Existuje spravedlivá válka?
Cristiana de Magistris v Corrispondenza Romana z 16. listopadu (1) (https://www.corrispondenzaromana.it/preghiera-per-la-pace/)dobře vysvětlila, v čem spočívá křesťanský mír. Morálním imperativem církve je mír, který je přikázáním božského práva. Mír však není pouhou absencí války, ale je založen na řádu, který ustanovil Bůh, a pouze stát, který tento řád podporuje nebo alespoň respektuje, se může těšit politickému a sociálnímu klidu.
K dosažení míru se tedy není třeba odvolávat na čistě lidskou ideu bratrství mezi lidmi. Často je však dosaženo opačného výsledku. Dvacáté století, nejkrvavější století v dějinách, začalo pod praporem mýtů o míru a všeobecném bratrství, ale už Benedikt XV. v době, kdy se rozhořela první světová válka, varoval: "Snad nikdy se nemluvilo o lidském bratrství více než dnes (...) Pravda je však taková, že lidské bratrství nebylo nikdy více rozeznáno než v dnešní době" (encyklika Ad Beatissimi, 1. listopadu 1914). K dosažení míru nestačí ani svěřit jeho uskutečnění lidským nástrojům. Pius XI. ve své encyklice Caritate Christi compulsi z 3. května 1932 varoval, že "mírové smlouvy, ani nejslavnostnější pakty, ani mezinárodní setkání či konference, ani nejušlechtilejší a nezištné úsilí jakéhokoli státníka nejsou vůbec k ničemu, pokud nejsou nejprve uznána posvátná práva přirozeného a Božího zákona".
Když jsou si všichni bratry, ptá se svatý Jakub, proč války a hádky? Sám apoštol na tuto otázku odpovídá, že "války a hádky pocházejí ze žádostí, které rozrušují lidské údy" (Jk 4,1). Veškerý nepořádek, individuální i kolektivní, pochází z neuspořádaných vášní, které zahrnují všechny pudy k hříchu, jež v člověku existují jako důsledek prvotního hříchu a trojí žádostivosti, které odsuzuje evangelium:žádostivost těla, žádostivost očí a pýcha života (1 J 2,16). Tyto hluboce zakořeněné tendence jsou příčinou válek, revolucí a všech společenských kataklyzmat. Magisterium Církve učí, že hluboké a pravé příčiny válek nejsou politické nebo ekonomické, ale duchovní a morální, a sahají k porušování přirozeného a křesťanského řádu: jedním slovem k opuštění Božího zákona v individuálním, národním a mezinárodním životě.
Pius XII. ve své encyklice Summi Pontificatus z 20. října 1939 učí, že "hlubokým a konečným kořenem zla, které odsuzujeme v moderní společnosti, je popírání a odmítání normy univerzální morálky, a to jak v životě jednotlivce, tak v životě společnosti a v mezinárodních vztazích; jinými slovy, v dnešní době tak rozšířená ignorace a zapomínání na samotný přirozený zákon, který má svůj základ v Bohu, všemohoucím Stvořiteli a Otci všeho, nejvyšším a absolutním zákonodárci, vševědoucím a spravedlivém soudci lidských činů". Jan Pavel II. opakuje, že mír má svůj základ v "rozumném a mravním řádu" společnosti založeném na Bohu (Poselství ke Světovému dni míru, 1. ledna 1982).
Relativismus, který se staví proti přirozenému a Božímu zákonu, je příčinou všech společenských napětí a vzpour. Podle dnes převládajícího relativistického názoru ve skutečnosti neexistuje žádná univerzální morální norma, ale jediným zákonem je sebeurčení jednotlivců a států. Jakmile je přirozený řád narušen, je právo zákona nahrazeno právem síly, nebo spíše právem násilí, protože právě respektování nebo překračování práva je tím, co odlišuje sílu od násilí.
