Dnešní židé nejsou naši starší bratři
Judaismus, se kterým se setkáváme asi 19 staletí, není náboženství Starého zákona!
Není tomu tak, jak si to myslí i mnoho křesťanských teologů a křesťanů: že vyznavači judaismu vyznávají Starý zákon, křesťané vyznávají Nový zákon a že to je to jediné, co nás odlišuje. Nikoliv. Chceme-li najít nějakou proporci, Starý zákon je vlastnictvím křesťanů i vlastnictví judaismu, protože ani my nemůžeme existovat bez Starého Zákona.
Není tomu tak, že bychom my dostali Starý zákon od židů, vyznavačů rabínského judaismu. My jsme dostali Starý zákon od těch židů, kteří uvěřili v Ježíše Krista, a přijali jsme ho od něho samého. Proto mezi náboženstvím biblického Izraele a křesťanstvím a rabínským judaismem existuje kontinuita a existuje i novost. Tou novostí je osoba Ježíše Krista. Závěr nemůže být jiný, než tento. Když se díváme v této perspektivě na vyznavače rabínského judaismu, pak věřící židy, s nimiž se dnes setkáváme, není možno považovat za naše starší bratry. Ba dokonce, i když to zní divně, jsme to my, kteří můžeme být staršími bratry, protože křesťanství vzniklo dříve než rabínský judaismus v té formě, v jaké existuje od roku 70 po Kristu.
Pokud se někomu jeví téze o diskontinuitě a zvláštní novosti rabínského judaismu proti biblickému judaismu jako riskantní, mohu to blíže vysvětlit.
Centrem starozákonního náboženství byl jeruzalémský chrám. V rabínském judaismu žádná svatyně neexistuje. Místo chrámu zaujaly synagogy. To je první podstatná změna. Dále: v chrámě byl zvláštní personál, nazvěme ho kultovní, náboženský, který zde vykonával službu: byli to kněží. Judaismus již 19 staletí nemá kněze. Na jejich místo nastoupili rabíni, čili učitelé, asi jako u nás katecheti. Rabín není knězem, není duchovním. Neobracíme se na něho nejen proto, že by si to nezasloužil, ale také proto, že není knězem. Proto na setkání našich duchovních, např. biskupů nebo kněží s rabíny panuje asymetrie, protože oni nemají ve svém prostředí takovou funkci, jakou má v našem společenství biskup.
Třetí rozdíl: V chrámě přinášeli kněží oběti. V judaismu oběti neexistují. Místo oběti zaujala četba Tóry. Tedy pouze liturgie slova. Oběti neexistují. I tady schází kontinuita. Když se na to díváme z této perspektivy, pak křesťanství v pravoslavném a katolickém vydání, protestanty ponechejme stranou z mnoha důvodů, je v mnohem větší míře dědicem Starého zákona než rabínský judaismus. Zní to paradoxně, ale je tomu tak. Protože v křesťanství máme kněze, máme oběti, a pak dalo by se říct v tomto ohledu, že křesťanství je duchu Starého zákona bližší než rabínský judaismus.
Co nás ještě rozděluje? Rozděluje nás osoba Ježíše Krista, pohled na to, kým je Ježíš Kristus. Tento pohled nás vede k tomu, že křesťanská četba a interpretace celé první části Bible Starého zákona je od základu christologická a také kristocentrická. Naproti tomu židovská četba a interpretace Písma svatého je bez Krista, ba má mnoho prvků protikristovských a protikřesťanských.
A proto nastupuje konfrontace. Jinak řečeno: dokud je Bible zavřená, dalo by se říci, že nás spojuje. Ale když ji otevřeme a začneme komentovat, tak nás rozděluje. Protože my, křesťané, ji čteme a komentujeme skrze prizma Ježíše Krista. Zatímco vyznavači judaismu, dodejme rabínského judaismu, tak činí bez Ježíše Krista, ba dokonce proti němu, do té míry, že žid, jehož matkou je židovka, když se stane křesťanem, přestává být židem. Avšak žid, jehož matkou je židovka, když nevěří v Boha a stane se ateistou, zůstává nadále Židem. Takže z židovského pohledu je lepší být ateistou než křesťanem. A pokud se věci mají takto, pak potenciál toho bratrství, které by nás mělo v nějakém smyslu spojovat, nás současně rozděluje. Ukazuje se, že v tomto ohledu je rozdílnost dokonce ohromná.
