, jak jsme si řekli, způsobuje přebývání Nejsvětější Trojice v nás. Ta je zakotvena v hloubi našeho srdce podřízeného Boží vůli. Víra nás podřizuje Boží vůli, očišťuje srdce od materiality smyslového poznání a od tělesných sklonů, které nás vedou k tomu, že si Boha nevšímáme, nebo nás navykají na život bez Boha, bez potřeby víry. S jezuitským otcem a velkým duchovním vůdcem Jeanem Pierrem de Caussade (1675-1751) můžeme říci, že jen do té míry, do jaké umrtvíme své smysly a zbavíme se jich, oživíme víru; zničení smyslů znamená vládu víry. Zničení smyslů znamená vládu víry. Vládu, kterou je těžké přijmout, která vyžaduje věčný odpor; ale jen do té míry, do jaké je o to usilujeme, žijeme pro Boha a odpoutáváme se od toho, co je lákavé, protože to odpovídá našemu myšlení. Zásada, kterou vyslovil otec de Caussade ve svém mistrovském díle Odevzdanost Boží Prozřetelnosti, zní: život víry není nic jiného než neustálé hledání Boha skrze všechno, co ho skrývá, znetvořuje, ničí a takříkajíc anihiluje. Toto tvrzení je překvapivé, a přesto jen díky tomu, že popíráme, co je Bůh způsobem společným všem bytostem, můžeme poznat, co je Bůh způsobem jedinečným. Zde je text, ve kterém je tato zásada rozvinuta:

"Duše osvícená milostí zdaleka neposuzuje věci tak, jak je posuzují ti, kdo je měří svými smysly, protože neznají neocenitelný poklad, který skrývají. Ten, kdo ví, že určitý člověk v přestrojení je král, přijímá ho zcela jinak než ten, kdo vidí jen vnější vzhled obyčejného člověka a jedná s ním podle toho, jak se jeví. [...] Život víry není nic jiného než neustálé hledání Boha skrze všechno, co ho skrývá, zkresluje a takříkajíc maří a ničí. Je to samozřejmě reprodukce života Marie, která od betlémské stáje až po Kalvárii zůstává připoutána k Bohu, kterého všichni ostatní těžko poznávají, opouštějí a pronásledují. Stejně tak lidé víry procházejí a překonávají nepřetržitý sled závojů, stínů, zdání a smrtí, v nichž se každá věc snaží učinit Boží vůli nepoznatelnou, ale přesto Boží vůli plní a milují až k smrti na kříži. Vědí, že je třeba vždy opustit stíny, aby bylo možné následovat toto božské Slunce, které od svého východu až do západu, bez ohledu na to, jak černé nebo těžké jsou mraky, které ho zakrývají, ozařuje, zahřívá a rozzáří láskou srdce věřících, kteří mu žehnají, chválí ho a kontemplují ho ve všech bodech jeho tajemné dráhy"(4).

To odpovídá tomu, co svatý Ludvík Grignon z Montfortu (1673-1716), současník otce de Caussade, nazývá "čistou vírou" plnou rozporů a odporu, kterou Mariin služebník žije každý den a ponechává jasné vidění Boha nebeské Matce, svrchované Královně. Je to Panna, která svou vírou podporuje to, že bez smysluplné chuti svého oddaného syna, a která to vynahrazuje v dobách temnoty. Jde tedy o účast na Mariině víře(5). De Montfort píše:

"Zanech, ubohá otrokyně, své Paní jasné vidění Boha, nadšení, radosti, slasti, bohatství a vezmi si jen čistou víru, plnou netečnosti, rozptýlení, nudy, suchopárnosti; a řekni jí: "Amen, tak ať je vše, co Ty, má Paní, v nebi konáš, neboť to je nyní to, co mohu dělat nejlépe"(6).

