"Dubia" mons. Antonia LIviho"
Mons. Antonio Livi
Od zahájení synody o rodině se v Církvi vynořují ty nejbláznivější interpretace týkající se nauky o manželství a Eucharistii. Vše vyvrcholilo zveřejněním AL, které vyvolalo více než znepokojující dezorientaci. Také teolog mons. Antonio Livi, když mluví o „všeobecné dezorientaci“, vysvětluje, že je nezbytné, aby každý, ať už laik nebo klerik se zachoval podle příkladu čtyř kardinálů.
Na naše otázky nám odpověděl:
Obracíme se na vás především jako na kněze: Můžete potvrdit panující stav zmatku? Jaké klima panuje mezi vámi preláty? Především, jaký účinek má tato synoda na vás a na věřící?
Výsledkem je strašná pastorační dezorientace. Tato dezorientace spočívá v prapodivné situaci: episkopát je nenapravitelně rozdělen ve věci nejdůležitějších otázek, které se týkají dogmat a morálky církve a také papežské autority.
Tak nastal stav, že věřící nepociťují pevné a jednoznačné vedení svého života víry. Dezorientace, o které mluvím, není způsobena přímo prací synody ani AL, ale způsobem, jakým je veřejné katolické mínění informováno. Bohužel, média nám představují synodní debaty jako boj mezi konzervativci a progresisty s konečným vítězstvím progresistů, a s pokusy konzervativců zastavit „reformu“. To neodpovídá skutečnosti. O účelu, hodnotě a výsledcích synodních prací nebyli věřící dostatečně informováni, byli mateni ideologickými interpretacemi novinářů a bohužel také zaujatými interpretacemi biskupů, ať už progresivních nebo konzervativních. Z toho důvodu jsem velmi potěšen veřejným zásahem čtyř kardinálů, kteří se povznesli nad ideologické výpady a usilují o novou a jasnou orientaci věřících katolíků a zachování jednoty Církve.
Pokládáte tedy za správné vyslovit se veřejně o zmatku, který panuje kolem AL, když papež kardinálům ani soukromě neodpověděl?
Jistě. Jsou zde různé záměry v synodní práci. Papež se rozhodl osvojit si jedny a jiné odmítnout, ale udělal to způsobem »záměrné dvojakosti«, kterou jsem vícekrát pranýřoval ve svých komentářích o AL. V dokumentu, který chce být součástí církevního magisteria, je dvojznačnost naprosto nepřijatelná. Kardinálové proto správně vyzývají papeže, aby vyjádřil jasně, že jeho nauka se odchyluje od církevní Tradice (což by v sobě obsahovalo obvinění z hereze a ztrátu učitelské autority), anebo - což je velmi žádoucí – aby dal svému dokumentu jasnou a správnou interpretaci (shodnou s dogmatickou a morální Tradicí).
Jaké jsou závažné problémy v 8. kapitole AL, jejíž interpretací se kardinálové zabývají?
Jsou to problémy věrnosti tradici církve v základním obsahu, jako jsou svátosti Nového zákona: křest, manželství, pokání, Eucharistie. Exhortace, jak se zdá, chce v praxi protiřečit tomu, co je v nauce potvrzeno, protože papež mluví o nauce jako o něčem statickém a formalistickém, co se musí při praktickém jednání dát stranou. Dokument hlásá bludnou pastorační mentalitu, která je ve skutečnosti psychologickou podřízeností falešné teologii historického progresismu, podle kterého církev musí měnit zjevenou pravdu a přizpůsobit ji domnělým potřebám tzv. „moderního světa“ (který neexistuje, je to jen vynález sociologů).
Ve kterých bodech AL schází jistota absolutních mravních norem? A proč jsou tyto absolutní normy nutné?