Někdy se hovoří o tom, že křesťanství, judaismus a islám jsou náboženství knihy. Ale tak tomu není. Neboť ať už tuto knih otevřeme, nebo je zavřená, máme jiný pohled na zavřenost této knihy. Protože křesťanství je náboženství osobnosti, je náboženstvím události, náboženstvím Ježíše Krista.
Připomeňme si epizodu, kterou dokonale znáte. Po zmrtvýchvstání Ježíše Krista dva učedníci kráčejí z Jeruzaléma do Emauz. Připojí se k nim neznámý člověk. Jejich oči byly jakoby zastřené: Ptá se jich, o čem spolu rozmlouvají. Odpovídají: Ty jsi asi jediný cizinec v Jeruzalémě, který neví, co se ta stalo v těchto dnech? A co se tam stalo? Oni mu pověděli: Přece s Ježíšem Nazaretským, který byl prorokem mocným ve slovech i činech před Bohem a přede vším lidem; jak ho velekněží a naši přední muži odsoudili na smrt a ukřižovali. A my jsme doufali, že on vysvobodí Izrael. To jsou ozvěny královských, prorockých a kněžských očekávání. Až přijde Mesiáš, přijde ve slávě, ujme se vlády a ze všech učiní podnoží svých nohou. My jsme doufali v kariéru, a tak to skončilo. A dnes už je to třetí den, co se to všechno stalo. Některé z našich žen nás polekaly. Před svítáním byly u hrobu a když ho nenašly, zjevili se jim andělé a řekli, že on žije. Někteří odešli ke hrobu a zjistili, že je tomu tak, ale jeho neviděli. Hovořili o svém rozčarování. Hovořili o tom, co se stalo s Ježíšem, za kterým ochotně šli, ale drama na Kalvárii učinilo konec všem jejich nadějím. To byl důvod, pro který, jak jsme řekli, mnoho dalších židů neprošlo touto zkouškou víry.
On jim řekl: Jak jste nechápaví a váhaví srdcem uvěřit tomu, co říkali proroci! Copak to neměl Mesiáš vytrpět a tak vejít do své slávy? A začal od Mojžíše a všech proroků a vyložil jim, co se na něho v celém Písmu vztahovalo. Neznámý vykládá knihy Starého zákona a poukazuje na onen výrok o jeho utrpení. Nemohou to však přijmout. Tak se přiblížili k vesnici, do které šli, a on se tvářil že chce jít dále. Ale oni na něho naléhali: Zůstaň s námi, už je pozdě. Vešel tedy a zůstal s nimi. A když s nimi seděl u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a podával jim ho. Tu se jim otevřely oči a poznali ho. A on jim zmizel. Poznali ho při lámání chleba. Tehdy poznali, jaký je smysl Starého zákona.
Toto je specifické pro křesťanskou četbu Písma svatého. Ale židovské čtení Písma svatého je zbavené této perspektivy, této optiky, tohoto pohledu.
Udělejme shrnutí. Kdybychom spoléhali pouze na chronologický pohled, mohli bychom odpovědět: bibličtí Izraelité jsou našimi bratry. Ale když se na to díváme z hlediska logiky víry, z duchovní strany a ze strany naší identity, ani my jsme nevznikli od nuly. Dostali jsme Starý zákon díky těm Židům, kteří uvěřili v Ježíše a pak získali pro tuto víru také jiné. V této perspektivě prvenství, (tedy otázka, kdo je starší) nabývá nový význam.
Ti, kteří Ježíšovi řekli svoje „ne“, stali se základem reorientace, přestavby náboženství biblického Izraele, ze kterého se vyvinul rabínský judaismus. Formu tohoto judaismu stanovili rabíni, proto se nazývá rabínský judaismus, který svoji normativní podobu dostal v Talmudu. Existují dva talmudy: jeden sepsaný kolem roku 400, druhý kolem roku 500: Talmud palestinský a Talmud babylonský.
To, čím je pro křesťany Nový zákon, tím je pro židy Talmud. Křestané čtou Starý zákon prizmatem Nového zákona. Židé čtou Starý zákon prizmatem Talmudu. Talmud vznikl mnohem později než Nový zákon, i když vycházel z dřívějších tradic. Z tohoto pohledu „privilegium", kdo je starší, patří nám.
Z přednášky mons. Waldemara Chrostowkého, předsedy Polské biblické společnosti a konzultora polského episkopátu pro mezináboženský dialog. Pramen: video Life News Slovakia, 6. prosince 2015