Pouze "nahá víra", připomínající pasivní očištění intelektu svatého Jana od Kříže, neboli "čistá víra", nám podle otce de Caussade umožňuje rozpoznat Boží působení v dějinách, a to jak v běžných, tak v mimořádných událostech. Říká totiž, že všechny události, které tvoří dějiny, vyjadřují Boží vlastnosti: jeho moudrost, moc a dobrotu. Všichni hlásají stejné obdivuhodné slovo; i když ho nevidíme, musíme mu věřit(7). Otec de Caussade si velmi poučným způsobem klade otázku:

"Co Bůh míní tím, že připouští existenci Turků, protestantů a všech nepřátel církve? Je to pozoruhodná lekce: znamená nekonečnou Boží dokonalost. Faraon a všichni zlí lidé, kteří ho následovali a budou následovat, existují pouze za tímto účelem. [...] Tak mluvíš Pána obecně ke všem lidem prostřednictvím obecných událostí. Revoluce nejsou ničím jiným než přílivem a odlivem vaší Prozřetelnosti, který vyvolává v myslích zvědavců bouře a vichřice. Ke všem lidem promlouváš zejména v událostech, které se každému z nich v daném okamžiku přihodí. Ale místo toho, aby lidé naslouchali tvému hlasu, vidí jen pohyb hmoty, slepou náhodu a lidský prvek. [...] Ale to, co vám Bůh říká, drahé duše, slova, která říká od okamžiku k okamžiku, jejichž podstatou není papír a inkoust, ale to, čím trpíte a co musíte od okamžiku k okamžiku dělat, to si nezaslouží vaši pozornost?" (8).

2.2. Víra v době pandemie

K tomuto výkladu o působení Prozřetelnosti v dějinách, který vyžaduje naši čistou víru, oproštěnou od úvah a motivací, které jsou pouze lidské a citové, můžeme přidat i problém, který svírá naše dny, epidemickou nákazu způsobenou koronavirem. I v případě pandemie je ke skutečnému rozluštění toho, co se děje, více než cokoli jiného zapotřebí víra, která vždy doprovází naději. Naděje existuje, pokud je víra. "Víra je základem toho, v co doufáme, a důkazem toho, co nevidíme" (Žid 11,1). Věda a medicína hrají zásadní roli, ale viděli jsme, že samy o sobě nestačí. Navzdory pozoruhodnému pokroku je moderní člověk zmatený a bojí se, že neuspěje. Strach se stal jednou z hlavních nemocí dnešní doby. Strach z kontaktu, malé nebo velké fobie převezme převahu (9). Věda nabízí jistoty, někdy jasnější a někdy méně jasné, pokud jde o testování léků a vakcín, ale nedává nám jistotu, dokud nedojdeme k zákonu, který jevy reguluje. Absolutní jistota je pouze v pravdě, která zakládá člověka i vědu v jejich specifickém bytí: v Bohu. Proto jen víra, kterou jsme popsali jako čistou a protikladnou, je schopna podržet člověka v dobách neštěstí a přimět ho spoléhat se na Boží vůli tím, že ji zkoumá den po dni, okamžik po okamžiku. Spása člověka spočívá v Boží vůli; především v pokoji, který je jejím předstupněm jako klid duchovního řádu, jímž nikdy neotřese nepřízeň událostí.

Víra však musí být sycena modlitbou, aby živila naději, a pak víra a naděje společně tvoří základ lásky. V lásce je naplnění, dokonalost života v Duchu. Právě proto, abychom dosáhli tohoto naplnění, je nutná neustálá výživa modlitbou. Mezi nejcennější modlitby, které živí teologické ctnosti víry a naděje v dobách nouze a těžkostí, jako je mor nebo pandemie, patří liturgická modlitba a zejména votivní mše za vysvobození v době moru, která byla přítomna ještě v misálu z roku 1962, ale v novém misálu Pavla VI. zmizela (10). Tato mše za osvobození je obohacena pevnou teologií prozřetelného Boha, který trestá proto, aby zachránil. Její název je odvozen od prvních slov introitu Recordare Domine, testamenti tui, který nás nutí modlit se následujícím způsobem:

"Pamatuj, Pane, na svůj testament a řekni andělovi, který bije: "Nyní zastav svou ruku, ať země není zpustošena a nevyhubí každou živou duši." (Schallerův misálek str155*)

Velmi výstižná je také kolekta této mše, která jasně poukazuje na působení Boha, který bičuje na základě své spravedlnosti plné lásky, ale je připraven odpustit těm, kdo činí pokání za své hříchy a kdo se zbožně obracejí ke svému Otci:

"Bože, který netoužíš po smrti, ale po pokání hříšníků, shlédni příznivě na svůj lid, který se k tobě obrací, odejmi od něho milostivě bič svého hněvu, pokud se k tobě zbožně obrací: skrze našeho Pána Ježíše Krista atd."

