Geniální jezuitská vychytralost
18.4.2016
Přinejmenším to musí člověk autorovi uznat. Svým apoštolským listem o rodině upoutal na sebe všeobecnou pozornost, a to i těch, kteří jím opovrhují. Všichni zadrželi dech v očekávání, kdy udeří ta hodina. Ještě nikdy nevyvolal učitelský dokument takové napětí a nebyl očekáván s takovými obavami, i když v různých táborech s různým předznamenáním.
Ať jsme s tím nyní srozuměni nebo ne, tato starost připravila dokumentu velký ohlas na celém světě, v církvi i mimo ni.
Můžeme jen říci: je to další mistrovské dílo strategie kolektivní manipulace, které jsme nevyhnutelně všichni padli za oběť, ať už to přiznat chceme nebo nechceme. A snad uvidíme již v příštích měsících, je to ta nejzhoubnější rána posledních tří let.
Tvrzení s přísadou herezí
Komentáře pro i proti, které budou následovat, budou se množit ve všech možných sítích všech orientací, čímž budou dále živit zájem o tento text, který podle již vyzkoušené techniky nebude obsahovat žádné tvrzení, které přímo odporuje Depositu Fidei, ale do něhož jsou přimíseny hereze pod obsesivní mantrou: případ od případu, přijetí, pojetí, milosrdenství, inkulturace, integrace, provázení, gradualita, schopnost rozlišovat, osvícené svědomí, přesvědčení o strnulých a překonaných schématech...
Kdo může odporovat takovému apelu na (zdánlivě) evangeliu odpovídající blíženskou lásku, aniž by přitom vystupoval jako zabedněný a bezcitný obhájce abstraktních doktrín, které jsou formulovány způsobem, nepřiměřeným dnešní situaci? Když – jak se zde konstatuje – křesťanské manželství (v jakém naši rodiče, prarodiče a praprarodiče normálně žili i se všemi svými nesčetnými námahami) je prý ideál, který už netvoří samozřejmé povolání pokřtěného křesťana, povznesené a upevněné skrze milost. Kdo jsme pak my, abychom mohli posuzovat zraněné rodiny a komplexní situace?
Slizká textová omáčka
Kdo se při hledání nějaké přesně vymezitelné odchylky od nauky prokousal textovou omáčkou, přivykl už dojmu, že má co do činění se zvláštní slizkou věcí, kterou není možno z žádné strany uchopit: ani jediná koherentní a artikulovaná myšlenka, žádný argumenty odůvodněný rozvoj teologie, nýbrž jen nervy dráždící opakování stále stejných témat s variacemi, které tři sta dvaceti pěti paragrafy podvazují veškerý myšlenkový a psychologický odpor.
Realismus, na který se zde ustavičně apeluje, nepředstavuje zde, jak je to pro katolickou nauku typické, vzájemné působení přirozenosti a milosti, nýbrž snůšku sociologie a psychoanalýzy, které zcela ignorují jakékoliv působení milosti a je jim přikládán nepřiměřený význam; přitom však chápou přirozenost jako zoufale neschopnou jakéhokoliv zlepšení.
Polní lazaret pro eutanazii ducha
Z toho vyplývá jediné možné řešení: zaměřit se v nezbytném polním lazaretu nikoliv na léčbu chorob přiměřenou terapií, nýbrž přijatým integrovaným a šťastným pacientům „pomáhat umřít“. Co k tomu říct? Je to „eutanazie ducha“!
Zastrčeny do tohoto upovídaného receptu, který ne a ne skončit, nastupují konečně v osmé, předposlední kapitole (té rozhodující) dvojsmyslně nebo nepřesně vyjádřené formální bludy, když už vyčerpaný čtenář indoktrinovaný předchozími 300 paragrafy, není schopen na ně reagovat.
Konečně něco, na čem by bylo možno založit obvinění – což, jak doufáme, začnou dělat biskupové a kardinálové – explicitní doktrinální úchylka! Nejtěžší omyl, před kterým ostatní blednou, týká se morální přičitatelnosti lidských skutků, která není vždy úplná. Snad to platí pro jednotlivé skutky, ale bohužel, zde se jedná o „neregulérní a dlouhotrvající okolnosti, neregulérní situace“, do kterých člověk nemůže upadnout ze slabosti nebo nepozornosti, a proto je tato úvaha zcela mylná. Od této falešné perspektivy se odvíjejí názory, že ne všichni, kteří žijí v neregulérních situacích, jsou ve stavu smrtelného hříchu, který je zbavuje posvěcující milosti a pomoci Ducha Svatého. Něco takového by mohlo platit pouze v případě nepřekonatelné nevědomosti. Ale je tato hypotéza v tomto případě vůbec přípustná? Teoreticky je povinností každého věřícího – a tím více kněze – nevědomé poučovat. Dále pak: tvrzení, že těžce hříšný člověk je živým údem církve, je zcela nesprávné. Smrtelný hřích je právě proto takto definován: jakožto smrt duše. Když pak sledujeme další vývody, které tvrdí, že v trvalém cizoložství mohou být momenty milosti, ocitáme se přímo v rouhání proti Bohu. Tuto nehoráznost nemůže změnit žádný citát sv. Tomáše Akvinského, který je zneužitý a vytržený ze souvislosti. To je metoda, jakou používají svědkové Jehovovi.
