Bergogliovská deformace konzistoří
Opět promeškaná velká příležitost
Mezi milostí a přirozeností existuje vztah obdobný vztahu mezi vírou a rozumem. Existuje nerovnováha, když je víra bez rozumu nebo milost bez přirozenosti, a naopak, ale dokonalá rovnováha nespočívá v tom, že se tyto skutečnosti postaví na stejnou úroveň; naopak, spočívá v tom, že se uvedou ve svém legitimním pořadí a přirozenost se podřídí milosti, jejíž předpokladem je přirozenost, stejně jako předpokladem víry je rozum, který je však podřízen víře.
To nám pomáhá pochopit, co znamená "duch víry" nebo "nadpřirozený duch", podle toho, zda máme na mysli nadřazenost víry nad rozumem nebo milosti nad přirozeností. Znamená to, že se nezříkáme nezastupitelné role rozumu a přirozenosti, ale že se na všechny věci díváme očima víry a od působení milosti očekáváme i nemožné.
Dnes se tento duch víry z křesťanského lidu vytrácí, počínaje církevními představiteli. Duch víry a nadpřirozena byl nahrazen duchem politickým, podle něhož křesťané tvrdí, že chápou skutečnost pouze rozumem a zasahují do ní bez rozhodujícího působení milosti.
Papež František opakovaně připomíná, že skutečnými reformátory církve jsou svatí, ale jeho přístup k velkým světovým problémům se vždy jeví jako politický, a tedy spíše "světský" než "nadpřirozený" a vedený duchem víry. Tento "politický" přístup dominoval na poslední konzistoři, která se konala ve Vatikánu 29. a 30. srpna za přítomnosti přibližně 180 kardinálů a která byla velkou promarněnou příležitostí k řešení vážných problémů, jež dnes církev trápí. Hlavním tématem setkání kardinálů byla oficiálně reforma kurie navržená novou apoštolskou konstitucí Praedicate evangelium, ale ve skutečnosti papež zabránil kardinálům, aby se k této a dalším otázkám vyjádřili na společném zasedání, a nasadil jim, jak se říká, náhubek.
Konzistoř je setkání papeže s kardinály, kteří jsou podle Kodexu kanonického práva (kánony 349-359) jeho prvními poradci. Papež František už nejméně sedm let nedovoluje kardinálům, aby na tomto slavnostním setkání promluvili a vyjádřili svůj názor. Všichni očekávali, že k tomu dojde na setkání koncem srpna, ale konzistoř byla na papežův příkaz roztříštěna do jazykových skupin, což kardinály paralyzovalo a zabránilo upřímnému a přímému dialogu, který se naposledy uskutečnil v únoru 2014.
Tuto pravdu nám připomíná významný kardinál a velký historik, kardinál Walter Brandmüller. Jeho hlas, který v sále konzistoře nebylo slyšet, se vlastně ozývá mimo něj. Vatikanista Sandro Magister nám umožnil se s ním seznámit zveřejněním projevu, který si kardinál připravil, ale nesměl ho pronést (http://magister.blogautore.espresso.repubblica.it/2022/08/31/esclusivo-brandmuller-in-concistoro-il-papa-vuole-chiudere-la-bocca-ai-cardinali/).
Kardinál Brandmüller ve svém dokumentu připomíná funkci kardinálů vyjádřenou v kanonickém právu, která ve starověku našla své symbolické vyjádření v obřadu "aperitio oris", tedy otevírání úst. Obřad, vysvětloval kardinál, který "chápal povinnost upřímně vyslovit své přesvědčení, svou radu, zejména v konzistoři. Ta upřímnost - papež František mluví o "parresía" -, která byla obzvláště drahá apoštolu Pavlovi. Prozatím bohužel tuto upřímnost nahradilo podivné ticho. Jiný obřad zavření úst, který následoval po "aperitio oris", se netýkal pravd víry a mravů, ale tajemství úřadu.
