Nepřekonatelný omyl
18. 9. 2016
Jako nepřekonatelný označujeme omyl, který dotyčná osoba není schopna poznat, protože buďto nemá prostředky nebo vhodné podmínky, anebo objektivní kapacitu, aby si opatřila potřebné informace; jedná se tedy o situaci, která nezávisí na její svobodné vůli.
Odlišný je případ hrubé nevědomosti (ignorantia crassa), která je důsledkem zanedbání a nedodržení povinností, které si laxní svědomí ospravedlňuje, i když by stačilo vynaložit více úsilí, aby se dobralo pravdy.
Ve společnosti ovládané hromadnými sdělovacími prostředky, které šíří klamné informace a jsou nástrojem kolektivní manipulace, je nepřekonatelný omyl nevyhnutelně velmi častý, i když je možno použít alternativních pramenů, jejichž dostupnost ovšem nemusí být vždy k dispozici.
Co pak říci za situace, kdy proces mystifikace se netýká jen faktů tohoto světa, ale rozšíří se do oblasti víry a morálky a postihne katolické věřící a jejich pastýře?
A opravdu, po 2. vatikánském koncilu se i katolík a dokonce i řeholník nebo kněz může ocitnout v nepřekonatelném omylu. tj. věřit bona fide ve falešnou doktrínu. Vykolejení způsobené dvojakostí a bludy obsaženými v některých koncilních textech může být trestem pro toho, kdo je vlažný nebo má sklon ke kompromisům; a jestliže jde o někoho, kdo miluje upřímně Boha věrně mu slouží? V tomto druhém případě jde o síto, kterým ho Bůh zkouší, aby ho odloučil od plev. Odehrává se drama. Jestliže věřící – který má vyšší náboženskou kulturu, působí jako vyučující - a dá svůj vnitřní souhlas k naukovým novotám, protože je církevní autoritou povolán, aby jim vyučoval, což se skutečně děje. Nebude vinen ( z důvodu důvěry, která mu byla projevena, aby si osvojil nauku, aby ji předkládal), anebo bude vinen jen částečně do určité míry ( nakolik měl duchovní a intelektuální prostředky, aby se od novot distancoval, ale neučinil tak), ale v každém případě objektivně upadl do omylu a tento omyl determinuje jeho rozhodování.
První nezbytností pro křesťana je, aby měl správnou víru, která je v souladu se zjevenou pravdou, jaké církev povždy učila: Osmý ekumenický koncil, jak ho cituje 1. vatikánský koncil v dogmatické konstituci Pastor aeternus učí, že spása spočívá v tom, že ozachování pravidla pravé víry. Jen tato víra nám zaručuje, abychom mohli být reálně spojeni s Kristem v posvěcující milosti a praktikovali nadpřirozenou lásku. Pán nám dává procházet řešetem v tom smyslu, že nás staví před rozhodnutí: buďto zůstaneme pevní v neměnném vyznání víry, která nám byla předána, nebo souhlasíme s naukovými novotami. Tato volba je možná pro každého, přičemž Duch Svatý pomáhá tomu, kdo má správné svědomí. Dobré skutky, aby takovým skutečně byly, předpokládají správnou víru. I při splnění této zcela nevyhnutelné podmínky ne všem se podaří praktikovat ctnosti v heroickém stupni. Naopak, jestliže někdo praktikuje ctnost vynikajícím způsobem, ale nemá správnou víru, jeho skutky nemají nadpřirozenou hodnotu, proto nepřispívají k jeho svatosti, vyjma že se jedná o nepřekonatelný omyl. Co se stane v takovém případě? Je to neobvyklý případ, který není snadné rozhodnout.
V procesech blahořečení a svatořečení se prověřuje především správná víra kandidáta na základě jeho spisů a výroků; již jakýkoliv stín nebo podezření v této oblasti znamená výhradu a případ může být odložen. Jestliže je ověřena pravověrnost, přistupuje se ke zkoumání skutků ctností. V životě svatých nesporným znamením jejich vysokého stupně spojení s Kristem jsou normálně zázraky, (k nim patří přirozeným způsobem nevysvětlitelná uzdravení, i když se berou v úvahu jen ta, které se stala post mortem).V této věci přenecháváme evidentně soud příslušné církevní autoritě, ale nemůžeme ignorovat tvrzení, která odporují víře a která nemohou být uznána v kontextu, nýbrž maximálně vyložena v obecném klimatu jako deviace od pravé víry. Boží nepřátelé v každém případě jsou velmi schopní a záludní, aby přiváděli do krize aktivity, jimiž církev propaguje spásu, a popírají právě nejmocnější prostředky evangelizace, totiž svatost.
