Hle, jdeme do Jeruzaléma
30. 3. 2021
(Roberto de Mattei) „Ecce ascendimus Jerosolymam“; "Hle. Jdeme do Jeruzaléma!"
Ježíš ta slova adresuje apoštolům, když na konci odpočinku, který s nimi strávil po Lazarově vzkříšení, opouští město Efrém a vydává se do Jeruzaléma.
„Hle“, nastal okamžik, kdy poslání Vykupitele musí dojít svého naplnění; „Vystupujeme“: cesta, kterou je třeba projít, je cestou spasitelného kříže, vede do kopce a je opakem široké a sestupné cesty věčného zatracení; cílem je Jeruzalém, svaté město, kde z mnoha důvodů, které vysvětluje svatý Tomáš, bylo vhodné podstoupit utrpení (Summa Theologiae, q. 46, a. 10).
Nadchází nejvyšší událost, k níž se jeho myšlenky vždy obracely, a Ježíš zná místo, čas a okolnosti této události; kráčí rozhodně před apoštoly, kteří ho ohromení a zadýchaní následují. „Erant autem in via ascendentes Jerosolymam: et praecedebat illos Jesus, et stupebant, et sequentes timebant“ (Jan 11, 54; Mk 10, 32). Ježíš postupuje jako válečník pochodující do boje, protože je odhodlán vypít kalich svého Umučení do poslední kapky. Vystupuje jako „nejvyšší vojevůdce dobra“ popisovaný svatým Ignácem (Duchovní cvičení, č. 138); ušlechtilý a královský vůdce shromažďuje pod svým krvavým praporem všechny ty, kteří se chtějí podílet na velkém tajemství umučení a vzkříšení: „Hle, vystupujeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán velekněžím a zákoníkům: „a odsoudí ho k smrti, předají ho pohanům, budou se mu vysmívat, plivat na něj, bičovat a zabijí ho; ale po třech dnech vstane z mrtvých“ (Mt 20, 17–18; Mk 10, 33–34; Lk 18, 31–33).
„Ale apoštolové „ničemu z toho nerozuměli; tato řeč pro ně zůstala nejasná a oni nechápali, co řekl“ (Lk 34). Není to však poprvé, co jim Ježíš odhaluje tato tajemství. Poté, co Petr v Cesareji vyznal, že Ježíš je „Kristus, Syn živého Boha“, evangelium nám říká, že „Ježíš začal svým učedníkům otevřeně sdělovat, že musí jít do Jeruzaléma a vytrpět mnoho od starších, velekněží a zákoníků a bude zabit a třetího dne vstane z mrtvých“ (Mt 6,19). Když si Petr ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat: »Pane; to se ti nikdy nestane«, Ježíš mu odpověděl: „Jdi mi z očí satane, pohoršuješ mě, protože nemáš smysl pro věci Boží, ale lidské“ (Mk 8, 31-33).
Apoštolové neměli smysl Boží, protože nerozuměli smyslu utrpení a doufali, že Ježíš unikne z rukou farizeů, jako při jiných příležitostech, když ho hledali, aby ho zabili. Stále jim chybělo to, co sv. Ludvík Marie Grignion z Montfortu nazývá „moudrostí kříže“: „ta zkušenostní věda o pravdě, která nám umožňuje vidět ve světle víry i ta nejskrytější tajemství, jako je ono tajemství kříže“ (Dopis přátelům kříže 45).
Když byl Jeruzalém, město pozůstatků Umučení, obsazeno nevěřícími, meditace na Ježíšova slova: „Kdo chce jít za mnou, vzdej se sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě“ (Mt 16,21-27) pohnula Urbana II. k apelům na křesťany, aby osvobodili Boží hrob. Tak se zrodil největší křesťanský epos v historii: křížové výpravy. „Ecce ascendimus Jerosolymam“, zvolal Godfried z Bouillonu na úsvitu 7. června 1099, když se kopule Svatého města objevily před zrakem křesťanských bojovníků. Jméno Jeruzalém bylo bojovým pokřikem čtyřiceti tisíc ozbrojených poutníků, kteří 15. července osvobodili Svaté město od svatokrádežného panství muslimů.
Ale Jeruzalém, dříve než pozemské město je městem, kde se naplňuje tajemství kříže pro každého křesťana. Z výšin nebes, píše sv. Ludvík M. Grignion z Montfortu, Boží pohled neuvažuje o mocných na Zemi, ale „dívá se na muže, který bojuje za Boha proti světu, peklu a proti sobě; muž, který radostně nese svůj vlastní kříž“ (Dopis Přátelům kříže, č. 55).
Výstup do Jeruzaléma je v tomto smyslu program katolické bojovnosti - «Ecce ascendimus Hierosolymam“, uvedl blahoslavený Florentino Asentio Barroso, jmenovaný Piem XI. titulárním biskupem Eurey a apoštolským správcem Barbastra, když 16. března 1936 vstoupil do své diecéze, kde byl o tři měsíce později mučen a zabit anarchistickými milicionáři a komunisty. Jeho slova shrnují slova všech těch, kteří se v dějinách rozhodli a rozhodnou bojovat za Jeruzalém proti revoluci, přičemž přijímají urážky, pomluvy, pronásledování a v případě potřeby i smrt, kterou Ježíš žádá jako oběť lásky.
Jeruzalém, jak vysvětluje svatý Augustin, v duchovním smyslu Církev (Boží město, 17, 16, 2), objekt revolučních perzekucí ve dvacátém a dvacátém prvním století, ale také procesu sebezničení, kterým se zhoršuje Umučení církve. Ve Fatimě 13. července 1917 Panna Maria oznámila, že pokud se svět neobrátí, Rusko rozšíří své bludy po celém světě a bude podporovat války a pronásledování církve. „Dobří budou umučeni, Svatý otec bude mít mnoho trpět, různé národy budou zničeny." Nakonec Moje Neposkvrněné Srdce zvítězí“.
Tváří v tvář tomuto scénáři, kterým je náš čas, musí být katolický bojovník ochoten k oběti svého života se stejným klidným odhodláním, s nímž náš Pán šel do Jeruzaléma. Vítězstvím Neposkvrněného Srdce Panny Marie bude hodina historického vzkříšení křesťanství, které předznamenává věčný Jeruzalém v nebi.
„Anděl mě přenesl v duchu na velkou a vznešenou horu a ukázal mi svaté město Jeruzalém, které sestupuje z nebe, od Boha, zářící Boží slávou. Jeho nádhera je jako drahocenný drahokam, jako kámen krystalického jaspisu“ (Ap 21, 10-11).
Jeruzalém znamená „vizi míru“, mír je klid v pořádku a Jeruzalém je nesmrtelné město andělů a svatých, kde božský řád triumfuje ve své nezměnitelné dokonalosti. Jsme občané nebe, často nám připomíná svatý Pavel (Filipanům 3, 20; Efezanům 2, 18-19; Židům 13, 14) a nebeský Jeruzalém je vlast, která čeká na vyvolené na konci jejich pozemského života. Ecce ascendimus Jerosolymam, to budou slova, kterými Panna Maria v hodině své smrti osloví s nekonečnou sladkostí své oddané, aby je uvedla do šťastné věčnosti ráje.
Roberto de Matgtei Corrispondenza Romana
