Misionáři milosrdenství, nebo profanace zpovědi?
6. 8. 2015
Usměvavá mladistvá tvář, pro média jako stvořená: Luis Antonio Tagle pochází z Třetího světa, studoval úspěšně v USA, kde se důvěrně seznámil s určitými západními lobby církevními i necírkevními a zařadil se tak do diplomaticko kuriální sféry. Odkud má blízko do příštího konkláve, kde se může opakovat „operace Bergoglio“, která ho může vynést na místo, kde se může velmi účinně uplatnit při konečné realizaci projektu spojeného s někdejším očekáváním volby kardinála Martiniho, tedy k dovršení toho, čeho masonerie ještě nedosáhla v oblasti morálky a rodiny za předchozích pontifikátů.
Logika kardinála Tagleho
Vraťme se proto k rozhovoru, který kardinál Tagle poskytl nedávno deníku Daily Telegraph. Arcibiskup z Manily v úvodu prohlásil:
»Myslím, že také jazyk se již změnil, slova, jaká se používala v minulosti ve vztahu k homosexuálům a osobám rozvedeným a znovu sezdaným, byla velmi tvrdá«.(1)
Uvidíme záhy, že za tímto „jazykem“ se skrývá výmluvnáshoda kardinálova smýšlení s mediální kampaní „diktatury relativismu“.
Odpovědi kardinála na otázky novináře směřují výrazně k projektu změny „pastorační praxe“ církve: najít osobám, které žijí v „neregulérních“ vztazích, jak přistupovat k svatému přijímání. Tagle vyzvedl návrhy kardinála Kaspera, které by podle jeho soudu měly být materiálem k diskuzi pro individuální případy.
» Církev musí vzít na vědomí nejnovější sociální tendence a mít lepší porozumění pro aplikaci psychologie. Musíme přiznat, že veškerá tato spiritualita, tento růst v milosrdenství a uplatňování ctnosti milosrdenství je něco, čemu se musíme stále více učit. Ve hře jsou také změny kulturní a sociální citlivosti, které způsobují, že to, co ještě v minulosti představovalo přijatelný způsob, jak projevit milosrdenství, za dnešní naší současné mentality už není možné chápat stejným způsobem.«
»Mnoho osob, které patřily do těchto skupin, bylo poznamenáno despektem a to je vytlačovalo na okraj společnosti. Nevím, zda je to pravda, ale slyšel jsem, že v některých těchto prostředích, prostředích křesťanských, bylo utrpení, které tyto osoby musely snášet, pokládáno za legitimní důsledek jejich pochybení a v tomto smyslu bylo spiritualizováno.«(2)
To je premisa, úvod k alarmujícím tvrzením, která budou následovat a která, jak uvidíme, jsou jejich logickým důsledkem: celý jeho projev se zakládá na subjektivním relativismu a zcela pomíjí přirozené právo i Zjevení. Více než na věrnost pravdě a objektivní dobro duše klade se důraz na momentální subjektivní a sociologické faktory.
Máme před sebou typický substrát modernistické hereze, která více než na hodnocení objektivní skutečnosti klade důraz na osobní dojmy subjektu a na imanentní prožitky jednotlivce.
Nová morálka „probuzené církve“ opouští proto objektivní katolické hodnocení a modeluje si své, založené na osobním vnímání a momentálních sociálních fenoménech.
Pojem hříchu (tedy pojem, který v určitých oficiálních a katolických kruzích zcela vymizel) byl nahrazen šířícím se „obecným smýšlením“ tzv. politically correct. Je to tedy člověk, který si sám určuje zákony, které má zachovávat, člověk, který jakoby sám sebe tvoří, sám sebe determinuje, sám sebe reguluje, je zcela nezávislý. Není zde už žádný Bůh, Stvořitel a Zákonodárce, který pořádá svět a je cílem stvoření – je tu jen člověk, který sám sebe dělá Bohem.
To je proces, který se skrývá za fenomeny známými jako „rozvedení a znovu sezdaní“ či homosexuálové. Stojíme před finálním útokem gnosticko – masonského tažení proti Kristově církvi. Jen si všímejme ďábelské spouště, která se šíří díky těmto diskuzím: místo aktuálního světla víry vidíme víru zamlženou „aktuální situací“, se kterou si navíc volně manipulují média. (viz)
Další kardinálova výpověď :
»Každá situace rozvedených a znovu sezdaných je dostatečně unikátní. Vytvořit obecné pravidlo by nakonec mohlo být kontraproduktivní. Moje stanovisko v této situaci je: Můžeme vzít seriózně všechny případy, které v církevní tradici existují, a srovnat je individuálně případ od případu? To je otázka, u které, jak doufám, lidé ocení fakt, že není snadné říct ‚ano‘ či ‚ne‘. Nemůžeme dát jedno pravidlo pro všechny«.(3)
Tak se před námi rýsuje „pastorační konkretizace“ všech kardinálových výchozích premis. Soustřeďme tedy pozornost na následující řádky. Nestojíme tu před nebezpečím, které umožňuje, aby oknem vstoupilo to, co nemohlo vstoupit dveřmi?
