Zajisti si vnitřní pokoj
6.4. 2019
»Chceš-li Ducha Svatého, buď čistý jako anděl, protože holubice Noemova se nemohla posadit do bahna, ale vrátila se do archy. Když v letu nad světem nacházíš bahno, nezdržuj se tam ani na okamžik a vrať se do archy mého svatostánku a čekej, až vody zkázy opadnou, aby tě nepošpinily. Tak můžeš být holubicí, která přináší ratolest míru. Přitahuj k sobě Ducha Svatého v pokoji lásky. Když se zmítáš a ztrácíš nervy, Duch Svatý se od tebe vzdálí, protože „Pán nepřebývá ve větru“ (1Kr 19, 11)« ( Náš Pán Ježíš Kristus k služebníku Božímu donu Dolindo Ruotolovi).
Duch Svatý není přítomen ve zmítání a nepokoji člověka; Duch Svatý prchá před tělesnými hnutími našeho lidství hříšného a nezřízeného. Abychom kolem sebe uchovali tolik potřebný pokoj, je třeba ho přitahovat k sobě v klidu lásky, totiž disponovat svou duši tak, aby mohla být od Něho vedena, zanechala citů, které brání jeho působení, a posilovat chování, které je s ním ve shodě. Ve stínu Svatostánku, tj. Toho, kdo v něm přebývá, můžeme napodobovat jeho ctnosti a nacházet tak krok za krokem holubici ohlašující dobro: »Klaním se ti a miluji tě, zde ve tvé eucharistické přítomnosti, tak čisté, svaté, sladké, pokorné a mírné, tak plné síly, lásky a pokoje«. Proto náš odpor k bludům šířeným určitou hierarchií a k eventuálním nelegitimním příkazům, stejně jako požadavky, na které máme právo a také povinnost je vymáhat, nechť má charakter nadpřirozený, aby byl skutečně účinný podle Božích záměrů.
Když prorok Eliáš ukázal všemu lidu nepřístojnost Baalova kultu a vyřadil jeho falešné proroky, pociťoval, že musí prchat před nebezpečnou nekajícností pohanské královny Jezabely. (srov. 1Kr 18, 17-19,3). Uchýlil se na horu Choreb, místo pro národ významné pro předání Zákona, a uslyšel Boží hlas, který se ho ptal: »Co zde děláš, Eliáši?« (1 Kr 19, 9.13) Ohlášen bouří, zemětřesením a ohněm, Bůh smlouvy se mu zjevil jako sibilus aurae tenuis (1 Kr 19,12), [šepot lehkého vánku]. Prorok měl na jedno i druhé jednoznačnou odpověď: »Velice jsem horlil pro Hospodina Boha zástupů, protože synové Izraele opustili jeho smlouvu a usilují o můj život« (1 Kr 19, 10.14). V této věci Všemohoucí místo aby ho konejšil a těšil, nařizuje mu, aby se okamžitě se vrátil zpět a posvětil ty, kteří mají očistit lid od modloslužby; ponechá si jen sedm tisíc osob, které nesklonily kolena před Baalem (srov. 1 Kr 19, 15-18).
Boží odpovědi se obyčejně neshodují s tím, po čem toužíme a co očekáváme. Abychom získali jeho přítomnost a uslyšeli jeho hlas, je nutné zachovat mlčení, klid, vnitřní pokoj. Kdo se dlouho zdržuje na bahně, které nachází kolem sebe, riskuje, že zapomene na archu, odkud pochází, a ponoří se k své škodě do bahnitých vod zkázy. Dobra otcovského domu mohou být promrhána nejen nezřízeným životem, (srov. Lk 15, 11-13), ale také zahořklou a pokřivenou horlivostí, která nás může zavádět do vzdálené země, do oblasti zcela odlišné (srov. Augustin Vyznání VII, 10, 16).
Není pochyb, že mnoho členů církve na všech úrovních porušilo křestní smlouvu, ať už jde o víru nebo morálku, že Hospodinovy oltáře byly z velké části zbořeny a nahrazeny stolem ve funkci jiného kultu, a obránci pravdy jsou postiženi ostrakizmem a umlčeni... ale řešení není v našich rukou, leda že by to Pán od nás požadoval.
