Pravda rozděluje. Proto katolíci rozdělují
11. 9. 2016
Odvaha k pravdě je v mých očích prvním kritériem svatosti (Benedikt XVI.)
Když ariánští heretici ve IV. století převzali kontrolu takřka nad celou církví, byl to jen hlas sv. Atanáše, který se pozvedl k obraně katolické pravdy; sv. Atanáš byl však exkomunikován a poslán do vyhnanství.
Musel prchat na poušť, protože byl stíhán ariánským císařem. Kdo měl moc, jako císař Konstans, házel na Atanáše bláto; obviňovali ho ze všech stran a notoricky ho očerňovali, že je v opozici proti míru v církvi, že z jeho intrik se rodí nesvornost (J. H. Newman).
Když pak Atanáš katolickou víru zachránil, byl prohlášen za svatého, za Otce a učitele církve, ale nejdříve musel projít izolací, hanobením a pronásledováním. A především pro něho nejbolestnějším obviňováním, že ROZDĚLUJE církev, zasévá nesvornost a neuznává autoritu.
Nicméně se on a v jiných situacích i jiní velcí světci a Otcové církve nepřestávali stavět se PROTI HEREZI A LŽI, a když čteme jejich zanícené spisy (proti ariánům, proti Pelagiovi), musíme si dobře uvědomit, že jejich terčem byli jiní (domnělí) katolíci, často významní a úspěšní církevní představitelé a že se jednalo o heretické nauky, které přijímala takřka celá hierarchie. Pro tyto světce bylo velmi bolestné podstupovat tyto bitvy. Ale právě skrze ně přinášel Kristus nikoliv jednotu a svornost, ale především Pravdu.
Stejná obviňování (z rozdělování) používají dnes ti, kteří mají moc a nesnášejí, aby byla uznána autentická pravda Božího zákona. Podle nich by bylo zapotřebí obětovat pravdu na oltář jednoty a harmonie. Zde jedna stránka z Ratzingera na objasnění:
»Napsal jsem: jednota je bezesporu základní hodnotou Evangelia. Ale přestože Pán přišel, aby shromáždil rozptýlené Boží děti – říká také: Nepřišel jsem přinést mír, ale meč. Pravda musí mít tu odvahu, aby odhalila lež, aby tak pravda získala své místo. Dialog, ve kterém se opomíjí všechno to, co by ten druhý nemusel sdílet, již není dialogem a nic nesděluje. Dialog je dialogem jen tehdy, když směřuje k pravdě.«
Tedy: PRAVÁ JEDNOTA se může zakládat pouze na Pravdě, kterou je sám Kristus, jinak je to přitakání, spolupachatelství, je to sféra politikaření, která zrazuje Pravdu a posiluje lež.
Proto Don Giussani zdůrazňuje, že to, co splatí v životě křesťana, není nezmýlit se, nýbrž nelhat. Je třeba vždy vyznávat pravdu, i když je bolestná, i když to vyžaduje exponovat se, i když se ocitneš v situaci, že máš proti sobě celý svět, i když tě to bude stát pohrdání, nenávist, a co horšího, i když musíš zaplatit tu nejvyšší hořkou cenu:
„Především musíš být zárukou jistoty, svobody, vůle jít vpřed proti všem překážkám i proti všem svým vlastním omylům, protože hlavní překážkou jsou naše omyly. V životě se nehodnotí NEZMÝLIT SE, ALE NEZŮSTÁVAT LHÁŘEM. Těžkou věcí nejsou omyly, ale nejtěžší věcí je lež, a lež znamená neuznávat pravdu.
Pravda je poslání, pro které jsme stvořeni. Do našeho srdce toto poslání vepsalo: co je láska, spravedlnost, pravda a štěstí.“ (Giussani: Realtà e Giovinezza, la sfida)
Antonio Socci, Lo Straniero
