Dodatek k návštěvě Františka v Turíně
Při příležitosti návštěvy Turínského plátna 21. června navštívil papež František také mateřský dům salesiánů ve Valdocco. V bazilice Panny Marie Pomocnice se setkal se salesiány, kteří letos slaví 200. výročí narození svého zakladatele sv. Jana Boska. Týž den večer následovalo setkání s mládeží na Piazza Vottorio v Turíně. Papež hovořil o zednářích, zapřisáhlých antiklerikálech a o satanistech. Tato slova se nedostala do velkých médií.
K mládeži hovořil o epoše, kdy žil svatý Jan Bosko. Na konci 19. století byl Turín centrem zednářství a satanismu. Papež řekl doslova:
V této zemi panovaly na konci 19. století ty nejhorší podmínky pro dospívající mládež: tato oblast Itálie byla plná zednářů, ani církev nemohla nic dělat, byla plná zapřisáhlých antiklerikálů a satanistů. Bylo to ošklivé období italských dějin“. Evidentní narážka na ezoterickou síť zednářů.
Proti této temné kapitole dějin postavil papež obdivuhodnou řadu světců, kteří v tu dobu v Piemontu působili. Jejich působení uváděl papež do přímé souvislosti s přítomností zednářství, antiklerikalismu a satanismu. Působení světců bylo odpovědí na tento stav. „Kdo chce dobrý domácí úkol, ať zkoumá, kolik se v té době narodilo světců, a proč. Protože poznali, že je třeba plavat proti proudu oné kultury, onoho životního způsobu. … Myslete na světce této země a na to, co pro ni vykonali.“
Totéž řekl dříve salesiánům ve Valdocco. Tam označil Turín za centrum satanistů. Ale kolik světců zde vystoupilo!“ Tento text není v oficiálním vydání uveden.
O Valdenských se papež při té příležitosti přímo nezmínil. S částí potomků a dědiců oněch „zednářů a zavilých antiklerikálů", valdenským pastorem Teofilem Gyem, Carlo Albertim Tronem a Matteo Pochetou, abych jmenoval alespoň některé, setkal se ovšem František další den ve valdenském templu. V jeho řeči o temných kapitolách italských dějin, o zednářích a o svatých, kteří proti nim vystupovali, nebylo ani slovo. Don Bosko nebyl ve svém městě ani jmenován.
To mělo svůj důvod. Pokřtění zednáři a antiklerikálové byli v 19. století v řadách valdenských, aby jako „praví křestané“ mohli vystupovat proti katolické církvi. Usilovali přitom i o život Dona Boska.
V roce 2007 vyšla kniha, která cituje Antonia Panaino: „V lóži Velkého Orientu máme protestanty, katolíky, muslimy a mnoho židů, mnoho valdenských.“ Panaino je nyní nejen profesorem íránské filosofie na univerzitě v Bologni, ale také vedoucí zástupce Velkého Orientu Itálie a šéfredaktor zednářského listu Hiram.
Vztahy mezi valdenskými a zednáři jsou tak těsné, že Velký Orient 2008 ke 100. výročí svého založení uspořádal zasedání na valdenské univerzitě v Římě a k referentům patřil také děkan valdenské teologické fakulty. Jen tak na okraj, tato konference se konala 20. září, ve výroční den dobytí papežského státu.
Onou temnou kapitolou dějin, o které mluvil papež, byl právě otevřený boj valdenských proti katolické církvi. Proti nim vystoupila řada světců a mezi nimi svatý Jan Bosko.
Valdenští a zednářství: napadání a útlak katolické církve
Piemontští valdenští se od vstupu francouzských revolučních oddílů 1796 až do sjednocení Itálie pod vedením zednářských liberálů 1870 podíleli na všech útocích a nepokojích proti katolické církvi. K prvním kontaktům mezi valdenskými a zednáři došlo v Turíně v roce 1787. Tehdy se setkal dánský teolog a zednář Friedrich Münter s pastorem Pietro Geymetem. Geymet byl pak zakladatel lóže.
Vedoucí valdenští, mezi nimi historik Giorgio Spini a jeho syn Valdo, který toto jméno neměl náhodou, byli hlavními představiteli proticírkevní levice a laicismu. Podporovali horlivě všechny proticírkevní zákony, rušení řádů a konfiskaci klášterů nově vzniklým státem. Někteří historikové v tom spatřují jejich pochopitelnou „pomstu“. Plán valdenských mířil k dekatolizaci Itálie a k potlačení katolické církve.
Když 20. září 1870 prolomily italské oddíly u Porta Pia vatikánské hradby a vtrhli dovnitř, byl valdenský pastor v předních řadách. Tak velká byla jeho nenávist k církevnímu státu, který chtěl zničit.
Svého psa, kterého si vzal pastor s sebou, nazval potupně po panujícím papeži Piu IX. Na káře vezl jako „dílo osvobození“ valdenské bible, s nimiž chtěl „protestantizovat“ Římany a osvobodit je od tisíciletého temného papežského tyranství.
Hrdinské skutky Risorgimeta, vězněné, deportované nebo zabité biskupy a kněze, násilné činy proti katolickým laikům, zákonný antikatolický rasismus, s jakým nové království nakládalo s katolíky hlavně na jihu Itálie, není zde třeba rozvádět. Pronásledování katolíků podle tehdejší zednářsko – antiklerikální doktríny působí dodnes a projevuje se v postoji Italů vůči státu.
Papež zná tyto dějiny
Papež před salesiány a mládeží ukázal, že zná tyto historické souvislosti od svých rodičů. Při setkání s valdenskými se však o tom nezmiňoval. Místo toho jim velkodušně podal ruku a řekl Mea culpa jako omluvu za to, co katolická církev valdenským způsobila. Políbení valdenské bible patří do řady nezdařilých spontánních gest vůči navštíveným jinověrcům. Také mezi jeho slovy k salesiánům a mládeži na jedné straně, a k valdenským na druhé je zřejmý rozpor.
Papež tak učinil první krok, který valdenští neopětovali. Místo toho požadovali od papeže „eucharistické společenství s katolickou církví“ bez ohledu zcela rozdílné interpretace svátosti na jedné i druhé straně.
Vedle sebeponížení papeže, který žádá o odpuštění, tím více vyniká valdenská pýcha. Dnešní valdenští se sice odvolávají na Petra Valdese, ale jsou od 16. století především kalvinistickou sektou. Podle jejich interpretace zázrak přepodstatnění závisí na subjektivní fideistické víře, zatímco katolíci pokládají tento zázrak za skutečnost.
Je to udivující, s jakou lehkostí a s jakým až kategorickým tónem chce protestantská strana určovat ekumenické hranice.
Z toho pohledu je pochopitelné, co říká Vittorio Messori o svém milovaném Turíně: Turín ukazuje své rány i v městském plánu, který dokládá zednářské stavební plánování s jeho ezoterickou a iniciační symbolikou. Podobně filozof publicista Luigi Copertino vzpomíná na to, že Turín byl koncem 19. století „centrem satanismu“.
Giuseppe Nardi KI
