Církev znovu povstane
»Je tu naděje pro tvoji budoucnost« (nebo pro tvé potomky), předpovídá prorok Jeremiáš Ráchel návrat jejích synů ( Jer 31, 14).
I nám je adresováno stejné povzbuzení: je zde naděje pro církev, i když se ocitá v zatmění. Tak jako v období ariánské krize, většina katolické hierarchie je dnes jako podrobena světským mocnostem; biskupové a kardinálové, kteří ještě dodržují svobodu slova, jsou ještě méně početní než v oné době, kdy pravou víru hájili takoví bojovníci jako Atanáš z Alexandrie, Cyril Jeruzalémský, Hilarius z Poitiers a Ambrož Milánský, abych uvedl alespoň ty nejslavnější. Několik z nich trpělo vícekrát v exilu v prekérních podmínkách, ale nakonec, po smrti Valenta, byli přijati zpět.
Kde přežívala Nevěsta Kristova za oněch dramatických příbojů? V katolickém společenství, neboli v síti tvořené všemi pravověrnými věřícími, jakkoli rozptýlenými, zbavenými viditelné hlavy a trýzněnými soužením všeho druhu, v některých případech až ke krvavému mučednictví; a díky jim, když církev nabyla svobody, rozkvetla ještě bujněji než dříve a zažila nové zářivé triumfy.
Ve starém římském ritu o Květné neděli je svěcení ratolestí ozdobeno krásnou vlastní prefací (vyloučena v reformě v roce 1955), ve které se hlásá kosmická chvála, která objímá nebe i zemi: sbory svatých a šiky andělů, tvorstvo viditelné i neviditelné, údy bojující církve vyznávají svobodným hlasem před králi a mocnostmi tohoto světa velké jméno tvého Jednorozeného (illud magnum Unigeniti tui nomen coram regibus et potestatibus huius saeculi libera voce confitentur) (najdete ještě v Schallerově misálku). Tak se prezentuje katolické společenství: s upřímností všichni prohlašují přede všemi – včetně mocných – svrchovanost Božího Syna, který se stal člověkem, zemřel a vstal z mrtvých pro vykoupení těch, kteří jsou ochotni ho uznávat jako takového: Gloria, laus et honor tibi sit, Christe Redemptor!. V liturgii se prodlužuje aklamace jásajícího zástupu, který přijímá Mesiáše: Benedictus, qui venit rex in nomine Domini (Lk 19, 38). A právě toto je hlas, který v aktuálních historických okolnostech je potlačován pod záminkou pandemie, která zřejmě nemá přirozený původ.
Nikomu neuniká informace o opatřeních různých vlád, které sledují všude stejnou neodvratnou kopii a opakují se beze změny, od jedné vlády k druhé. Světová populace jako jeden člověk je uváděna do naprosté podřízenosti a nešetří se ranami. Neuposlechnout zákazů představuje jednak riskantní jednání, ale už samotné sociální stigma provinilce je paralyzující pocit. Virus ve skutečnosti se projevil jako dokonalá zbraň, jak dosáhnout celé řady průvodních efektů: faktické legalizace eutanazie a uvolnění chemického potratu, používání značně škodlivých vakcín, roubík při nesouhlasu, ekonomicko finanční přestavba, zrušení národních suverenit a smetení základních práv, včetně, a to v neposlední řadě, zastavení katolického kultu, provedené všude překotně s neústupností mírně řečeno podezřelou. Jestliže na jedné straně můžeme vyslovit hypotézu, že Prozřetelnost si posloužila těmito opatřeními, aby uložila přestávku liturgii, která často urážela Boha, na druhé straně je pravda, že tato situace představuje vyvrcholení procesu protestantizace křesťanského života na úplnou privatizaci kultu.