Že by pomstychtivý Bůh, jak se často říká, tuto mši a samotný starobylý misál diskvalifikoval? Nikoliv, ale prozřetelný Otec, který trestá, aby učinil čistými a neposkvrněnými ty lidi, kteří jsou poskvrněni hříchem, a proto jsou vinni věčnou smrtí. Vedle mše svaté další modlitbou, která je velmi poučná pro teologii a katechezi v ní obsaženou a zároveň velmi prospěšná pro ducha, je litanie ke všem svatým římského ritu(11) , upravené v novém Benediktinu(12) . Mezi litaniemi usus antiquior [zde] jsou následující invokace k prosbě o vysvobození Pána:

"Od všeho hříchu, od tvého hněvu, od náhlé a nenadálé smrti, od ďábelských úkladů, od nenávisti a všeliké zlé vůle, od ducha smilstva, od blesků a bouří, od pohromy zemětřesení, moru, hladu a války, od věčné smrti".

Pokud jsou tyto modlitby vypuštěny nebo nahrazeny mnohem mírnějšími texty, které se nezmiňují o vztahu mezi pohromou epidemie a Boží prozřetelností, a to kvůli novému (apofatickému) teologickému přístupu k problému zla, nehrozí zde nebezpečí, že se s postupem času změní i víra věřících? To znamená, že v dobách nouze a neštěstí se tito věřící ocitnou bez víry nebo alespoň nebudou schopni uvést důvod naděje, která je v nich? Není i toto je důvodem dnešní zmatenosti? Podívejme se, co se stalo.

3. V této pandemii: jsou dvě příčiny nejistoty.

Pokud se nyní zaměříme přímo na situaci, která vznikla od konce roku 2019 do současnosti v důsledku epidemie způsobené virem SARS-CoV-2, označované jako "koronavirové onemocnění 2019" (COVID-19), můžeme bezpochyby tvrdit, že poplachu před infekční nemocí šířící se po celém světě, který nás zastihl nepřipravené z technického a vědeckého hlediska, neodpovídala skutečná křesťanská reakce. Jako církev a pastýři Božího lidu jsme měli věřící uklidnit a vyzvat je, aby neztráceli nadpřirozený pohled na to, co se dělo a děje, a aby četli fakta ve světle Boží Prozřetelnosti. Ale místo toho?

Byla to silná duchovní nepřipravenost čelit situaci, která byla jistě nová, ale nebyla o nic katastrofálnější než epidemie v minulosti, které si vybíraly jednu oběť za druhou (vzpomeňme na španělskou chřipku, která v letech 1918-1920 způsobila desítky milionů úmrtí), kdy byla církev vždy svědkem díky své velké lidskosti a bdělé přítomnosti v těchto chvílích. Místo toho se naše dny vyznačují velkou nejistotou. Duchovní reakce na zlo byla nedostatečná nebo velmi nevýrazná, velmi lidská. Tato nejistota má v podstatě dvě příčiny, vzdálenou církevní a nadcházející vědeckou:

