Svatá odevzdanost
Výklad biblických událostí nás může na první pohled pohoršovat. Když pomineme jejich druhotné příčiny, pocházejí všechny přímo od Boha a připisují mu všechno to, co se děje. I když je příčinou všeho, co
existuje, není pokládán za autora zla: ačkoliv je původcem svobody svých tvorů, stvořených k jeho obrazu, jistě není odpovědný za jejich skutky. Nicméně i negativní skutečnosti patří k záměrům jeho nekonečné Moudrosti, řídí je k vyššímu dobru. Jakkoliv jsou v rozporu s jeho podstatou jakožto nekonečného Dobra, připouští je pro uskutečnění svých plánů.
Když král David prchal z Jeruzaléma, protože se proti němu vzbouřil jeden z jeho synů, jeden muž ze Saulova rodu ho proklínal a obviňoval nespravedlivě ze zkázy rodu jeho předchůdce, který byl Bohem zavržen a tvrdošíjně pronásledoval nebem vyvoleného krále. David měl několikrát příležitost ho zabít, ale respektoval jeho královskou hodnost. Bázeň Boží převažovala nad osobními zájmy. Bezbožný Šímej ho nenávistně proklínal a házel po něm kameny.
Jednoho ze svých lidi, který chtěl Šímeje usmrtit, David ve své pokoře káral: Nechejte ho, ať mi zlořečí, neboť mu to nařídil Hospodin (2 Sam 16,11). Jak mu řekl Nátan, vlastní syn ho vlastně trestal za jeho hřích proti Uriášovi. Mesiášův předek však nepochyboval o věrnosti Boží a jeho slibech. Byl si jist svou budoucí rehabilitací, ale současně přijímal nezbytné očištění.
Analogicky řekl Kristus svým nepřátelům: Toto je vaše hodina a vláda temnoty (Lk 22,53). Ale právě v této hodině se odehrával rozhodný zvrat k dosažení všeobecné spásy. Nic to neubírá na dramatičnosti oné události, naopak, získala největší hodnotu lásky, jaká se kdy na světě uskutečnila.
V současné hodině temnot Církve, které zasáhly individuálně její hlavu a nyní zachvacují zbytek těla, jeví se její pozemské podmínky lidsky řečeno jako beznadějné. Rozhorlit se a chrlit kladby a házet kamením se může v této chvíli stát nejen neužitečné, ale přímo škodlivé. Neznamená to ovšem chovat se, jako bychom nic necítili a reagovali jako gumová zeď.
Neříkáme to proto, že by se k nám dostaly nějaké hrozby, naopak uznáváme, že Boží záměr obsahuje i tuto fázi: „Jestliže nám zlořečí, je to proto, že mu Hospodin řekl: Zlořeč! (2 Sam 16,10). Kdo mluví špatně o jediném Spasiteli (a těch, kteří jsou mu věrní), spolupracuje ve skutečnosti, ke svému neštěstí, na realizaci toho plánu, proti kterému se chce vzepřít. Jestliže pak se situace rychle zhoršuje, je po proto, že Bůh zrychluje události jako odpověď na modlitby spravedlivých. S touto jistotou se vyvarujme dát se strhnout vírem k úsilí o nemožné a ztišíme svůj nezkrotný hněv.
Máme tedy zůstat stát a s rukama v klíně se dívat na zkázu, která postupuje? Ne. Kdo provedl neodvolatelně volbu bojovat, musí si počínat jako voják v šiku čekajícím na povel k útoku. Jak se tedy zachovat v našem případě, čím máme bojovat? Modlitbou a pokáním: množstvím růženců, adorací, postů a umrtvování. Nesmí nás stravovat rozhořčení a nelibost, i když jsou spravedlivé a oprávněné: dívejme se za hranice temnot a připravujme se na odvetu. Jestliže mnoho Božích služebníků počínaje od nejvyššího blouzní jako pomatení a profanují i to, co je nejsvětější, žehnají odporná „spojení“ mezi zvrácenými nebo deklamují parodie o jednotě mezi křesťany, odvraťme svůj pohled se soucitem a bázní, mysleme na strašný trest, který je čeká, pokud se nenapraví, a prosme o sílu, abychom obstáli ve zkoušce, která je před námi. Nedovolme, aby zlo ničilo i toho, kdo je odmítá.
Když Rusové nemohli zadržet Napoleonovu invazi, podstoupili nejdříve mnoho bojů a dovolili, aby nesmírná nepřátelská armáda dorazila až k Moskvě evakuované a zbavené všeho nezbytného, a připojila se k nim zima. Boje neschopného nepřítele donutili pak k strašnému návratu. Svými útoky ho zdolali a způsobili mu nesmírnou porážku. Díkem a památníkem byla impozantní katedrála Krista Spasitele. Když ji sověti v roce 1931 zničili, povstala nová, identická a na stejném místě.
Všichni Boží nepřátelé jsou určeni k porážce a k zlořečení od potomků – což je maličkost proti věčné záhubě, jakou riskuje ten, kdo se neobrátí. Napoleon nakonec umřel zaopatřen svatými svátostmi: triumf milosti byl tak naplněn. Nyní je zde naopak ten, kdo jich zneužívá ve falešné důvěře: je to motiv k obzvláště naléhavé modlitbě. Jakmile náhle udeří zima trestu, bude třeba podat ruku těm, kteří se ocitnou in extremis: také z tohoto důvodu prosme Neposkvrněné Srdce Panny Marie, aby nám vnuklo správné city a učilo nás tomu, co se líbí jejímu Synu.
Don Elia, 4. listopadu 2016