Nejvíce deprimující je skutečnost, že prudký mediální terorismus vykázal všechny do domácího vězení, jakoby nestačilo, že tolik hlasatelů s křikem zvýšilo své dávky s neurvalými invektivami nebo iritujícími exhortacemi, jak je to dobré zůstat doma, a to s odvoláním na soukromá zjevení a proroctví, nemluvě o biskupech, kteří doporučují velkodušnost lásky (?), abychom byli schopni přijmout posvátné velikonoční Triduum, zatímco by nás měli právě vybízet, abychom spěchali do chrámu! Je to zbloudilá horlivost, která nám namlouvá absolutní poslušnost (která není nic jiného než pouhá povolnost na podkladě vize o konzumní privatizaci náboženství, aby se shodovalo se stylem tohoto světa). Charakteristické pro tyto fígle je představa, že kdo jde do kostela a žádá o svátosti, činí tak nikoliv z potřeby milosti Boží, ale aby upoutal pozornost všech, třeba z vlastního egoismu, aby měl potěšení z okamžiku subjektivní posily, bez zájmu o veřejné zdraví či o tisíce osob, které umírají doma.
Je fakt, že všechna tato doporučení, která akreditují dezinformaci, jaká nás zaplavuje jako příboj, přispívají jen k tomu, aby odváděly pozornost od toho, co se skutečně děje. (...)
I když jsme nabádáni k tomu, abychom redukovali, jak jen možno, reálná rizika, všichni naléhavě potřebujeme důvěru v ochranu Boží: nejen že nejsme schopni vyloučit existující nebezpečí pro zdraví, visí nad námi hrozba horší, podlá a skrytá. Aby prosba o Boží pomoc nebyla lehkomyslná, a proto marná, je třeba, aby si lidé kladli otázku, co mají změnit ve svém životě, a přestali urážet Boha, ať už v rovině soukromé nebo veřejně sociální. Důležitým úkolem katolické hierarchie je vždy zajišťovat tento reálný pohled a napravovat deviace, opřít se proti tomu, co usiluje o časné dobro na úkor věčného cíle. Sebevraždou je podpora projektů mocných, které vedou lidstvo do záhuby a které jsou tím pravým opiem lidstva.
V této stále trvající Bílé sobotě děkujme Bohu, že nás přijal do katolického společenství. »Před Kristovým příchodem musí Církev projít závěrečnou zkouškou, která otřese vírou mnohých věřících (590). Pronásledování, které provází její putování po zemi, odhalí „tajemství nepravosti“ v podobě náboženského podvodu, přinášejícího lidem zdánlivé řešení jejich problémů za cenu odpadnutí od pravdy. Největším náboženským podvodem je antikristův podvod, to je falešné mesiášství, jímž člověk oslavuje sám sebe na místo Boha a jeho Mesiáše, který přišel v těle« (KKC 675).
Nyní ve skutečnosti nevidíme zhoubnost zdánlivého řešení, které spočívá v podřízenosti finanční oligarchii, pro kterou se církevní aparát stal komplicem a figuruje jako dekorativní a propagandistická vějička.
Nesmíme ani propadat sklíčenosti. Neseme v sobě poklad, který nám nikdo nemůže odejmout. Nikdo nemá moc změnit nebo potlačit církev, která je větší než všechny velké lidské ideje a cíle. Její Zakladatel a Ženich žije v ní, a činí ji svou milostí nezničitelnou. Jeho slovo zůstává slovem věčným a zaručuje, že pekelné brány ji nepřemohou, i když se někdy zdá, jakoby nastával opak.
Pro nezměřitelnou milost, jakou jsme nezasloužili, jsme údy živého těla, které je nezničitelné a zůstaneme jimi, dokud budeme pokračovat v jejím svobodném vyznávání před všemi mocnými tohoto světa. Tak jako její Hlava, i její tělo musí projít utrpením, ale tak jako její hlava i církev, díky jejím malým společenstvím věřících, věrných svému původu a identitě, vstane také slavně z mrtvých.
Don Elia, (kráceno)