a) vzdálená, který se vyvinula v roce 2013 abdikací Benedikta XVI. a byla oslavována jako poslední pokus katechonu (srov. 2 T 2,6-7) zabránit zlu a projevu antikrista (13) , ne-li přímo jeho svržení (14). S přítomností dvou papežů v církvi, jednoho emeritního a druhého vládnoucího, se otevřel nový a zcela neobvyklý scénář. To vedlo k všeobecné nedůvěře ve vedení katolické církve, které skutečně schází, v kombinaci se silným podezřením, že papež František není skutečným papežem kvůli neplatnosti rezignace papeže Ratzingera, ačkoli ten opakovaně potvrdil svou ochotu odstoupit. To vše vede na jedné straně ke konspiračním postojům, které ve spojenectví vakcíny a Františkova pontifikátu vidí způsob, jak nechat zaniknout lidstvo, které již nějakým způsobem zařídilo zánik Církve; na druhé straně k naprostému odmítnutí všeho, co Vatikán za Františkova pontifikátu vyprodukoval, dokonce i toho mála, co se týče opakovaných morálních zásad, jako je například Nota o morálnosti používání některých vakcín proti Kovidu-19 (21. prosince 2020).

b) Na druhou stranu bezprostřední příčina závisí na stejné historické nejistotě ohledně původu koronaviru, která nyní zřejmě bezvýhradně ukazuje na výrobu a testování tohoto viru v čínské laboratoři ve Wuhanu, takže se nabízí pouze dvojí možnost: způsobené uvolnění viru byla chyba, nebo naopak úmyslný akt biologické války (15) To vše však vede k pochybnostem buď o existenci viru, nebo o jeho nebezpečnosti.

4. Duchovní nepřipravenost: sekularizovaná naděje

Domníváme se, že tato nejistota spolu se stavem zmatku, v němž se ocitla jak církev, tak občanská společnost, nyní partneři v neštěstí, je příčinou silné duchovní nepřipravenosti, s níž církevní autority zvládaly stav epidemie. Došlo ke skutečnému uhýbání vládnímu zdravotnímu diktátu, pokud jde o způsob udělování svátostí a ochotu kostelů zůstat otevřené pro udělování svátostí. Odkaz se týká italské církve, ale podobné úvahy se objevily i na mnoha jiných biskupských konferencích. Církev, která je matkou a která má na srdci salus aeterna svých dětí, aniž by zapomínala na blaho těla a tělesné zdraví, ale přitom se nechává svést občanskou autoritou v záležitostech, které jsou jí zcela cizí, nejenže se ukázala jako neschopná učit, co je skutečným dobrem lidstva, ale také položila základy své nepotřebnosti v blízké budoucnosti. Jestliže se církev v dramatickém okamžiku dějin národů zavírá a přizpůsobuje se civilnímu protokolu o zdravotní bezpečnosti, čímž se ukazuje jako zbytečná, neboť jejím posláním je mluvit o životě po smrti a o dobru duše více než dobru těla, proč by tedy v normálních dobách, kdy nehrozí nebezpečí a není třeba "spásy", měla k člověku promlouvat? Kdo bude naslouchat jejímu hlasu, který chybí, i když by měl být přítomen? Dokonce i zdravotní protokol vnutil způsob "bezpečného" rozdávání eucharistie, jako by šlo o lék, který je v prodeji v první lékárně, a v každém případě o nový jednoduchý obřad, který se přizpůsobuje zdravotním potřebám. Tělesné zdraví zvítězilo nad zdravím věčným. Je to však jen z pragmatických důvodů, nebo spíše proto, že víra ve věčnou spásu se v církvi rozostřila, a to nejen nyní?

Citelný nedostatek ryzí víry, která vidí Boha i v těch nejkřiklavějších historických rozporech, znamenal také nedostatek historicko-teologické reflexe naší současnosti. Skutečnost, že je to Bůh, kdo řídí druhotné příčiny a umožňuje, aby se vše dělo za dobrým účelem, je od počátku ignorována, ne-li vyloučena, což vede k hledání příčiny celé epidemie-pandemie, která odpovídá pouze podvratnému plánu na nastolení Nového světového řádu a ovládnutí lidstva. Nelze popřít, že i tato snaha existuje, ale pokud není spojena s Božím prozřetelnostním plánem, který dovoluje působení nepřátel, skončí to tak, že člověk vede válku proti těm, kteří nejsou v souladu s jeho vlastním smýšlením, místo aby s vírou a správným rozumem odolával úskokům zlých a Zlého. Morální přípustnost vakcín, která je minimem morálky, jež lze vyslovit, aniž by se tedy tvrdilo, že označuje morální volbu dokonalejší (a tedy ani nejhorší či nejkatastrofálnější), je buď zesměšňována, a tedy apriorně vylučována, nebo naopak v oblasti všech nebo jen zdůrazňována do té míry, že se zapomíná na nutnost protestovat proti produktu, který není eticky bez výhrad, je tolerován, ale nikdy ne schválen. Jedno je jasné: naděje se stala všední. Proto je vakcína buď chválena jako jediný nutný lék, nebo je považována za největší spiknutí za účelem otupení svědomí. V obou pozicích je však problém pouze hygienické povahy, a proto se projevuje materialistický ústup: morálka, pokud je funkční vůči zdraví, a nikoli vůči Bohu naopak, jak by tomu mělo být. Bůh, který řídí dějiny a události, jako by chyběl. Chybí víra, a tedy i naděje.