Pokoj srdce předpokládá vnitřní jednotu, které nedosáhne ten, kdo se rozběhne za každým jednotlivým projevem bludu nebo bezbožnosti. Ohavnosti, které slyšíme a pozorujeme, je třeba převádět na jejich kořeny: Je třeba provést reductio ad unum (převést na společného jmenovatele). Jsme v poslední době upozorňováni v obecném měřítku na současnou gnózi. Ta nám jako při svém dávném vzniku vytrvale podbízí ustavičné „aggiornamento“ vnější formy – nebo samotné panteistické a evolucionistické vize. Její kabalistická verze je přizpůsobována tajnými společnostmi, které řídí lidstvo směrem k nastolení nového řádu (který není nic jiného, než převrácený přirozený řád stanovený Bohem) a k nové světové vládě (která se formuje pomocí série uměle vyvolávaných politických napětí).
Také katolická církev má být absorbována do svého druhu nábožensko – kulturního sdružení, jen zdánlivě pluralistického a ekumenického, zaměřeného na indoktrinaci mas podle zásad univerzálního kultu satanského ražení, který je současně základem i vrcholem absolutní moci oligarchie bankéřů.
Aby církev mohla být asimilována a sloužila tomuto projektu, bylo nutné podnítit v ní naukovou, liturgickou, morální a disciplinární revoluci, která by ji učinila náležitě kompatibilní, a to je přesně to, co se děje posledního půl století. Mezinárodní masonerie dala do pohybu takovouto transformaci: i samotná opozice mezi konzervativními a progresivními (jedni i druzí jsou kontrolováni okultními vyššími jednotkami) je funkčním prostředkem pro rozklad těla církve podle přesných metod, které využívají rozdělení na nejnižší úrovni, zatímco koordinují ony vyšší. V bodě, ke kterému jsme zatím dospěli, je možno stále otevřeněji pozorovat znamení, že hybatelé získali lidsky neotřesitelnou jistotu. „Humanitární náboženství“, které by nám chtěli naočkovat svým zpohanštělým kultem Matky Země. Slouží jim k tomujejich „příkazy“ nekontrolovatelného přijímání multietnické společnosti, jejich absolutní rovnostářství a masová „demokratická“ indoktrinace na „redukci populace“, na vymazání identity kulturní, národní (a dokonce i pohlavní), na zcela pasivní přijímání ničivých programů vypracovaných zvrácenými mysliteli (např. náhrada národů).
Kabalistický substrát tohoto projektu se zcela evidentně vyznačuje svou ideou jakéhosi božství, které, aby bylo úplné, musí se ztotožnit se svým protikladem (to je onen Kristus, který se činí ďáblem...); i když je stále tentýž, projevuje se různým způsobem v rozličných náboženstvích (která proto musí být chtěna božskou moudrostí…). Ta se ztotožňují s Člověkem a vyvíjejí se podle rozvoje domnělého kolektivního vědomí, které rozvrací morální zákon tak, že chování, které bylo dosud samo v sobě zcela zlé, stalo se nyní nejen přípustné, ale přímo chvályhodné (ne-li povinné). Není nutné, aby ten, kdo se činí prorokem podobných blouznění, byl nutně členem lóže: stačí, že s ní sdílí myšlení. V operativním prostředí řídící režie na tyto posty zpravidla neumisťuje ilumináty (ti by silou svého poznání mohli získat výjimečnou moc a stát se zcela nezávislými), nýbrž raději inspirované, takové, kteří mají „správné ideje“, ale nemají zcela jasno o komplexním projektu a skutečné identitě těch nejvyšších loutkářů.
V této optice je možné i v modelu čínské vlastenecké církve absorbovat tradicionalismus. Hra se může jevit mnohotvárnější, protože je vnitřně řízena železným režimem, který všechno obratně využívá pro své vlastní cíle. Čím více je šelem v aréně, tím je cirkus zajímavější. Jsou-li zavřeny v kleci, je možno se bavit jejich exhibicemi bez nebezpečí. Také ztratit nervy, abychom se vrátili k donu Dolindovi, může posloužit jako výhoda systému, který tak dává zazářit své toleranci v kontrastu k neústupnosti evidentních opozičníků, jinak dobře hlídaných a sledovaných.
Abychom tedy neupadli do léčky, je třeba zachovat jasnou mysl a usilovat o pokojnou a jasnozřivou duši, osvícenou Duchem Svatým. Nedbat na jeho vedení a ztratit čistotu srdce vlastními rebeliemi v příboji, v jakém se nacházíme, bylo by největším neštěstím a současně zářivým vítězstvím nepřítele.
Zajisti si vnitřní pokoj, a tisíce kolem tebe naleznou záchranu (Serafim Sarovskij, 1759 – 1833).
Don Elia – La Scure
