Řeholní sliby překážkou řeholního života?
Zpravodajská agentura uvádí: V katolické církvi ubývá každoročně 2 000 řeholníků. Nejvíce to postihuje Evropu. Průměrný věk řeholnic je 85 let. To znamená, že nenávratně vymírají. Dorost řádů a kongregací je nadále patrný jen v Asii a v Africe. Evropa a Amerika je v krajně dramatické situaci.
Podle kardinála Braz de Aviz, prefekta Kongregace pro řeholníky, není v církevních dějinách nic srovnatelného s touto situací, alespoň ne v takovém rozsahu. Podobný dramatický proces prožila Evropa v době reformace, ale to není obdoba současné krize. Tehdy se jednalo o masové odchody jen v zemích reformace.
Vládní portál brazilského státu Minais Gerais uveřejnil projev 
kardinála Braz de Aviz, ve kterém se snažil najít řešení. Kardinál vidí problém především v samotných řeholních slibech. Pokud jde o slib chudoby, některé řády mají milionové majetky, které jsou zčásti uloženy ve vatikánské bance. Dále mluvil o slibu poslušnosti, který v některých řádech působí jako „útisk“. Chybí prý „bratrský duch“ a „rodinné klima“.
Kardinál uvedl jako příklad případ jedné bývalé provinční matky představené, která ve svých 80 letech požádala o dispens, aby mohla uspokojit svou touhu po mateřství. Opustila řád a adoptovala tříměsíční dítě (!).
„Rodinné klima“ by podle kardinála mohlo přinést vytvoření smíšených řádů. K tomu je třeba opustit překonané představy. Takové soužití ve společném domě je ovšem podle jeho názoru zatím problematické vzhledem ke slibu čistoty.
Jeho řeč ocenily sestry velkým potleskem....
Tentýž kardinál nese přímou odpovědnost za rozpuštění řádu františkánů Neposkvrněné. To byl strom, který přinášel i za současné situace bohaté plody, a přesto musel být pokácen.
Co k tomu dodat? Není tento „krach“ řeholního života“ důsledek a projev nechuti vést skutečně život zasvěcený Bohu v dobrovolné oběti?
Není jistě náhoda, že řád který založil žák otce Pia a který čerpal milosti a sílu z autentické oběti tradiční mše svaté, neměl problémy s bratrským duchem, poslušností ani čistotou a neměl žádné problémy ani s dorostem. Pro takovou cestu opravdového Bohu zasvěceného života nemá zřejmě současná hierarchická garnitura pochopení, má – li o něm vůbec nějakou představu. Všechny „nápady“ prefekta Kongregace pro řeholní život jsou vlastně pokusy, jak v nahradit v řeholní praxi ducha sebeoběti a úsilí o svatost duchem tohoto světa, jak to udělat, aby v lampách panen hořela i voda.
A máme zde nápadnou paralelu: Současná synoda vymýšlí, jak to udělat, aby to s manželskou věrností nebylo tak „nemilosrdné“. Další synoda by se mohla obdobně zabývat otázkou, jak upravit řeholní život, aby to už neznamenalo vzít na sebe kříž a následovat Pána.
-vu-