Chybí nadpřirozená moudrost, s níž by bylo možné tuto situaci zvládnout. A přece jsme mohli využít tento historický okamžik, kdy všichni mluví o společném dobru, o solidaritě, jako skvělou příležitost k evangelizaci lidí, aby se svět zamyslel nad existencí jiného viru, který je původcem každého viru, tedy hříchu jako urážky Boha a bližního. Pokud existuje tento virus, je to proto, že u jeho zdroje je ještě zhoubnější virus, zlo, které nás kontaminuje, aniž bychom ho mohli vidět a zastavit dříve, než způsobí škodu: hřích. Nemluvíme o hříchu jako o provinění proti Bohu, a proto ani nevíme, jak mluvit o viróze jako skuteční věřící s moudrostí, která vidí dál než za současnou historickou situaci a tolik očekávanou léčbu.

Mohli jsme využít příležitosti a vysvětlit světu, co je to skutečné "společné dobro", na které jsou všichni tak pyšní, ale málokdo ví, že jeho kořenem je křesťanství a teprve pak lidskost, etika a morálka. Společné dobro není dobrem všech shrnutým a sečteným, nýbrž je především dobrem, tedy cílem entity, která zavrhuje zlo jako neschopnost dosáhnout vlastní dokonalosti; pak dobro všech, nakolik dobrem nakolik je vepsáno do srdce každého. Je to dobro společenství, které převažuje nad dobrem jednotlivce, protože je to dobro, bez kterého by se žádný člověk nikdy neobešel, a jen tak ho lze dosáhnout.

Bylo by možné využít příležitosti a vysvětlit světu, co je to skutečné "společné dobro", na které je každý hrdý, ale málokdo ví, že jeho kořenem je křesťanství, a teprve pak lidskost, etika a morálka. Společné dobro není dobrem všech shrnutým a sečteným, nýbrž je především dobrem, tedy cílem entity, která proto zavrhuje zlo jako neschopnost dosáhnout vlastní dokonalosti; pak všech, nakolik je dobro každého vepsáno do srdce každého. Je to dobro společenství, které převažuje nad dobrem jednotlivce, protože je to dobro, bez kterého by se každý jednotlivec nikdy neobešel a které se jen tak může podílet na dobru celku(16). V konečném důsledku je společné dobro společenství jakožto schopnost společně dosáhnout svého cíle. Společné dobro je společný cíl. Společným cílem, který má veškerý důvod k dobru, je tedy pouze Bůh, dobro všech a pro všechny lidi, což jsme ztratili ze zřetele i v samotné církvi se všemi škodlivými důsledky, které máme před očima

Závěr

Na závěr tohoto krátkého exkurzu bychom si mohli položit otázku: Můžeme ještě něco udělat, nebo už je pozdě? Určitě můžeme udělat mnoho, pokud se vrátíme ke křesťanskému pravidlu pravé víry živené modlitbou, aby naděje a láska byly vždy v bezpečí. Toto pravidlo by se dalo shrnout do známého kartuziánského hesla: Stat Crux dum volvitur mundus: v otřesech světa zůstává kříž. Kristův kříž je průsečíkem Boží Prozřetelnosti, jeho Lásky, která nikdy nekončí, ani s utrpením člověka, jeho zkouškami, jeho vinou. V Kristově kříži je důvod, v něm je odpověď. Opustit kříž nebo se za něj téměř stydět a prohlásit všechny za bratry bez Syna, bez kříže, může v těžké době, jako je ta naše, vyvolat jen dezorientaci a nedostatek odezvy. Pokud je víra v těchto temných okamžicích dějin zastřena, jaká bude reakce člověka?

