Světlo v temnotách církve
Kardinál Caffarra - světlo v církvi
Velké množství katolíků vzhlíželo v posledních letech ke kardinálu Caffarrovi jako k jednomu z mála světel v přítomných temnotách.
Svěřil se mi jedem kněz, že právě v minulých dnech zašel za ním se svou bolestí nad každodenní spouští, jakou prožíváme v církvi, a uvedl mu několik příkladů.
Kardinál se dal do pláče a pak mu řekl:
»Pán svou církev neopustí. Apoštolů bylo jen dvanáct, Pán začne s malým počtem. Představ si utrpení sv. Atanáše, který zůstal sám, aby bránil církev i lidi. Musíme mít víru, naději a sílu.«
Tento kněz mi řekl: „Kardinál byl velmi zarmoucen, ale posílil mou odvahu a lásku k církvi“.
Odkaz na sv. Atanáše připomíná velmi temné období církevních dějin, kdy ariánští bludaři převzali kontrolu nad církví.
Takřka osamocený se biskup Atanáš ujal obrany katolické víry. Papež ho exkomunikoval a byl čtyřikrát poslán do vyhnanství.
Ale zanedlouho se církev vrátila k pravé víře, prohlásila Atanáše za světce a učitele církve.
Dotyčný kněz opakoval, že kardinál byl velmi zarmoucený. Je možno se domnívat, že zemřel hořem. Jistě ve své modlitbě obětoval Bohu svůj život za toto ubohé křesťanství.
Byl si však jistý, že v církvi a na světě zvítězí náš Pán. Tak si počínal také v posledních letech jako protagonista v obtížné obraně katolické víry a svátostí proti Bergogliově Amoris laetitia.
V tomto sporu ho posilovala v jeho svědectví prorocká slova, která předtím přijal od sestry Lucie z Fatimy v dopise, ve kterém psala, že předmětem posledního střetu se Satanem bude rodina a manželství.
Mám na něho svou osobní vzpomínku. Bylo to 15. srpna 2010 na svátek Nanebevzetí Panny Marie. Moje dcera Kateřina se právě probrala z kómatu na resuscitačním oddělení boloňské nemocnice.
Toho dne jsme k našemu překvapení uviděli, jak za námi přišel s velkou prostotou kardinál Carlo Caffarra, boloňský arcibiskup. Přišel navštívit Kateřinu, jejíž drama sledoval, a zůstal s námi celý den.
Byl oblečen jako prostý kněz. Šel pozdravit také všechny ostatní nemocné a jejich příbuzné. Opravdový muž Boží.
Poznal jsem ho ještě jako významného teologa, přítele a spolupracovníka Jana Pavla II. a Benedikta XVI., kteří si ho velmi vážili.
Ale v oněch dnech – na onom místě bolesti a naděje – se projevil jako skutečný otec. Jeho lidskost a otcovská moudrost mě hluboce zasáhly a nacházel jsem je také v jeho posledním poslání v církvi.
Antonio Socci, 7. září 2017
