Nepropadli jsme kultu člověka
Od pravdy se totiž odvrátí a přikloní se k bájím (2 Tim 4, 4).
Je nám líto, že musíme protiřečit papeži Montinimu v tom, co pronesl ve slavnostním projevu na závěr 2. vatikánského koncilu - s obsahem, mírně řečeno skandálním:
»Náboženství Boha, který se stal člověkem, se setkalo s náboženstvím, neboť jím skutečně je, člověka, který se činí Bohem. Co se stalo? Střet, zápas, anathema? Mohlo se stát, ale nestalo se. Starý příběh o Samaritánovi se stal paradigmatem spirituality Koncilu. Pronikla ho nesmírná sympatie. Odhalení potřeb člověka (a ty jsou tím větší, čím větším se činí syn země) absorbovalo pozornost našeho synodu. Uznejte jeho zásluhu alespoň v tomto, vy moderní humanisté, kteří jste se zřekli transcendence nejvyšších věcí,uznáte náš nový humanismus: také my, spíše než ostatní, jsme ctitelé člověka! «
Snad Pán očekával, že dospějeme k úplnému kolapsu, aby nám otevřel oči nad podvratným nábojem těchto slov; nejdříve při pohledu na všeobecnou euforii nám ponechal, abychom se omráčili na padesát let v opojení novým humanismem (a to doopravdy, protože stejně nudný je leitmotiv Italské biskupské konference). Ale již nyní bychom se mohli ptát, jak se může náboženství o vtěleném Bohu setkat s nesmírnou sympatií s náboženstvím člověka, který se činí Bohem, neboli s náboženstvím typicky zednářským, Antikristovým?» Jaká je shoda mezi Kristem a Beliálem?« (2 Kor 6, 15).
Je to přesně jako ono pokušení na počátku, které přivedlo člověka do zničujícího pádu: »Budete jako Bůh«. Tento syn země, podnícený ďáblem, čím více se činí velkým, tím více nepřiměřeně roztahuje potřeby svého arogantního a domýšlivého já – přesně ony potřeby, které, jakmile byly proneseny, absorbovaly všechnu pozornost koncilu.
Nedovedlo snadtoto stejnojmenné absurdum moderní humanisty, kteří ve skutečnosti nerezignují na transcendenci nejvyšších věcí, ale popírají a potírají ji, k tomu, aby objevili svůj vztah k církvi a ke katolické víře? Zeptejte se Evžena Scalfariho. Odpoví vám, že se stal pravý opak: je to církev, která revidovala svůj vztah k bezbožeckému ateismu, až ho absorbovala do sebe a schválila ústy své hlavy, jeho důvěrného přítele. Mezitím, »moderní lidský svět povzbuzený proudem citů a obdivu nad sebou, »se odvrátil od koncilu« a propadl se do propasti hříchu, ničemnosti a svinstva, jaké dějiny dosud nikdy nepoznaly, až k iracionalitě deformoval koncept samotného člověka ve snaze ospravedlnit a povzbudit takovou nechutnou dekadenci.
Ve frenetickém a otupělém rozběhu zpět se tento svět zbláznil, a s ním také část biskupů, kněží a věřících jakoby ztratila rozum a také víru; ti nemnozí, kteří se ještě drží jednoho i druhého, jsou naprosto izolováni, diskreditováni, zkompromitováni. Dokonce i ti, kteří si zachovávají spíše „klasickou“ fyziognomii, i přes vnější vzezření jsou spíše vnitřně naprogramováni na základě kaše personalizmu, rovnostářství, komunikativní a společenské uzavřenosti, v jaké zcela ignorují Tradici, pokládají za možné klidě anulovat také Písmo, „přečtené“ způsobem, který je možno označit za opačný, než jaký zastává a vždy zastávala Církev. Manipulaci myšlení nepozorují normálně ani ty nejupřímnější intelekty, deformované studiem nové teologie a srkze klišé, které opanovalo semináře a ústavy.
