Zpovědník není notář
4. 1.2016
V jihoitalském městě Bari v katedrále sv. Mikuláše odmítl zpovědník rozhřešení kajícníkovi, který žije jako rozvedený 12 let civilně sezdaný. Dotyčný poslal stížnost listu La Gazzetta del Mezzogiorno. Dožadoval se „milosrdenství papeže Františka“. Byl toho názoru, že každý, kdo se zpovídá, musí dostat rozhřešení.
Takový požadavek, který předpokládá jakýsi automatismus, je absurdní tvrzení, odpovídá známý odborník v oblasti teologie a liturgie Mons. Nicola Bux, který je konsultorem římských dikasterií a autorem řady knih.
La Gazzetta del Mezzogiorno: Co o tom soudíte?
Nicola Bux: Kněz je ve zpovědnice současně soudcem a lékařem duší. Udělit rozhřešení znamená konkrétně vysvobodit kajícníka z pout hříchů. O tom, zda jsou k tomu splněny všechny předpoklady, rozhoduje kněz, nikoliv věřící.
Lítost nestačí?
Opravdová lítost předpokládá u věřícího pevné rozhodnutí zanechat hříchu. Ježíš neřekl hříšníkovi: Jdi a pokračuje dále podle svého.
Kněz tedy neviděl splněny předpoklady, o kterých hovoříte?
Zřejmě. Nemůže očekávat rozhřešení, kdo neučiní pevné rozhodnutí již nehřešit.
A zde přichází ke slovu Rok milosrdenství.
V té věci panuje v poslední době velké nedorozumění. Pravidla se nezměnila a kněží se mají držet předané nauky, všichni stejným způsobem, stejně jako se všichni soudci se musí držet zákona. Bez výjimky. Tento koncept soudu platí jako samozřejmost. Proč očekáváme, že v církvi se má obcházet?
Je jasné, na které straně Don Bux stojí...
Stojím přirozeně na straně Ježíše Krista. Nikdo zde na zemi nemá autoritu měnit zákony jeho církve. Proto vydala synoda závěrečný dokument, který ve věcech eucharistie pro rozvedené a civilně sezdané absolutně nic nemění.
Mnozí se domnívají, že papež František má v úmyslu tento kurs změnit.
To je další velké nedorozumění. Kardinál Müller, prefekt Kongregace pro nauku víry, a tím také strážce katolické víry, řekl zcela jasně: „Nauka církve není teorie, kterou vymysleli lidé. Učitelský úřad papeže ani biskupů není nadřazen nad Boží slovo“.
Podle listu našeho čtenáře kněz ho pokládal za ještě většího hříšníka.
A za co máme obviňovat kněze? Nerozlučnost manželství hlásá v evangeliu Ježíš Kristus. A svatý Pavel varuje před nehodným přijímání svátostí. Jak může někdo žádat o přístup k Eucharistii, když opustil svazek s vlastní ženou a uzavřel další s jinou ženou? To je rozpor sám o sobě. A podle dopisu jsou zde ještě další rozpory.
Co tím míníte?
Především východisko. Čtenář označuje sám sebe za věřícího katolíka, ale současně za znovuoddaného rozvedeného, který porušuje nerozlučnost manželského svazku. Pak píše o „náhlé náladě“ která ho po dvanácti letech přivedla ke zpovědnici. Katolíci mají povinnost zpovídat se nejméně jednou za rok. Máme tu tedy typický příklad „Křesťanství značky vlastní stavba“. Co je katolické, to si určuji sám, a církev a víra se mi mají přizpůsobit. To je fenomén, před kterým papež Benedikt XVI. naléhavě varoval.
Poslední otázka: Není svatá brána v katedrále vlastní, zvláštní cesta pokání?
I v té věci je třeba udělat jasno. Hřích přináší s sebou tak jako trestný čin vinu a trest. Zpověď přinese kajícímu hříšníkovi rozhřešení od viny, ale nikoliv od trestu, který je třeba odčinit v nadpřirozené rovině. To je moment, kde sehrává zvláštní roli Svatý rok: je to zvláštní cesta, kterou je možno přirovnat k úplné nebo částečné amnestii. Brány milosrdenství byly, jsou a budou vždy otevřeny. Ale za obvyklých podmínek. A kněží vědí, že je nemohou přehlížet ani se dát zastrašit panujícím veřejným míněním.
