Postsynodální exhortace Amoris laetitia je katastrofální dokument
10. 4. 2016
Postsynodální apoštolskou exhortací Amoris laetitia zveřejněnou 8. dubna, se papež František oficiálně vyjádřil k problémům, o kterých se dva roky diskutuje.
V konzistoři 20. - 21. února 2014 svěřil kardinálu Kasperovi úkol zahájit debatu na toto téma. Téze kardinála Kaspera, podle kterých má církev změnit svou praxi v oblasti manželství, představovaly leitmotiv dvou synod o rodině v roce 2014 a 2015 a představují dnes stěžejní body Františkovy exhortace.
V průběhu těchto dvou let se zapojili do debaty významní kardinálové, biskupové, teologové, aby dokázali, že mezi naukou a praxí církve musí existovat intimní sepětí. Pastorace se totiž zakládá na dogmatické a morální nauce. »Nemůže zde být pastorace,která není v souladu s pravdou církve a její morálkou, je v rozporu s jejími zákony a není zaměřena na dosažení ideálů křesťanského života.« prohlásil kardinál Velasio Paollis ve svém proslovu k církevnímu tribunálu v Umbrii 27. března 2014. Idea odloučit magisterium od pastorační praxe je podle kardinála Saraha »formou hereze a nebezpečná schizofrenická patologie (La Stampa 24. února 2015).
V týdnech, které předcházely postsynodální exhortaci, se množily veřejné i soukromé intervence kardinálů a biskupů u papeže s cílem naléhavé žádosti zastavit promulgaci dokumentu plného bludů, odhalovaných v četných opravných návrzích, které překládala Kongregace pro nauku víry. František neustoupil, ba zdá se, že svěřil poslední redakci exhortace nebo alespoň její stěžejní pasáže do rukou teologů, k nimž chová důvěru a kteří se pokusili reinterpretovat svatého Tomáše ve světle hegelovské dialektiky. Výsledkem je text, který není nejasný, nýbrž jasný ve své neurčitosti. Teologie praxe totiž vylučuje jakékoliv pevné doktrinální tvrzení a přenechává historii, aby vytyčila linie lidského jednání a skutků. Z toho důvodu, jak tvrdí František, »je pochopitelné«, že o klíčovém tématu rozvedených a civilně sezdaných (…) neměla by se očekávat od synody nebo od této exhortace nová zásadní norma kanonického typu, použitelná na všechny případy (srov. §300). Pokud panuje přesvědčení, že křesťané se ve svém chování nemusejí řídit absolutními principy, ale mají naslouchat »znamení doby«, bylo by jistě kontradiktorní čekat nějaká obecná pravidla.
Všichni očekávali odpověď na základní otázku: ti, kteří po prvním manželství uzavřou civilní sňatek, mohou přistupoval ke svátosti Eucharistie? Na tuto otázku odpovídala církev vždy kategoricky ne. Rozvedení znovuoddaní nemohou přistupovat k přijímání, protože podmínky jejich života objektivně protiřečí přirozené a křesťanské pravdě o manželství, kterou představuje a uskutečňuje Eucharistie (Familiaris Consortio, § 84).
Podstata skutku je tato: zákaz pro rozvedené a znovuoddané přistupovat k přijímání není absolutní. Papež nedává oprávnění ve formě obecného pravidla k přijímání rozvedených, ale také je nezakazuje. Kardinál Caffara oponuje Kasperovi takto: »Zde se jedná o nauku. Nevyhnutelně. Je možno také říct, že se tak neděje, ale děje se tak. A nejen to. Zavádí se obyčej, který při delším trvání prosazuje tuto ideu u lidí, a to nejen křesťanů: neexistuje prý žádné manželství absolutně nerozlučitelné. A že to je zcela jistě proti vůli našeho Pána, o tom nemůže být pochyb.«
Pro ‚teologii praxe‘ neplatí pravidla, ale konkrétní případy. A to, co abstraktně není možné, je možné konkrétně. Ale jak správně konstatuje kardinál Burke: »Jestliže by církev dovolila přijetí svátostí, třeba jen v jediném případě, jediné osobě, která se nachází v neregulérním stavu, znamenalo by to, že manželství není nerozlučitelné, a proto dotyčná osoba nežije ve stavu cizoložství, anebo eucharistie není tělo a krev Kristova, nutně vyžadující správnou dispozici přijímajícího, tzn. lítost nad těžkým hříchem a pevné rozhodnutí už dále nehřešit (Interview pro Alessandra Gnocchiho v Il Foglio 14. října 2014).