Je to diskuze o svědomí, které jedná v rozporu s naukou Církve, jak ji nejnověji aktualizoval Jan Pavel II. v encyklice o morální teologii Veritatis splendor. Svědomí jednotlivého věřícího podle VS nemůže legitimně pokládat některá Boží přikázání za nezávazná, jestliže se mu jeví v jeho konkrétním případě jako nepřijatelná. Svědomí není slepý subjektivní cit, je to úkon inteligence, která umí vyčíst z konkrétních skutečností, zda odpovídají, nebo neodpovídají objektivnímu řádu a spásné vůli Boha, který je nejmoudřejší a nejmilosrdnější Láska.
Svědomí každého věřícího křesťana vnímá velmi dobře dobro a zlo ve vztahu k Božím přikázáním, která představují to, co sv. Augustin nazývá ordo Amoris - řád božské lásky. Každý křesťan ve svém nitru ví, že neposlušnost Božích přikázání znamená jeho vlastní zkázu, časnou i věčnou. Každý z nás může s Žalmistou říct: Není pro mne dobra bez tebe, můj Bože!
Jako kněz a zpovědník mohu ujistit, že není osoby, která by ve svém svědomí (ve svém srdci) dávala za pravdu různým alibi a argumentacím, které je sama schopna vynalézat, aby se „cítila o.k., když přestupuje ve vážných věcech Boží zákon. Jedna věc je vlastní ospravedlňování a jiná věc je, co si opravdu myslí ve svém srdci. Proto velkým zlem pro svědomí věřících je takový materiál jako AL, který, jak se zdá, dodává věřícím odvahu, aby obelhávali samy sebe a Církev tím, že si myslí, že jsou „bez hříchu“ pro domnělý nedostatek přesvědčení o svém rozporu s morálním zákonem. Případy, o které se zde jedná – věřící žijící v neregulérním svazku, v more uxorio s jinou osobou – ve skutečnosti vůbec nepřipouštějí jakoukoliv abstraktní hypotézu o nepřítomnosti vědomí o plné závaznosti mravního zákona. Takové osoby vědí velmi dobře, že jsou ve stavu hříchu a nemohou obdržet svátostné rozhřešení, pokud se nehodlají obrátit a zcela změnit svůj život.
Čtyři kardinálové, kteří vyzvedli pochybnosti týkající AL, jsou obviňováni, že chtějí upevnit svou vlastní autonomii, své sebevědomí, že jsou legalisté a neslouží pokorně jednotě Církve a milosrdenství. Kardinálové naopak tvrdí, že jednají z lásky k jednotě a spravedlnosti. Zde je třeba si položit otázku: co tvoří doopravdy jednotu (a co plodí rozdělení) a co znamená sloužit Církvi?
Základním posláním Církve je, aby hlásala spásu v Kristu, našem Vykupiteli. Církev má tyto úkoly: učí (magisterium), posvěcuje (slouží svátostmi) a vede (pastorace). To jsou tři úkoly svěřené Církvi samotným Kristem, při kterých ji provází bezchybně spolu s Duchem Svatým a uděluje pastýřům nezbytné milosti počínaje charismatem neomylnosti v učení oficiální zjevené nauky. Sloužit Církvi znamená přispívat, každý podle své role v mystickém Těle k dobru duší, které musejí být všechny vedeny vždy a všude k životu víry, naděje a lásky.
Zásah čtyř kardinálů je příkladem pro všechny: udělali odvážně to, co přísluší jejich úřadu, v němž mají spolupracovat s papežem ve vedení církve, a nám všem, věřícím laikům, kněžím v péči o duše a teologům přísluší dělat totéž z lásky k Církvi v mezích vlastních podmínek a materiálních prostředků, které nám Prozřetelnost dává k dispozici.
Pokud jde o mne, udělal jsem, co jsem mohl, abych orientoval ke katolické pravdě svědomí věřících mně svěřených, a také jsem usiloval ujasňovat doktrinální aspekty a bludné interpretace v dokumentech koncilu a synodní práci tím, že jsem v roce 2016 publikoval knihu Dogma e pastorale. Antonio Livi, Corrispondenza Romana