___________________________

1. A. Tanquerey, Kompendium asketické a mystické teologie, San Paolo, Cinisello Balsamo 2018, s. 60 (or. fr. Précis de théologie ascétique et mystique, Tournai-Paris-Rome, 1923).

2. Tamtéž.

3. "Milost činí víru nejen tehdy, když víra v člověku znovu začíná být, ale také tehdy, když víra trvá [...]", svatý Tomáš, Summa Theologiae, II-II, q. 4, a. 4, ad 3.

4. J.P. de Caussade, SJ, Self-Abondonment to Divine Providence, Burns&Oates, London 19623, s. 22 (nebo fr. Abandon a la Providence divine,1861).

5. Svatý Ludvík Grignon de Montfort, Pojednání o pravé úctě k Marii, č. 214.

6. Id., The Secret of Mary, č. 51. Viz také Treatise, č. 238.

7. J.P. de Caussade, cit., s. 25.

8. Tamtéž, s. 25-26.

9. Viz zpráva OSN s pokyny týkajícími se kovidu-19 a duševních nemocí:

https://www.un.org/sites/un2.un.org/files/un_policy_brief-covid_and_mental_health_final.pdf

10. Nová votivní mše, která se nejvíce blíží té předchozí, je V době hladu a za ty, kdo trpí hladem, kde je však důraz kladen téměř výhradně na hlad.

11. Srov. P.T. Weller, The Roman Ritual, sv. III, Blahoslavenství, nakladatelství Caritas, 1945 (znovu vydáno 2017), s. 448.

12. Upraveno podle pokynů II. vatikánského koncilu a vyhlášeno Janem Pavlem II. v roce 1984. Invokace, které se nás týkají, jsou tak nyní předneseny v jediné litanické invokaci: Zbav lidstvo hladu, války a každého neštěstí po prosbě: Zachraň nás se všemi našimi bratry od věčné smrti.

13. Toto je úvaha Luca dal Pozza na stránkách Tempi.it, která vychází z knihy Antonia Socciho Il segreto di Benedetto XVI. Perché è ancora Papa, Rizzoli, Milán 2018: https://www.tempi.it/benedetto-xvi-il-katechon-dei-nostri-tempi-e-forse-lultimo/. Stefano Fontana naproti tomu tvrdí, že "tváří v tvář štědrosti doby Benedikt XVI. uskutečnil katechetické opatření, kterým omezil rozkladné procesy", Capire Benedetto XVI. Tradizione e Modernità, ultimo appuntamento, Cantagalli, Siena 2021, s. 16.

14. To je teze italského filosofa Massima Cacciariho, která zazněla v rozhovoru pro vita.it, 11. března 2013: http://www.vita.it/it/article/2013/03/11/cacciari-il-nuovo-papa-dovra-sfidare-lanticristo/122928/. Cacciari vydal knihu Il potere che frena. Saggio di teologia politica, Adelphi, Milán 2013.

15. Literatura k tomuto tématu je bohatá. Viz zejména: J. Tritto, Čína Covid-19. La chimera che ha cambiato il mondo, Cantagalli, Siena 2020; F. Gatti, L'infinito errore. La storia segreta di una pandemia che si doveva evitare, La Nave di Teseo, Milán 2021.

16. "Společné dobro a jediné dobro osoby se neliší pouze podle mnohosti a malosti, ale podle formálního rozdílu", svatý Tomáš Akvinský, Summa theologiae, II-II, q.58, a.7, ad 2.

* Otec Serafino M. Lanzetta vykonává svou kněžskou službu v diecézi Portsmouth (Anglie), je volným docentem.

Pramen: chiesaepostconcilio.blogspot.com

Lumen de Lumine

Menu

Duchovní život během pandemie