Povářlivě přehlíževý varovný hlas svatého Pavla
List sv. Pavla Římanům (Řím 1, 21-32) nám předkládá, že nepřirozené sexuální styky a jejich schvalování jsou výsledkem vyloučení Boha ze společnosti a odmítání jeho oslavy. Ale dnes by církev měla jasně hlásat, že ti, kteří tyto skutky konají s plným vědomím, kráčejí cestou, která končí věčným zatracením.
Úvaha kardinála Giacoma Biffi
Vzhledem k velmi naléhavému problému homosexuality nám křesťanské pojetí ukládá, že je třeba rozlišovat mezi úctou, která přísluší každé lidské osobě a která odmítá sociální a politické vylučování a mezi odmítáním exaltované ideologie homosexuality, které je závazné.
Boží slovo k této věci nacházíme v první kapitole listu Římanům, který nám poskytuje také teologickou interpretaci fenoménu a představuje širokou kulturní scestnost v této otázce: jak říká posvátný text, je to současně doklad o vyloučení Boha z kolektivní pozornosti a ze sociálního života, a představuje současně vzdor a odmítání jeho úcty a oslavy (srov. Řím 1,21).
Vyloučení Stvořitele stanoví univerzální vykolejení rozumu: Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě (Řím 1,21-22). Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství. Proto je Bůh nechal napospas nečistým vášním jejich srdcí, takže zneuctívají svá vlastní těla (Řím 1, 24).
A aby se předešlo každé dvojznačnosti a nevhodnému chápání, Apoštol pokračuje v působivé analýze formulované ve velmi jasných pojmech: Proto je Bůh vydal v moc hanebných vášní. Jejich ženy zaměnily přirozený styk za nepřirozený a stejně i muži zanechali přirozeného styku s ženami a vzplanuli žádostí jeden k druhému, muži s muži provádějí hanebnosti a tak sami na sobě dostávají zaslouženou odplatu za svou scestnost. Protože si nedovedli vážit pravého poznání Boha, dal je Bůh napospas jejich zvrácené mysli, aby dělali, co se nesluší (Řím 1, 26-28).
Na závěr se Pavel snaží konstatovat, že extrémní odmítání nastupuje, když původci ... se těchto věcí nejen dopouštějí, ale schvalují je těm, kteří je konají (srov. Řím 1, 32).
Je to stránka z inspirované knihy, kterou si žádná pozemská autorita nesmí dovolit cenzurovat. A pokud chceme být věrní Božímu slovu, nesmíme o ní ani pomlčet, abychom zůstali „politicky korektní“.
Musíme také poukázat na současný obzvláštní význam a upozornit v dnešních dnech na toto zjevení: to, co svatý Pavel zjevuje jako dění z řecko-římského světa, projevuje se prorocky jako odpovídající tomu, co se děje v západní kultuře v posledních stoletích. Vylučování Stvořitele, až do groteskního prohlašování (před několika desetiletími), že „Bůh je mrtev“, má za následek (jako nezbytný trest) rozšíření bludné sexuální vize, jaká byla v předchozích staletích neznámá.
Ideologie homosexuality – jak se to děje v případě ideologií, které se stávají agresivní a dosahují politického vítězství – stávají se nástrahou pro legitimní autonomii našeho myšlení: kdo se neúčastní, riskuje odsouzení a zvláštní druh sociální a kulturní emarginace.
Útoky na svobodu úsudku začínají v jazyku. Kdo se nesmíří s přijetím „homofilie“ (kdo neoceňuje teoreticky homosexuální vztahy), je obviněn z „homofóbie“ (etymologicky to znamená strach z homosexuality). Aby bylo jasno, kdo má sílu z Božího inspirovaného světla a žije v „bázni Boží“, nemá strach z ničeho s výjimkou stupidity, o které říká Bonhoeffer, že proti ní není obrany. Takže se proti nám zvedá neuvěřitelné obvinění z „rasismu“: což je slovo, které nemá s problematikou nic společného a v každém případě je pro naši nauku a naše dějiny něčím zcela cizím.
Zásadní problém je tento: je v těchto dnech ještě dovoleno být učedníky Kristovými a vyznavači jeho nauky, nebo se máme připravit na novou formu pronásledování, vedeného sektářskými homosexuály a jejich ideologickými komplici a také těmi, kteří mají za povinnost bránit intelektuální svobodu všech, včetně křesťanů?
Jedna otázka, s jakou se obracíme zvláště na teology biblisty a pastoralisty. Proč v tomto klimatu úplné posedlosti nebyl nikdy nikým citován Pavlův úryvek (Řím 1,21-32)? Proč nikdo neusiluje, aby s ním seznámil věřící i nevěřící, ačkoliv je tak aktuální?
Jak reagovat na tento text kardinála Biffiho?
Proč nevzniklo dosud něco jako zvláštní hnutí, které by s celou vážností zastávalo a hlásalo, že ti, kteří se s plným vědomím dopouštějí homosexuálních skutků, kráčejí cestou k věčné záhubě a věčnému neštěstí? Nejde o to, že by byli již nyní odsouzeni, ale žijí trvale ve stavu trvalého hříchu a směřují do záhuby.
Církev musí hlásat toto varování nikoliv jako odsouzení, nýbrž proto, že má prostředky – milost Ježíše Krista – kterými je možno dosáhnout odvrácení této cesty do záhuby a nastoupit cestu spásy.
Diskuze zaměřené proti diskriminaci a prosazující pozitivní přístup k těmto osobám jsou vystaveny také nebezpečí lhostejnosti. Sociální hodnocení homosexuality a její kontroly se změnilo, ale to vůbec neznamená, že by se změnila Boží kvalifikace tohoto chování. Je možné, aby církev o tom mlčela? Nebude jí za to volat Bůh k odpovědnosti?
