Záludná zjevení
Svatý Jan od Kříže
Revelacionismus
Tímto termínem se zpravidla označuje nezřízená důvěra, kterou některé duše vkládají do soukromých zjevení (a v širším slova smyslu do mimořádných mystických fenoménů), a jejich iracionální vyhledávání. Nevztahuje se na zjevení veřejného charakteru, doložené zázraky a schválené církví.
Máme zde na mysli nikoliv rozlišování mezi pravými a falešnými zjeveními, které přísluší toliko církvi, ale spíše nezřízené vyhledávání zjevení, jako zjednodušenou mystiku, která nedbá na asketické úsilí rozumu a vůle, které je dnes více než kdy jindy nezbytné, abychom zůstávali věrni tradici církve. O těchto věcech nikdo nepojednává s větší zkušeností a odborností než sv. Jan od Kříže, který je nejpovolanějším učitelem v této oblasti.
O jeho školu se opírá ta nejsolidnější nauka, která nesnáší prázdné sentimentalismy a která se naopak soustřeďuje na duchovní cestu bohumilého života, ze kterého pramení veškerá svatost.
Ve svém díle Výstup na Horu Karmel věnuje velký karmelitán dlouhou kapitolu pojednání, které má vyloučit pochybnosti (kniha 2 kap.22) v této oblasti: po příchodu Krista a obnově zákona milosti není dovoleno radit se s Pánem nadpřirozenou cestou, jak tomu bylo ve Starém zákoně. V předchozí kapitole již ukázal, že není Boží vůle, aby duše toužily přijímat řeči a vidění a všechno to, co spadá do mimořádné a zázračné oblasti.
Mystický učitel píše: »Tento způsob jednání (vyhledávání zázračného) není dobrý a nelíbí se Bohu, dokonce ho často přímo znechucuje, velmi se proto hněvá a uráží. To proto, že žádný tvor nemá překračovat přirozené meze, které Bůh stanovil jako normu. Dal člověku prostředky přirozené a racionální: není mu tedy dovoleno je překračovat. Pátrat po určitých věcech nebo hledat jejich poznání nadpřirozenou cestou znamená opouštět přirozené zákony. To znamená, že to, co není dovoleno, se Bohu nelíbí. Uráží ho to, protože se jedná o věci zapovězené.«
Autor pokračuje tvrzením, že je pro duši velmi nebezpečné toužit poznávat nadpřirozenou cestou. »Nevidím totiž, jak by se mohla duše, která o to usiluje, nedopouštět s hříchu, alespoň lehkého. Totéž platí pro duchovního vůdce, který by ji vedl v tomto smyslu a souhlasil s tím, že se tak děje.«
Odůvodňuje to takto: »Máme přirozený rozum, zákon a nauku evangelia, podle kterých je možno se dostatečně řídit; neexistuje nesnáz nebo nezbytnost, kterou by nebylo možno vyřešit nebo napravit těmi prostředky, které nám Bůh daroval jako velmi prospěšné pro duše. Máme se přece obracet na rozum a na nauku evangelia vždy, a to takovým způsobem, že pokud jsou nám sděleny nějaké nadpřirozené věci mimo naši žádost nezávisle na naší vůli, máme z nich přijmout pouze to, co je dokonale ve shodě s rozumem a naukou evangelia. V takovém případě máme tyto věci přijímat nikoliv proto, že se jedná o zjevení, ale proto, že jsou v shodě s rozumem a dát stranou všechny vztahy ke zjevení (soukromému). Ale i v těchto případech je musíme zvažovat velmi pozorně, zdali neobsahují nějaká zjevení, protože i ďábel nám vnuká mnoho věcí, které se dějí zcela ve shodě s rozumem, ale činí tak jen proto, aby nás oklamal.«
A uzavírá: »Říkám, že je nebezpečné, nebezpečnější, než jsem schopen to vyjádřit, chtít s Bohem jednat takovými cestami. Kdo si zakládá na těchto prostředcích, jistě upadne do těžkých omylů a často do velkého zmatku.« A to především pro úklady, které může nastražit démon – a skutečně je strojí těmto duším nezřízeně náchylným k něčemu zázračnému. » Ďábel je velmi schopný ponoukat lži, od kterých je možno se osvobodit jedině útěkem ode všech zjevení, vidění a mimopřirozených rozhovorů. Proto se Bůh právem hněvá na ty, kdo je připouštějí, protože vidí, že je to pošetilost a pouštět do takových nebezpečí je předsudek, zvědavost, motiv pýchy a zdroj domýšlivosti, pohrdání Božími věcmi a počátek zla, do kterého pak tito lidé upadají. To popouzí Boha do té míry, že je nechává upadnout do bludu, do omylu a zaslepenosti ducha. Dopouští, že opouštějí řádná životní pravidla a věnují se svým vrtochům.
