Lumen de Lumine

Kasperovy útoky proti božské ústavě církve

Mezi pojetím manželství a pojetím církve existuje hluboké pouto, které potvrzuje Písmo velmi jasným způsobem. Když si tedy pozorně všímáme „kasperiánských tezí“, zjišťujeme, že mají dimenzi, která znamená nejen destrukturalizaci morální, ale nesou s sebou ještě další aspekt, který dosud nebyl dostatečně vyjasněn, že totiž nabourávají nepřímo samotné pojetí katolické církve. Walter Kasper není pro nic za nic eklesiolog.

Manželství je především institucí přirozeného práva výslovně požadovanou samotným Stvořitelem „od samého počátku“ a zapsanou trvale v lidském srdci jako celý přirozený zákon. To samo by postačilo, aby učinilo manželskou jednotu mezi mužem a ženou z hlediska plození provždy posvátnou (sacra per sempre). A tato přirozená posvátnost, která vyplývá z povinné úcty k věčnému zákonu, je nejen pochopitelná samotným rozumem, ale je také obsažena v Desateru, takže ji používá sv. Pavel, když k nám promlouvá o nadpřirozeném společenství, jaké chce Kristus.

Velmi důležitá bitva za rodinu a manželství, která se odehrála v synodě a jejíž další pokračování je již nyní zřejmé, zahrnuje také obranu „přirozeného práva“ a spolu s ním další těsně spojený aspekt: obranu dogmatu o božské ústavě církve, věčného cíle útoků modernistů.

Není náhodou, v těchto dnech se objevuje zpráva o synodních návrzích na rozšíření eucharistického přijímání nejen na veřejné cizoložníky, ale také na heretiky a schizmatiky, což zcela logicky souvisí s „rozpouštěním“ samotného pojetí „katolické církve“.

Neexistuje totiž pastorace nezávislá na zjevené pravdě, a tím méně morální teologie odloučená od dogmatiky. Všechny pravdy jsou spojeny v té, kterou je scientia Dei, věda o Bohu. Mají totiž charakter zaměřený ke kontemplaci Boha, nebo jsou zaměřeny k tomu, aby popisovaly cestu, která k Bohu vede. Vždy se jedná o Boha a o hlubokou jednotu, která všechny pravdy prostupuje, takže každá podstatná změna na poli morálním předpokládá jinou dogmatickou teologii: Simul stabunt aut simul cadent (spolu stojí, nebo padají).

Základní dojem je ten, že se nacházíme před grandiózním projektem anticírkve, z níž se stal viditelný zatím jeden aspekt, ale je to ten nejdůležitější.

Budeme v tomto článku analyzovat, jak tzv. „Kasperovy téze“ (a s nimi související „projekt Tagle“) představují de facto nejen flagrantní protiklad přirozeného zákona a Kristových slov o manželství, ale v jádru také útok na samu povahu katolické církve.

Manželství a církev: významné mystické sepětí

Abychom pochopili, co je to církev, musíme pochopit, co je to křesťanské manželství, a abychom pochopili křesťanské manželství, musíme znát církev. Svatý Pavel říká Efezanům (5, 22-28): Muži, každý z vás ať miluje svou ženu, jako Kristus miloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji očistil a posvětil koupelí ve vodě a slovem. Tím chtěl připravit církev slavnou, bez poskvrny, vrásky nebo něčeho takového, aby byla svatá a bez vady. Z toho pramení souvislost mezi svatostí, jakou má mít každé křesťanské manželství, a svatostí, s jakou vtělené Slovo posvětilo a milovalo církev, která je „svatá a neposkvrněná“, protože je božská, tak jako svým způsobem má být svatá jednota muže a ženy z Kristova pohledu. A apoštol pokračuje o několik řádků dále (5, 32-33):

Toto tajemství je veliké; mám na mysli vztah Krista a církve. A proto každý z vás ať miluje svou ženu jako sám sebe a manželka ať zase svému muži projevuje úctu. Pro Pavla je manželství proto tak důležité pro eklesiologii, že je přímo jejím posvátným znamením, a to dokonce již od dob Starého zákona, v němž již byla zvěst o Církvi, kterou má Kristus založit.

Tridentský koncil přejímá toto nezrušitelné pouto mezi milostí, kterou Kristus zasloužil svým umučením, snubní milostí církve, a nerozlučnou jednotou manželství, kterou představuje (3).

