Alenka v říši Amoris laetitia 2
Nad četbou osmé kapitoly
A to všechno uvádím ještě dříve, než došlo k četbě 8. kapitoly.
Napadlo mě, zda mimořádná rozvláčnost prvních sedmi kapitol neměla za cíl nás vyčerpat dříve, než dospějme k této klíčové kapitole, aby se snížila naše pozornost. Pro mne je problematický celý obsah osmé kapitoly, nejen § 304 a poznámka 351. Ještě jsem neskončila jeho četbu a bylo nad slunce jasnější, že papež František chtěl od počátku uplatnit nějakou podobu Kasperova návrhu. A je to tady, Kasper vyhrál. To všechno vysvětluje ony vyhrocené komentáře na konci synody 2015, kdy cenzuroval „farizeje“, evidentně ty, kteří mu zabránili dosáhnout ještě lepšího výsledku po linii jeho agendy. „Farizeové“? Jak nesprávně použitý termín! Takovými byli v určitém smyslu modernisté judaismu, autoři deseti tisíců odstínů, a ještě přiléhavěji, ti kteří houževnatě udržovali praxi rozvodu a nového manželství. Pravou analogií farizeů v celém tomto případě jsou Kasper a jeho spojenci.
Pojďme dále. Slova § 295 o postoji sv. Jana Pavla II. k „zákonu graduality ve Familiaris consortio 34 se mi jeví jako lstivě proradná a zfalšovaná. Je to totiž snaha kooptovat a zkorumpovat Jana Pavla II. pro podporu „situační etiky“, aby bylo možno opřít se na vrub svatého papeže o jeho láskyplnou a rozvážnou pastoraci a úsilí. Poslyšme tedy, co Jan Pavel skutečně řekl na téma zákonu graduality:
»Manželé... však nemohou pokládat zákon za pouhý ideál, kterého se má dosáhnout jednou v budoucnosti, ale musí ho pokládat za Kristův příkaz a snažit se překonávat těžkosti ze všech sil. Proto se nemůže takzvaný 'postupný vývoj', neboli 'postupná cesta' chápat jako 'odstupňování zákona', jako kdyby byly v Božím zákoně různé stupně a druhy přikázání, rozdílné podle lidí a situací. Všichni manželé jsou podle Božího plánu povoláni ke svatosti.«
Také poznámka 329 v Al představuje krádež a podvod. Cituje pasáž z Gaudium et spes týkající intimního manželského života. Ale skrytým trikem ji aplikuje na rozvedené a sezdané. Takováto zkomolení evidentně dokazují, že odkazy a poznámky používané v tomto dokumentu jako nosné sloupy, musí být náležitě prověřeny.
Již v § 297 vidíme, jak se odpovědnost za „neregulérní situace“ přenáší na pastýře. Argumentace postupují krok za krokem subtilně k záměrnému cíli. § 299 klade otázku, jak mohou být překonány„různé formy vylučování aktuálně praktikované“, a § 301 uvádí návrh: „rozhovorem s knězem v interním fóru“. Je těžké si domyslet, jakým směrem argumentace postupuje? Tak dospějeme v § 301 k bodu, který se už na nic neohlíží, přičemž sestupujeme do víru „polehčujících okolností“. Jak se zdá, „stará úzkoprsá církev“ je konečně nahrazena „novou velkodušnou církví“: v minulosti jsme zřejmě mysleli, že ti, kteří žijí v „neregulérní situaci“ bez kajícnosti, jsou ve stavu smrtelného hříchu; nyní naopak je možné, že vůbec nejsou ve stavu smrtelného hříchu, dokonce v nich může působit posvěcující milost!
Dále se vysvětluje, ve výplodech ryzího subjektivismu, že jedinec, i když zná velmi dobře normu, může mít velké potíže s pochopením hodnot v této mravní normě obsažených“. Ejhle, polehčující okolnost, která překonává všechny jiné polehčující okolnosti. Nemohli bychom pomocí této téze tedy ospravedlnit i původní závist Lucifera tím, že měl „velké potíže s pochopením“, jaká je „vrozená hodnota“ do něho vloženého transcendentního Božího majestátu? V tomto bodě cítím, že jsme ztratili půdu pod nohama a ocitáme se jako Alenka v paralelním kosmu, kde nic není tím, čím by mělo být.
Sérii citátů ze sv. Tomáše Akvinského použitých k podpoře vývodů nejsem kvalifikovaná komentovat, a mohu jen říct, že ověření a spojení do souvislostí jsou přirozeně silně naznačeny.
V § 304 je vysoce technická apologie kazuistické morálky spočívající výlučně ve filozofických termínech, které nemají pražádnou souvislost s Kristem ani s vírou. Není možné nepomyslet, že tahle pasáž je z jiné dílny. Není to Františkův styl, i když předpokládám, že je to jeho myšlenka.
Konečně se dostáváme ke klíčovému § 305. Začíná dvěma ubohými karikaturami, které prostupují celý dokument. Novou doktrínu, kterou dal papež František do oběhu již dříve, nyní opakuje a zdůrazňuje: určitá osoba může v situaci objektivně těžce hříšné – protože o tom je řeč – současně žít a růst ještě v Boží milosti a přijímat k tomuto účelu pomoc církve, která - jak vysvětluje pověstná poznámka 351 - může zahrnovat v určitých případech jak zpověď, tak přijímání.
Jsem si jista, že mnozí již pilně hledají, jak toto všechno interpretovat v duchu „hermeneutiky kontinuity“, aby doložili, že vše je v souladu s tradicí. Mohla bych dodat, že v této poznámce 305 papež František cituje čtyřikrát sám sebe. Ve skutečnosti to vypadá tak, že pro papeže Františka v AL tím nejčastěji citovaným referenčním bodem je on sám, a i to je samo o sobě zajímavé.
Ve zbytku kapitoly papež František mění kurs. Připouští zkroušeně, že jeho pojetí může vytvářet prostor, který vede ke zmatku (§ 308). Na to odpovídá diskuzí o „milosrdenství“. Na začátku v § 7 napsal, že všichni se budou cítit velice osloveni osmou kapitolou. Ano, a nebyla to žádná lehkomyslná sázka do loterie. Papež František otevřeně připustil, že byl v minulosti typem, který má rád „kasino“. Můžeme konstatovat, že tentokrát dosáhl svého cíle.
Budiž mi dovoleno zmínit se o jednom spíše mlčenlivém, ale rozumném příteli, ženatém, který mi řekl ještě dříve, než byla apoštolská exhortace publikována: „Doufám, že by se mohl vyhnout dvojznačnostem.“ Nuže, myslím, že ani ta nejzbožnější četba nebude souhlasit s tím, že se dvojznačnostem vyhnul. Abychom to řekli slovy samotného papeže Františka, »vyskytují se také dvojznačné jevy« ( § 33). Ano, vyskytují se v tomto dokumentu a dovolím si říct, v celém jeho pontifikátu.
Pokud se nacházíme v situaci, že není možné kritizovat dokument řádného magisteria, zvažme, zda to v AL není sám papež František, který relativizuje autoritu magisteria, když opomíjí magisterium Jana Pavla, zvláště Familiaris consortio a Veritatis splendor.
Vyzývám kohokoliv, kdo si přečte pozorně v encyklice Veritatis splendor řekněme §§ 95 -105, zda nedospěje k závěru, že je zde hluboký nesoulad mezi encyklikou a touto apoštolskou exhortací.
V letech svého mládí jsem se trápila s hádankou: Jak mohu poslouchat neposlušného? Neboť i papež je povolán k poslušnosti, a to dokonce poslušnosti par excelence.