"Dnes bychom však měli zdůraznit," dodal kardinál Brandmüller, "právo, ba dokonce povinnost kardinálů vyjadřovat se jasně a upřímně právě tehdy, když jde o pravdy víry a mravů, o 'bonum commune' církve. Zkušenosti z posledních let jsou zcela odlišné. V konzistořích - svolávaných téměř výhradně kvůli svatým - se rozdávaly kartičky s žádostí o slovo a následovaly samozřejmě spontánní intervence na libovolné téma, a to bylo vše. Nikdy nedošlo k debatě, k výměně argumentů na konkrétní téma. Zřejmě zcela zbytečný postup", přestože primát Petrova nástupce vůbec nevylučuje "bratrský dialog s kardinály, kteří "jsou vázáni povinností vytrvale spolupracovat s římským papežem" (kánon 356). Čím závažnější a naléhavější jsou problémy pastorační správy, tím nezbytnější je zapojení kardinálského kolegia".
Kardinál jakožto církevní historik pokračuje: "Když se chtěl Celestýn V. v roce 1294, vědom si zvláštních okolností svého zvolení, zříci papežství, učinil tak po intenzivních rozhovorech a se souhlasem svých volitelů. Zcela odlišně pojal vztah mezi papežem a kardinály Benedikt XVI., který se - což je v dějinách ojedinělý případ - zřekl papežství z osobních důvodů bez vědomí kardinálského kolegia, které ho zvolilo. Až do Pavla VI., který zvýšil počet voličů na 120, jich bylo pouze 70. Toto zvýšení počtu volitelů na téměř dvojnásobek bylo motivováno záměrem vyjít vstříc hierarchii zemí vzdálených od Říma a poctít tyto církve římským purpurem. Nevyhnutelným důsledkem bylo, že se objevili kardinálové, kteří neměli žádné zkušenosti s římskou kurií, a tedy ani s problémy pastoračního řízení univerzální církve. To má vážné důsledky, až budou tito kardinálové z periferie vyzváni k volbě nového papeže".
Současná situace je taková, že "mnozí, ne-li většina voličů se navzájem neznají. Nicméně jsou tam proto, aby zvolili papeže, jednoho z nich. Je zřejmé, že tato situace usnadňuje skupinám nebo třídám kardinálů upřednostňovat jednoho ze svých kandidátů. V této situaci nelze vyloučit nebezpečí simonie v různých podobách". Kardinálský dokument končí návrhem: "Nakonec se mi zdá, že myšlenka omezit právo hlasovat v konkláve například na kardinály s bydlištěm v Římě, zatímco ostatní, stále ještě kardinálové, by mohli sdílet 'status' kardinálů starších osmdesáti let, si zaslouží vážné zamyšlení."
Jasná a jednoznačná slova, která by měla přimět celé kardinálské kolegium k zamyšlení.
Odmítnutí papeže Františka udělit kardinálům slovo vychází z politické a světské perspektivy jeho pontifikátu. Obává se, že svobodná a otevřená diskuse by mohla oslabit výkon jeho moci, a neuvědomuje si, že pravda nikdy nemůže uškodit církvi ani duším, které jí podléhají. Duch víry, který je v protikladu k duchu politiky, spočívá právě v tom, že ve všem hledáme to, co je nejvyšší a nejvznešenější, co nejvíce odpovídá Boží slávě a dobru duší, a vždy se řídíme podle příkazů evangelia.
Alternativou je volba mezi pravdou evangelia a mocí světa. Hlásat pravdu evangelia neznamená mluvit o imigraci nebo o klimatické nouzi, ale o "Novissimi" - smrti, soudu, pekle a nebi - a o Boží prozřetelnosti, která řídí všechny události stvořeného vesmíru. Hlásat evangelium znamená hlasem církve odsuzovat hřích, zejména veřejný hřích, počínaje potraty a naukami o LGBT, které svět považuje za "civilizační výdobytky". Znamená to mluvit o svatosti, a ne o synodalitě, protože právě od svatosti, a ne od politických mechanismů, se odvíjí nutná reforma církve: reforma lidí, kteří ji tvoří, a ne její božské a neměnné ústavy.
Nyní se na konzistoř snesla deka mlčení. A mlčení těch, kteří by měli mluvit, je největším trestem, který může náš Pán své církvi uložit.
Corrispondenza Romana Roberto de Matei