»Zde, alespoň v katolické církvi, existuje pastorační péče, která se uskutečňuje v poradenství, ve svátosti smíření, kde jednotlivé osoby a jednotlivé případy jsou pojímány jednotlivě nebo individuálně způsobem, kde pomoc, pastorační odpověď, může být poskytnuta způsobem přiměřeným dané osobě«. (4)
Nenaznačuje nám tady kardinál Tagle dosud blíže nespecifikovanou roli tzv. „misionářů milosrdenství“? Aby bylo „rozvedeným a znovu sezdaným“ dovoleno přistupovat k sv. přijímání nebo aby byly „pardonovány“ homosvazky, nemá se tak dít skrze zpovědnici „případ od případu“ , aby se tak našlo méně hlučné východisko z ožehavého problému? Nebude to inspirace k subjektivismu, který dává určitým „misionářům milosrdenství“ oficiálně milosrdný příkaz udělovat penitentům povolení přijímat eucharistii, i když jsou ve stavu smrtelného hříchu a nemají v úmyslu tento svůj stav napravit?
Není-li možno jasně změnit nauku, změní se praxe. Nauka se pak rozdrobí sama. A revoluce bude postupovat..
Závažnost takové blízké příležitosti k profanaci svátosti smíření (kán. 1387 KCP)
Ne všichni vědí, že takový „návrh“ je nejen podněcováním k svatokrádežné zpovědi, že má nejen velmi závažné důsledky pro církevní nauku, ale byl už dokonce odsouzen nejen církevní tradicí, ale také Kodexem církevního práva, který i dnes hrozí přísnými sankcemi kněžím, kteří se dopustí takového zločinu a mohou být dokonce propuštěni z duchovního stavu?
Kněz, který de facto utvrzuje kajícníka, aby setrval v hříšném stavu a autorizuje jeho cizoložný stav, soužití more uxorio v konkubinátě (dokonce i homosexuálním), opravňuje ho přistoupit k svatokrádežnému přijímání (teologové to nazývají sollicitatio ad turpia).(5)
Takový projekt (třeba prosazený a potvrzený) by byl prostě satanský: je to profanace Eucharistie a profanace svátosti smíření, přičemž sama svátost má chránit šiřitele hereze pod pláštěm svátostné pečeti. Mistrovské Satanovo dílo!
O jaké milosrdenství se vlastně jedná?
Jakoby to všechno nestačilo, je tu další změna, která postihuje věc tak velkou a vznešenou, jakou je Boží Milosrdenství, které je zneužíváno k „akreditaci“ heretických doktrín.
Svatý Augustin praví:
Daleko buď od nás, abychom vám říkali: „Žijte si jak chcete. Buďte klidní! Bůh nikoho neodsoudí. Nezatratí ty, které vykoupil krví. Zachce-li se vám podívané pro potěšení, běžte, co je na tom zlého? (…) a také uvnitř domu svého Boha, zachce-li se vám, jen klidně hodujte (...)“ Kdybychom takto hovořili, asi bychom kolem sebe shromáždili početný dav; mezi nimi by se našli někteří, kteří by se domnívali, že říkáme mylné názory, ale jistě bychom získali přízeň velké většiny. Nicméně, kdybychom si takto počínali, hlásali bychom nikoliv slovo Boží a slovo Kristovo, ale svoje slova, byli bychom pastýři, kteří pasou sami sebe, ale nikoliv své ovce. (Sermo 46, De pastoribus )
Jiný prelát, kardinál Sarah označil pravou odpověď na dnešní pastorační problémy: kromě toho, že se ostře postavil proti „linii Kasper“, prohlásil: ...vzhledem k záplavě subjektivismu, která pokrývá svět, církev musí znovu ukázat tu pravou vizi. (6)
Konstruktivní kritika cesty, která vede k tak strašným důsledkům, představuje důležitý přínos pro společné blaho církve.
Sdružení kléru „Svatého Řehoře Velikého“
Pramen: Disputationes Theologicae 31. 5. 2015
Poznámky:
(1) John Bingham «Cardinal: Church’s ‘severe’ stance towards gay or divorced Catholics left people ‘ branded’ », in Daily Telegraph 9 března 2015. ( zvýrazněnní redakce LdL)
(2) tamt.
(3) srov. Rachel Obordo Cardinal Tagle: There is no “formula for all” on Communion for the divorced and remarried, in Catholic Herald del 17 března 2015.
(4) viz 1.
(5) Codice di Diritto Canonico, complementari commentato, Roma 2007, p. 921, pozn. ke kán 1387. Jednomyslný soud moralistů: S. Alphonsus Maria De Ligorio, Theologia Moralis, t. III, Graz, 1954, n. 691, p. 706; H. Noldin, Summa Theologiae Moralis, t. De Sacramentis, Oeniponte, 1912, n. 389, p. 450; B. H. Merkelbach, Summa Theologiae Moralis, t.III De Sacramentis, Brugis, 1932, n. 640, p. 606; H. Jone, Précis de Theologie Morale Catholique, Casterman-Tournai-Paris, 1958, n. 592, p. 408 ; D. M. Prummer, Manuale Theologiae Moralis, Friburgi Brisgoviae, 1960, t. III, n. 461, p.332.
(6) R. Sarah, Dieu ou rien. Entretien sur la foi, Paříž 2015.