Použití síly může být legitimní, pokud to vyžaduje zákon. Ne každá válka je sama o sobě nespravedlivá, vysvětluje teolog Francisco Suarez (1548-1617), "vznešený doktor", který tomuto tématu věnuje Disputatio XIII svého traktátu De Charitate. To, že válka, píše Suarez, "není sama o sobě ve své podstatě špatná, ani není křesťanům zakázána, je pravda víry obsažená v Písmu svatém, neboť ve Starém zákoně jsou chváleny války vedené velmi svatými muži: 'Ó Abraháme! Požehnaný jsi od Boha nejvyššího, který stvořil nebe i zemi, a požehnaný Bůh nejvyšší, pro jehož ochranu padli nepřátelé do tvé ruky" (Gn 14,19-20). Podobné pasáže můžeme číst o Mojžíšovi, Jozuovi, Samsonovi, Gedeonovi, Davidovi, Makabejských a dalších, kterým Bůh mnohokrát přikázal válčit proti nepřátelům Židů; svatý Pavel říká, že tito světci ve prospěch víry dobyli říše. Totéž potvrzují i další svědectví svatých otců, která cituje Gratián, a také svatý Ambrož v různých kapitolách své knihy o povinnostech".
Obranná válka, rozlišuje teolog, je taková, která odráží nespravedlivou agresi, která je způsobena. Naproti tomu agresivní nebo útočná válka je taková, která je vedena s cílem napravit křivdu, která byla spáchána. Kritérium rozlišení se netýká spravedlnosti či nespravedlnosti války, ale iniciativy k použití síly: v prvním případě přebírá iniciativu ten, kdo se dopouští nespravedlnosti, a ten, kdo válku vyvolává, je nucen se bránit; v druhém případě přebírá iniciativu ten, kdo již utrpěl nespravedlnost a poté, co využil všech prostředků k její nápravě, se uchyluje k síle. Agresivní válka tedy není nutně špatná sama o sobě, "ale může být čestná a nezbytná". Za předpokladu, že se k ní přistoupí pouze tehdy, pokud nelze použít jiné prostředky a pokud je křivda, která má být napravena, natolik závažná, že vyžaduje použití prostředku s takovými důsledky.
Církev důsledně učí o legitimitě války vedené ze spravedlivých důvodů. Její tradiční doktrínu lze shrnout takto: válka sama o sobě, jakožto použití síly, není ani dobrá, ani špatná ze své podstaty: dobrou nebo špatnou, spravedlivou nebo nespravedlivou se stává podle cílů, kterých se snaží dosáhnout. Válka je nezákonná pro ty, kdo ji vedou bez spravedlivého důvodu a nepatřičným způsobem, ale je zákonná, ba v určitých případech správná, pro ty, kdo ji vedou z oprávněného důvodu a správným způsobem. Zejména obranná válka proti nespravedlivému agresorovi je vždy zákonná, protože národy mají stejně jako jednotlivci přirozené právo na sebeobranu.
Dnes, tváří v tvář dramatické realitě válečného konfliktu, který potřísňuje Evropu krví, je základní otázkou, zda existují duchovní a morální dobra takové hodnoty, že si zaslouží být bráněna i za cenu utrpení hrůz moderní války. Tváří v tvář volbě mezi legitimními statky, ale různé kvality, jako je materiální blahobyt lidu nebo jeho morální dědictví, bude muset vládnoucí člověk vždy upřednostnit vyšší statky před nižšími, a to i za cenu obětování těch druhých ve válce. Pro křesťanské duše nemusí být válka a smrt nutně větším zlem. Válka, jak poznamenal Romano Amerio, je nejvyšším zlem pouze pro ty, kdo zastávají nenáboženský názor, který vidí nejvyšší dobro v životě, a nikoli v transcendentním smyslu života (Iota unum, Ricciardi, Milan-Neaples 1985, s. 379). Pro ty, kdo naopak tvrdí, že život ducha má přednost před životem hmoty, bude poměr mezi zlem způsobeným válkou a dobrem, které má válka chránit, vždy ve prospěch dobra, nakolik je důležité právo, které je požadováno a uráženo. Křesťan dokáže tolerovat existenci zla, ale netouží po něm a nedělá ho ani z vážných důvodů, aby získal dobro. V případě války zůstává cílem dobro míru; prostředky, které si k dosažení tohoto cíle zvolí, i kdyby to mělo být prostřednictvím zbraní, musí být vždy dobré a spravedlivé. Pouze v tomto případě může být válka nazývána spravedlivou a usilovat o obnovení míru: opus iustitiae pax (Iz 32,17).
(1) (https://www.corrispondenzaromana.it/preghiera-per-la-pace/)