Po tomto úvodu v kapitole 22. Výstupu, Jan předkládá důvody, proč je to absolutní pošetilost, chtít se s Bohem radit nadpřirozenou cestou. »Nyní, když víra je založena na Kristu a zákon evangelia je vyhlášen pro tuto éru milosti, není důvodu, abychom Bohu kladli otázky jako dříve, když sám hovořil a odpovídal, jak to kdysi dělával. Tím, že nám dal svého Syna, který jediný je jeho Slovo, nemá jiného slova, které by nám dal. Řekl nám všechno jednou provždy v tomto Slovu a jiné není možno získat.
Právě z této jedinečnosti Ježíše Krista pramení, že je pošetilé, jestliže se někdo snaží o kontakt s Bohem jinými cestami. »Kdo by se chtěl nyní Boha dotazovat a žádat ho o zjevení, dělal by nejen hloupost, ale urážel by Boha, protože by neupíral svůj zrak jedině ke Kristu, aniž by hledal nějaké novoty.«
A představuje, co by Bůh odpověděl takové pošetilé duši: »Když jsem ti již všechno řekl v mém Slovu, kterým je můj Syn, nemám nic, co bych dodal. Co bych ještě mohl zjevit? Upři svůj zrak jedině k němu a najdeš v něm ještě více, než o co sis žádal a po čem jsi toužil. Žádáš si zvláštní zjevení a hovory, místo abys upřel svůj zrak na něho, kde najdeš celé Zjevení, protože on je veškeré mé slovo, celá moje odpověď, celé moje vidění a celé moje zjevení. (…) A uzavírá: »Nepřej si a nežádej ode mě vidění a zjevení. Dívej se na něho a pochopíš, že v něm jsem ti řekl mnohem více, než o co mě žádáš.«
Po tomto úvodu bude užitečné uvést nějaký příklad, co se může skrývat za mimořádnými mystickými fenomeny a jak je obtížné uplatňovat tak zvané „rozlišování duchů“, neboli ověřování nadpřirozeného charakteru takových fenomenů. V životopisu sv. Terezie z Avily je uveden příklad řeholnice sestry Magdaleny od Kříže, neslavně proslulé mezi všemi vizionáři té doby, která v XVI. století udivovala Španělsko zázraky, proroctvími a odpovědmi ze všech možných věd a více než 38 let podváděla i největší teology, biskupy a kardinály té doby.
Nešťastná řeholnice uzavřela dohodu s ďáblem a i když se jí dostalo milosti návratu, byla vyloučena z řádu a skončila své dny v temnotách. Ještě významnější je případ Nikoly Tavernierové, která se v Paříži v XVI. století těšila pověsti svatosti a divotvůrkyně. Jak píše její životopisec, byla schopná předvídat budoucnost a měla vidění a zjevení. Často se postila a hovořila o nutnosti konat pokání, protože viděla kalamity, které nás čekají. Na její výzvy se lidé zpovídali, přistupovali k Eucharistii a konali procesí. V Paříži uspořádala shromáždění, kterého se účastnil parlament a dvůr a velký počet občanů. Odhalila ji bl. Acarie, které dokázala, že Nicole Tavernier byla dílem ďábla, který byl ochoten něco ztratit, aby získal mnohem více.
Tím nemá být popřena existence mimořádných mystických fenomenů v církvi. To by znamenalo upadnout do racionalismu a agnosticismu. Naopak, víme dobře, že Pán Ježíš zanechal své církvi nejen hierarchii, ale také charismata, která k těmto fenomenům patří. Ta však jsou vždy podřízena hierarchii. Katolická církev nevylučuje soukromá zjevení, ale zkoumá, zda to nejsou soukromé iluze a zda tato zjevení jsou v souladu se Zjevením. Aniž by popírala existenci charismat, dbá přísně o jejich podřízenost a staví nad ně bohumilý život a svatost. Tzv. „mimořádní světci“, kteří vynikali především dokonalostí lásky a nikoliv zázračností, jsou výmluvným důkazem tohoto principu.
V době krize víry a autority, ve které žijeme, mnohé duše hledají na poli mystiky to, čeho se jim nedostává od hierarchie: nauky o objektivní pravdě a bezpečné cestě ke spáse. Proto řešení krize nespočívá v zázračnosti a mimořádnosti, ale v bohumilém životě, založeném na tradičních svátostech, katechismu a praktikování ctností.
Vrhat se nekriticky na pole zázraků je spojeno s nepředstavitelnými nebezpečími: takový lék by mohl být mnohem horší než samo zlo. Ve skutečnosti, jestliže žijeme v krizi víry, je to především víra, kde musíme hledat její řešení.
Roberto de Mattei, Corrispondenza Romana
