Celibát je nesmírný Boží dar
Kardinál Mauro Piacenza
Předkoncilní relikt a „jen“ zákon církve? To jsou nakonec nejdůležitější a nejškodlivější kritické body, které se vynořují periodicky v nově otevírané debatě o kněžském celibátu. Ale nic z toho nepředstavuje reálný podklad, ani když vezmeme v úvahu dokumenty 2. vatikánského koncilu. Celibát je dar od Pána, který má kněz zcela dobrovolně přijmout a v plnosti prožívat.
Když zkoumáme dokumenty, zjišťujeme především radikální kontinuitu mezi učitelským úřadem před koncilem a po koncilu. I když s rozdílnými důrazy, souhlasí papežský úřad posledních desetiletí od Pia XI. až po Benedikta XVI. zcela v tom, na čem se celibát zakládá, totiž na teologických skutečnostech svátostného kněžství, na ontologické a svátostné konfiguraci, na účasti na kněžství a následování Krista.
Pouze nekorektní hermeneutika koncilních textů počínaje Presbyterorum ordinis mohla by vést k tomu, chápat celibát jako relikt minulosti, od kterého je třeba se osvobodit. Nehledě na to, že takový postoj, historicky, teologicky a naukově mylný, je také duchovně, pastoračně a z hlediska misií a povolání škodlivý.
Ve světle papežské nauky je třeba překonat také omezování celibátu na pouhý církevní zákon, které v určitých kruzích přetrvává. Je to zákon jenom proto, že pro kněžství je nezbytností podobnost s Kristem, kterou je poznamenána svátost svěcení. V tomto smyslu musí bez ohledu na formování a praktikování celibátu a na všechny lidské a duchovní aspekty obsahovat solidní naukovou dimenzi, neboť není možné žít v určité formě, jejíž smysl nechápeme.
Periodicky v průběhu staletí stále znovu vznikající debata o celibátu každopádně nepodporuje ochotu mladé generace chápat celibát jako rozhodující faktor kněžského života.
Celibát jako drahocenný Boží dar pro svou církev a jako znamení království, které není z tohoto světa vyložil Jan Pavel II. v Pastores dabo vobis (29), kde shrnul rozhodnutí synodního shromáždění: »Synoda nechce nikoho ponechat v nejmenších pochybách, že trvá na zákonu, který ukládá kandidátům vybraným pro kněžské svěcení v latinském ritu trvalý celibát. Synoda trvá na tom, co celibát ve svém celém biblickém, teologickém a duchovním bohatství představuje a vysvětluje, totiž drahocenný Boží dar své církvi a nedělitelnou lásku kněze k Bohu a k Božímu lidu«.
Celibát je otázkou evangelijní radikálnosti. Chudoba, čistota a poslušnost nejsou vyhrazeny výlučně lidem zasvěceného života. Jsou to ctnosti, jimiž je třeba žít s misijní vášnivostí. Nemůžeme redukovat úroveň formace a tím de facto příkaz víry.
Nemůžeme zklamat svatý Boží lid, který čeká na svaté pastýře, jako byl farář Arský. Musíme být zakořeněni v následování Krista, aniž bychom se obávali úbytku kněžských povolání. Neboť jejich počet klesá tehdy, když klesá vroucnost víry, protože povolání jsou „záležitost“ Boží, a nikoliv lidská. Vycházejí z božské logiky, která je pro lidský zrak hloupostí.
Jsem si přirozeně vědom, že v sekularizovaném světě je stále obtížnější pochopit smysluplnost celibátu. Musíme však mít v církvi odvahu ptát se, zda chceme na tuto situaci rezignovat, a tím akceptovat postupující sekularizaci společností a kultur jako nevyhnutelnou, nebo zda jsme ochotni k důkladné reálné nové evangelizaci ve služně evangeliu, a tím pravdě o člověku.
V tomto smyslu zastávám názor, že odůvodněná podpora celibátu a jeho přiměřené ocenění v církvi a ve světě představuje účinnou cestu k překonání sekularizace. Teologické kořeny celibátu je tedy třeba hledat v identitě, která je darována tomu, kdo přijal svátost svěcení.
Nedat se zastrašit těmi, kteří celibátu nerozumějí a chtěli by změnit církevní kázeň.
Centralita ontologické a svátostné dimenze a z toho plynoucí strukturální eucharistická dimenze kněžství představuje oblast chápání, vývoje a základní věrnosti k celibátu.
Otázka se tedy týká kvality víry. Společnost, která by neměla žádné ocenění pro celibát, jak by mohla prožívat očekávání a eucharistické napětí?
Nesmíme se proto podrobovat ani dát zastrašit těmi, kteří celibát nechápou a kteří by chtěli měnit církevní kázeň nebo dosáhnout rozkolu. Zcela naopak musíme znovu nabýt základního přesvědčení, že náš celibát je výzvou pro mentalitu světa, tím, že jeho sekularitu a agnosticismus přivádí do krize a volá po staletí a stále znovu, že Bůh existuje a je přítomen.
Mauro kardinál Piacenza, prefekt Kongregace pro klérus
Katholisches