Mons. Piolanti tuto subtilní pravdu takto syntetizuje: „Je třeba tedy mít zato, že manželství ve Starém zákoně bylo symbolem, ustanoveným od Boha jakožto znamení budoucí jednoty Krista a Církve (signum prognosticum, zatím bez posvěcujícího účinku) a že v Novém zákoně zůstává z Boží vůle jako znamení skutečnosti, která se naplnila na kříži v mystickém sňatku Krista s církví; je proto signum rememorativum (připomínajícím), které patří k Novému zákonu, protože má výsadu vnitřně posvěcovat (signum demonstrativum gratiae) (4).

Manželství bylo tedy povzneseno k důstojnosti svátosti nejen obětí Krista, skrze niž vylévá na všechny snoubence manželskou milost, ale manželství zůstane po všechny věky „znamením skutečnosti, která se naplnila na kříži“, jako věčné znamení mystického Kristova sňatku s církví, a jako u všech svátostí, je současně záměrem spojeným s vtělením Slova. Každá svátost svou povahou- jak obřadem, tak závazky, které ji provázejí, je odrazem vtělení Slova – jak říká sv. Tomáš – je mysteriem, neboť je univerzální příčinou spásy a musí být proto nutně konformní (5).

Boží plán, která zapouští své kořeny ve Starém zákoně a chce učinit křesťanské manželství obrazem spásné svatosti jediné neposkvrněné Nevěsty Kristovy, je znamením samotného Vtělení. S tím se postupně před námi otevírá závažnost onoho záměru napadat křesťanské manželství, neboť obsahuje v sobě de facto ideu církve, která není onou církví, jakou chtěl Kristus.

Od katolického rozvodu k rozvodu s Kristovou církví

Od schválení konkubinátu – a co horšího – jako cesty, která v sobě nese údajně pozitivní aspekty a tedy zásluhy pro věčnou spásu i samotnou milost, je k ideji církve bez viditelného spojení, bez neměnných pravidel, nezávislé na nezměnitelné pravdě o Kristu a tedy v podstatně nikoliv božské, jen malý krok. Dokonce velmi malý. Aniž bychom uvažovali, zda tímto modelem a znamením církve se může stát veřejné cizoložství, jsme přesměrováni k církvi, která je nejen tou nejvíce vzdálenou od Boží svatosti a nejen podléhá nestabilní „manželské evoluci“, která sleduje nové časy, ale současně propaguje „kult člověka“, a to podle podle těch nejhorších vizí lidstva.

Církev, která chce zůstat důsledná a setrvat v biblickém obrazu, musela by přejít od jednoho snoubence k druhému a opustit svého pravého Manžela: Našeho Pána Ježíše Krista (jehož božství modernisté de facto, i když ne vždy v teorii, neuznávají).

Tito „teologové“, kteří nám našeptávají možnost cesty poskvrňování manželské svatosti, končí volky nevolky v teoretizování o určité možnosti (dokonce s určitými poukazy na ekonomii spásy) v manželské zradě, a to i tehdy, když zrazeným Manželem je Ježíš Kristus. Pokud v tomto diskursu logicky pokračujeme, pak ona synodní debata je pokusem, zahaleným, ale organizovaným rehabilitovat bludné teorie belgického jezuity Pére Dupuise. (viz)

Podněty, které jsou v rozporu s definicemi Dominus Iesus, přicházejí ze stejného prostředí, odkud pocházejí příznivci přijímání pro veřejné cizoložníky. A to není náhoda. Ti, kteří neuznávají spasitelnou jedinečnost Krista a dokonce ani jeho božství, (i když se konejší svým křesťanským nátěrem), jsou v logickém souzvuku s těmi, kdo podvracejí nerozlučitelnost manželství. Pro ně totiž, ze spekulativního pohledu, „katolický rozvod“ se stává přípustným, protože i církev se může v určitém smyslu rozvést s Kristem, anebo co horšího, prožívat určitý druh spásonosného konkubinátu, ve kterém všechny cesty více méně náboženské (nebo také více či méně přirozené) jsou vhodné k tomu, jak dospět do ráje (včetně homosexuality). Dokonce jsme všichni již zde dole více méně v ráji, ponořeni do určitého druhu všudypřítomného panteismu, který, když se zřekl zdravé metafyziky a vyprázdnil všechny pravdy přirozeného řádu (včetně manželství), zfalšoval smysl samotné nauky o vtělení Slova (7) a znetvořil současně božskou ústavu církve, která je do dějin prodloužené Vtělení.

A když se pak opakovaně tvrdí, že je třeba jít až „za slova Ježíše Krista“ - asi přespříliš jasná pro určité uši – skrýváme často, že tím pravým záměrem je jít prostě „mimo Ježíše Krista“ (který se stává pouhým člověkem) a mimo jeho církev (která pak splyne se společností pouze lidskou).