Zlořády dnešní doby se ovšem nezrodily z ničeho nic. Jestliže koncil prohlašuje, že katolická církev neodmítá nic z toho, co je pravdivé a svaté v nekřesťanských náboženstvích a s vážností se dívá na jejich způsoby chování a života, pravidla a nauky.... Ačkoliv se v mnohém rozcházejí s tím, co ona věří a k věření předkládá, přece jsou nezřídka obrazem Pravdy, která osvěcuje všechny lidi( Nostra aetate (2) , z jakého důvodu má ještě církev hlásat Krista druhým? Snad proto, že pouze v Něm mají lidé hledat plnost náboženského života, aniž by však byli zbaveni temnot falešných pověr a jha hříchu, jakoby to byla jen otázka míry do jaké kdo poznává a lne k Bohu, který už byl dávno známý a milovaný, i když v bludu? A proč by se nekřestané měli obrátit ke katolické víře, když vidí, jak církev vyzývá své věřící, aby »s rozvážností a láskou prostřednictvím dialogu a spolupráce s stoupenci jiných náboženství vydávali svědectví víry a křesťanského života, [jednu ránu do obruče a jednu do sudu] a přitom uznávali chránili a podporovali duchovní a sociálně mravní hodnoty které v nich nacházejí“?
Jestliže je pravdou že »v hinduismu zkoumají lidé božské tajemství a vyjadřují je nevyčerpatelným bohatstvím mýtů pronikavými filozofickými proudy... hledají osvobození od úzkostí naší existence buď v různých formách asketického života nebo v hluboké meditaci nebo v tom, že se uchylují k Bohu s láskou a důvěrou«, jak to že přitom toto náboženství nutí nesčetné zástupy k nejčernější bídě, protože je obviňuje, že jejich životní situace je plodem hříchů, kterých se dopustili v předchozím životě? A když koncil vidí, že »buddhismus ve svých rozmanitých formách uznává radikální nedostatečnost tohoto proměnlivého světa a učí, jakou cestou mohou lidé se zbožnou a důvěřivou myslí dojít stavu dokonalého osvobození, nebo dokonce, »ať s vlastní úsilím ať s vyšší pomocí, dospět k vrcholnému osvícení«, proč se všichni nevrhneme na jógu, abychom tak byli dokonale osvobozeni od mentálního odcizení a nabyli nejvyššího Luciferova osvícení?
Jak je možné, dva tisíce pět set biskupů podepsalo tyto absurdní nesmysly a že papež je promulgoval autoritou Petrova nástupce? Jak je možné, že sta miliony katolíků včetně kléru a řeholníků spolklo tak zřejmé a neomalené lží, aniž by se někdo ptal, jak to, že katechismus vždy učil naprostý opak? Jak je možné, že Bůh dopustil takovou morální a duchovní katastrofu ve své milované vinici, ve které jsou mniši, kněží a řeholnice, kteří praktikují a učí východním meditacím a přitahují tak a šíří ďábelské zamoření? Jediná opodstatněná odpověď je obsažena ve vidění Lva XIII., kterého se mu dostalo 13. října 1884 ( přesně 33 let před posledním mariánským zjevením ve Fatimě): Z Božího dopuštění byl uvolněn Satan, aby sto let tropil všechno zlo, kterého je schopen, ničil, co se dá zničit ve svaté Církvi Kristově, a déšť démonů se vrhl na Petrův stolec.
Ve všeobecné spoušti posledních padesáti let ten, kdo ve vyhnul pasti anebo se z ní vymanil, musí děkovat nesmírné a neocenitelné milosti a vzdávat za to díky ve dne v noci. Nic ať neotřese nadějí: je to jedno nejrafinovanějších a nejzhoubnějších ďábelských pokušení. Důvěřujme však v Neposkvrněné Srdce Panny Marie, ona nedovolí, aby byla zmařena víra těch, kteří se jí zasvětili, a zajistí jim potřebné milosti a zasvěcení se opravdové lásce ( která také vyžaduje upřímné osobní úsilí). Podle ovoce se pozná strom: jestliže jeho plodem je skrytá, ale skutečná apostaze, druhý vatikánský koncil nemůže být přijat jako celek a není možno požadovat jeho přijetí jako conditio sine qua non pro legitimní vykonávání posvátné služby v katolické církvi. Obrátit se musí naopak ti, kteří ještě dnes vystavují nebezpečí spásu duší a vedou křesťanský lid na scestí, její hlavou počínaje.-
Don Elia¨, Chiesa e post concilio