Paklíčem svobody svědomí vykloubeného od objektivní pravdy, znásilnil nový humanismus veškerou logiku a uhnětl onu církevní mentalitu, podle které prakticky nikdo nemůže být pokládán za něco odpovědný, ani žádné chování nemůže být hodnoceno jako vnitřně zlé: hodnota veškerého jednání závisí na okolnostech, a když ji náhodou není možno označit za dobrou, je nepřičitatelná...
Zničení logicko metafyzického myšlení nicméně nemá podíl na obraně lidské důstojnosti, naopak zásadní anulování odpovědnosti degraduje člověka na úroveň zvířat. Není proto divu, že současná kultura redukuje inteligenci na technicko praktickou úroveň a chápe poznání jedině jako síť hypotéz užitečných pro využití reality ve funkci objektivní determinace. Zkrátka tato „věda“, která z principu rezignuje na pravdu, uznává jen nediskutabilní dogmata evolučního materialismu.
Víra, jakou svět dnes požaduje, v protikladu k té, kterou jsme povinni Bohu, tíhne k slepému přijímání dat a zcela iracionálních obsahů, jako je absurdní idea, že nekonečně komplexní a uspořádaný vesmír je řízen jen náhodou a bez inteligence. Je to mnohem horší hypotéza, než ta, že váš počítač se zformoval náhodně z kousků za miliony a miliony let. Nebo že Božská komedie vznikla náhodným shlukem typografických písmen při výbuchu tiskárny. Také ona historka pana Darwina, i když méně domýšlivá, - ta o nesmrtelných opičkách, které kdyby měly k dispozici psací stroje a nekonečné množství papíru, mohly by dříve či později napsat Otčenáš, si zaslouží Nobelovu cenu za logiku: v čistě statistické rovině: pravděpodobnost jedna k miliardě je totožná s nemožností. Jen tak na okraj: Existují nesmrtelné opice? A kde by vzaly psací stroje a nekonečné množství papíru?
Díky novému humanismu, který odložil do komory apologetiku, preambule víry a argumenty o rozumnosti křesťanského zjevení, je v mnoha duších víra nahrazena oním druhem anekdot, které by mohly vyvolávat obrovský smích, kdyby nebyly tragicky reálné. Jak však přivést dítě k víře v Boha Stvořitele (za předpokladu, že to uslyší aspoň katechismus, pokud je to ještě možné), když škola do něho vtlouká asurdnosti, jako je „velký třesk“ a evolucionismus? Jestliže nemůže uvěřit v Boha Stvořitele, jak uvěří tomu ostatnímu? Nebude spíše pokládat za blázny nás, všechny kněze, katechety a spol? Ale žádný strach: ve farnostech bude vždy nějaké to hnutí, které svými návrhy vytvoří iluzi, že je možno problémy přeskočit, protože důležitá je zkušenost, Duch a cesta... tam je všechno a nic jiného nepotřebujete.
A pak, jestliže biskup bude jednoho dne od něho žádat navštěvování teologické fakulty, obrousí nějakým způsobem zkoušky, jen aby byly, a potřebu studia nebude vůbec pociťovat Jistě. V tomto okamžiku je to paradoxně nejlepší řešení. Ale kdy pak objevíme pravou víru a správné intelektuální chápání?
A tak můžeme poděkovat ctitelům člověka, kteří svou nesmírnou sympatií otevřeli dokořán dveře Církve těm, kteří věřící redukují na opici, na bytost neschopnou pravdy a zbavenou mravního smyslu. Ale děkujme především a vážně - a to nepřestanu opakovat – Pánu, že i v tomto generálním zatemnění myslí nám ještě zachoval dar intelektu a bdělého svědomí.
Trpíme, nepochybně, ale tvrdím, že je to dobré znamení: kdybychom netrpěli, bylo by s námi zle. Proto, vzhůru srdce! Chyťme nit tam, kde byla přestřižena, a začněme šít. Kousek po kousku, až výšivka znovu nabude svou podobu. Pro křesťana zůstává starobylé jako autenticky nové a nové je vždy starobylé, protože má věčné kořeny a své naplnění mimo všechen čas.
Don Elia