Dodejme, že takový „rozvod s Kristem“ zahrnuje také rozvod s jinou nepohodlnou pravdou: obětí. Jako mystický sňatek mezi Kristem a církví se naplňuje na Golgotě, a z oné vody a krve se zrodila společnost svatá skrze víru a svátosti, totiž církev, tak také manželství křesťana se jistě živí radostí z potomstva a ze vzájemné lásky, ale nutně také také pokrmem oběti.

Oběť. To je slovo, na které je současný sluch alergický – určité teology nevyjímaje. Oběť nadpřirozeně oplodněná „v radosti i bolesti“, „ve zdraví i v nemoci“, která pramení z milosti a také z manželského společenství k obrazu života Krista, který se obětuje za svou církev. Ale k pochopení této diskuze je nezbytné přijmout, že existuje nadpřirozený řád.

Současný naturalismus, který se naopak docela dobře snoubí (a to „nerozlučitelně“) s nespoutaným hedonismem, dusí v antropocentrismu pojetí nadpřirozena, oběti a milosti zasloužené věrností k Božímu řádu. A to také proto, že odmítá božský charakter církve, jako odmítl božství Krista, a také proto, že v této zaslepenosti ducha, o které se mluví v Bibli, se nedaří vnímat nejen aspekt nadpřirozena a nedotknutelnost svátosti, ale ani prostý přirozený zákon.

Závěry

V katolické nauce je určitá mystická a hustá osmóza významu, který od obrazu svatosti manželství (přímo již onoho starozákonního, ještě nikoliv svátostného) přechází do církve; a tato výměna pokračuje od přirozenosti církve ke křesťanskému manželství, které je „živým obrazem“ tajemství jednoty Krista s církví. Křesťanské manželství není jen příkladem, který zůstává na povrchu, na pokraji mystického sňatku Kristova, ale je to kopie, je to reprodukce, která vyklíčila z oné jednoty, impregnovaná stejnou podstatou, která nejen představuje, ale reprodukuje sama v sobě tajemství vztahů Krista s církví.

Teologie církve a teologie manželství se, tak říkajíc objímají. A to platí jak pro katolické myslitele, tak pro heretiky. Buď tyto pravdy stojí spolu na nohou, anebo se spolu hroutí simul stabunt aut simul cadent. Jednota, nerozlučitelnost a svatost jsou neodmyslitelné charakteristiky křesťanského manželství, které je „živým obrazem“ jednoty, nerozlučitelnosti a svatosti církve. Jiné cesty není.

To je důvod, proč takřka všichni heretici, kteří napadali svatost církve a její nerozlučitelnost s jejím Ženichem, napadali současně manželskou svatost. Je zde určitý politický kalkul, úsilí opatřit levný souhlas tím, že se uvolňují otěže morálky, ale je zde také něco hlubšího, doktrinálního. Vidíme to na protiřečeních Luthera, nesourodém sytému milosti jansenistů, v pochlebování státnímu zákonodárství u galikánů a regalistů a v zednářském naturalismu osvícenců; ti všichni se pokoušeli rozrušit křesťanské manželství a s ním božskou podstatu církve. Dokonce i řečtí schizmatici spojují svou zdeformovanou teologii církve s možností porušit v jednotlivých případech manželskou jednotu, i když v menší míře než protestanti. A nakonec, a to nikoliv podle významu, uveďme myšlení modernistů včerejších i dnešních, vyhýbavé a kluzké jako úhoř, zapřisáhlých nepřátel božského charakteru církve i pravého křesťanského manželství. To je pravda, kterou vyslovil již svatý Pavel.

Pochopíme-li toto nezbytné sepětí, pochopíme také, proč boj za pravdu v oblasti eklesiologie jde bok po boku také s bojem za pravdu o manželství. Z korektní teologie církve vyplývá korektní myšlení o základních pravdách, jako je rodina a naopak. Taková je jednota víry.

Don Stefano Carusi

Disputationes Theologicae

Poznámky

(1) A. Livi, L’Eucarestia secondo Kasper, in Disputationes Theologicae (2015), 31. 7. 2015

(2) Sv. Tomáš Akvinský, Summa Theologiae, Ia Pars, q. 1, a.4.

(3) Denz. 1799

(4) A. Piolanti, I Sacramenti, Řím 1990, str. 554.

(5) Sv. Tomáš Akvinský, Contra Gentes, 4, 56.

(6) L’interessata riesumazione del Père Dupuis, in Disputationes Theologicae (2015), 29 gennaio 2015.

(7) Srov. B. Gherardini, Il Dio di Gesù Cristo, in Disputationes Theologicae (2010)