Proradnost přijetí: hlavně, že se o tom mluví
Nejsme podvedeni těmi, kteří se snaží překroutit dokument tím nebo oním směrem, aby dosáhli opory pro vlastní (normalizační nebo revoluční) orientaci. Zlomyslná proradnost spočívá v tom, že už samotné námitky posilují přijetí: i když se o tom mluví špatně, hlavně že se o tom mluví, a čím více se o tom mluví, tím více jedu uvázne na každodenních rozhovorech, televizních debatách, pastoračních projektech a v mentalitě obecné praxe. Děje se přesně to, že ideje nejdříve nepřijatelné se stanou normou. Je to naprosto stejná technika, jakou nasadili okultní duchové nového světového řádu, aby během několika málo let přivedli společnost a státy k tomu, že se akceptovaly sexuální úchylky, a přímo se prosazují. Staví do popředí to, co bylo dříve kategoricky odmítáno, a označují za nepřátele lidstva všechny, kteří nadále hodnotí tyto formy jako hanebné ponižování lidské důstojnosti. Nyní je i v církvi na postupu přizpůsobování době skrze úchylky v jednotlivých případech, které jsou od duchovních vyžadovány; to, co bylo dříve nepřípustné, je nyní závazné, a běda tomu, kdo se nezapojí!
Systematický útok proti svátostem, sloupům křesťanského života
Nenapadlo vás to? Útok byl zaměřen systematicky proti těm svátostem, které jsou sloupy společenského a křesťanského života: proti manželství, rodině, výchově k víře a pro život; proti zpovědi, pomoci ve schopnosti rozlišování a nápravy vlastního chování; proti Eucharistii, principu posvěcování a poutu příslušnosti k církvi. První sloup byl nabourán řádem anulování manželství; druhý byl nahlodán neslýchanými doporučeními misionářů milosrdenství; třetí byl redukován na pouhý symbol skrze několik dezertérů směrem k „interkomunio“ s protestanty. Ale pozor, ani Arius ani Luther nezpůsobili tak málo prostředky a v tak krátkém čase tolik škod.
Nabouráním víry ve svaté svátosti a v nadpřirozený život přichází vniveč - to je neodlučitelné – víra ve dvě hlavní tajemství našeho Kréda: vtělení, utrpení a smrt našeho Pána Ježíše Krista a Boží Trojjedinost. I když katechismus postupuje opačným způsobem, musíme zde tyto věci říct od základu: svátosti poskytují duším věřících skutečné plody Kristova tajemství spásy, a to by nebylo možné, kdyby Ježíš Kristus nebyl Boží Syn, který je jedno s Otcem i Duchem Svatým.
Z toho nevyhnutelně vyplývá: Kdo popírá účinnou sílu milosti, popírá Boha Zjevení: jinými slovy: je to odpadlík a ateista, protože ve svých výkladech nepodává nic než člověka. Důstojný dědic a pokračovatel prominentního nositele purpuru, který se dobrovolnou eutanazií usmrtil a který už před dávnem prohlásil, že neví, proč Otec nechal svého Syna trpět! Stačilo by mu, aby četl Bibli, když chce být pokládán za velmistra mezi zákoníky.
Divide et impera Rozděl a panuj
I když je pravda, že by si každý měl přečíst alespoň docela malý kousek posledního papežského listu, chtěli bychom zabránit tomu, abychom neupadli do léčky a nenechali se otrávit, abychom nezapomínali na to, co je v této historické tísni jedinou skutečně nutnou a užitečnou věcí, kterou je třeba udělat a kterou bohužel ani tradiční kruhy dostatečně nepraktikují a riskují tím, že se oddávají polemikám, aby se odreagovali; nakonec nezmění nic než naše rozpoložení.
Vzhledem k tomu, že nauková i pastorační devastace katolické církve, která ve skutečnosti trvá již desetiletí, byla nyní oficiálně potvrzena, modleme se, přinášejme oběti, prohlubujme pravou víru. Modleme se bez ustání za ty, kteří usilují o podkopání jednoty, aby církev ovládli a zničili.
Rozděl a panuj: onen „revolucienero“, ačkoliv má omezené kulturní vzdělání, naučil se přinejmenším jedné věci a obdivuhodně ji uplatňuje: na prach drtí jednotu Božího lidu. Modleme se navzájem o schopnost správného rozlišování: pro kněze v pastoraci vzhledem k těžkému rozhodování, které musí vykonávat; pro věřící vzhledem k svědectví, které musejí přinášet do „farních společenství, ve kterých se zneužití a svatokrádeže stanou běžnou praxi, pokud se tak už nestalo. Bratr, který pomáhá bratru, je jako nedobytná pevnost (Přísl. 18,19); mohu z osobní praxe garantovat, že pomocné zásahy od druhých umožňují obstát i v nejtěžších zkouškách s nevysvětlitelnou radostí a jasností. Pán ať odmění dobrodiním lásky a věrnosti i ty, kteří se modlí za ubohého kněze, autora těchto řádků.
Don Elia
„Don Elia“ je pseudonym katolického kněze, který byl vysvěcen v roce 1995 a působí v jedné italské diecézi, oblast Latium a podléhá přímo Svatému stolci. Aby mohl vykonávat svou kněžskou činnost »v pokoji a k blahu těch, kteří nesdílejí jeho postoj ke stavu církve«, používá pseudonym, spolu s dalšími kněžími blogu La Scure (Sekera byla již přiložena ke kořenům stromu, Mt 3,10).
Mezititulky katholisches.info