Navíc, výjimka je určena k tomu, aby se stala pravidlem, protože kritérium pro připuštění k přijímání je v Amoris laetitia přenecháno „osobnímu rozhodnutí“ jednotlivců. Rozlišování se uskutečňuje skrze rozhovor s knězem, v interním fóru (§ 300) „případ od případu“. Ale jací to budou pastýři duší, kteří se odváží zakázat přístup k eucharistii, jestliže »samo evangelium nás žádá, abychom nesoudili a neodsuzovali« (§ 308) a jestliže je třeba»všechny integrovat« (§ 297). Pastýři, kteří by se chtěli odvolávat na církevní přikázání, by riskovali, že podle exhortace budou »jako kontroloři milosti a nikoliv rozdavatelé« (§ 310). »Proto u těch, kteří žijí v neregulérní situaci, se pastýř nemůže spokojit pouze s aplikací morálních zákonů, jako by to byly kameny, kterými házíme po životě osob. To je případ lidí zavřených srdcí, kteří se často skrývají dokonce za naukou církve, aby se posadili na Mojžíšův stolec a soudili obtížné případy a zraněné rodiny někdy s nadřazeností a povrchností« (§ 305).
Tato nevídaná řeč, tvrdší než tvrdost srdce, které kárá „kontrolory milosti“, je příznačným rozlišujícím znamením Amoris laetitia, a to nikoliv náhodou. V tiskové konferenci 8. dubna kardinál Schönborn definoval »lingvistickou událost«: »Mojí velkou radostí z tohoto dokumentu je skutečnost, že koherentně překonává umělé a vnější rozdělování mezi regulérním a neregulérním«.
Jazyk, jako vždy, vyjadřuje obsah. Situace, které postsynodální exhortace definuje jako »tak zvané neregulérní«, jsou situace veřejného cizoložství a mimomanželského soužití. Pro Amoris laetitia však představují ideál křesťanského manželství, třeba jen »dílčím a analogickým způsobem« (§ 292). »Z důvodu podmíněnosti nebo polehčujících faktorůje možné uvnitř situace objektivně hříšné – která není hříšná subjektivně, anebo ne plným způsobem – žít v Boží milosti, je možno milovat, je možno také růst v životě milosti a lásky a přijímat k tomu účelu pomoc církve« (§ 305);v určitých případech by to mohla být také pomoc svátostí« (pozn. 351).
Podle katolické morálky okolnosti, určující kontext, ve kterém se uskutečňuje jednání, nemohou modifikovat morální kvalitu skutků a učinit z vnitřně zlého skutku jednání dobré a správné. Ale tato nauka o intrinsece malum je popřena exhortací Amoris laetitia, která se orientuje na novou morálku odsouzenou papežem Piem XII. v četných dokumentech a Janem Pavel II. ve Veritatis splendor.
‚Situační morálka‘ přenechává okolnostem a v posledním rozhodnutí subjektivnímu svědomí člověka vymezovat, co je dobro a co je zlo. Mimomanželské sexuální soužití nehodnotí exhortace jakožto intrinsece malum, nýbrž jako akt lásky zvažovaný podle okolností. Navíc, zlo samo v sobě zde ani neexistuje, stejně jako neexistuje těžký a smrtelný hřích. Zrovnoprávnění osob ve stavu milosti (situace ‚regulérní‘) a osob ve stavu stavu permanentního hříchu (situace ‚neregulérní‘) není jen lingvistické, ale zdá se, že podléhá luterské teorii o člověku, který je simul iustus et peccator, odsouzené Dekretem o ospravedlnění tridentského koncilu (Denz-H nn. 1551-1583).
Postsynodální exhortace Amoris laetitia je mnohem horší než relace kardinála Kaspera, proti které se obrací tak velké množství kritik v knihách, článcích a rozhovorech. Kardinál Kasper položil několik otázek a exhortace nabízí odpověď: otevírá dveře rozvedeným a znovuoddaným, kanonizuje situační morálku a spouští proces normalizace všech forem more uxorio – cizoložného soužití.
Uvážíme-li, že nový dokument patří k řádnému a neomylnému magisteriu, je třeba si jen přát, aby se stal předmětem hluboké kritické analýzy ze strany teologů a pastýřů církve, bez iluzí, že je na něho možno aplikovat „hermeneutiku kontinuity“.
Jestliže text je katastrofální, daleko katastrofálnější je fakt, že ho podepsal Kristův Náměstek. Ale pro toho, kdo miluje Krista a jeho církev, je to nejlepší důvod promluvit a nemlčet.
Vezměme za svá slova mons. Atanasia Schneidera: ‚Non possumus!‘ Nepřijmu mlhavou řeč ani dovedně maskovaná zadní vrátka k znesvěcení svátosti manželství a eucharistie. Podobně nepřijmu výsměch šestému Božímu přikázání. Raději ať jsem posmíván a pronásledován, než bych přijal nejednoznačné texty a nepoctivé způsoby. Dávám přednost průzračně jasnému‚ obrazu Krista, Pravdy, před obrazem lišky zdobeným drahokamy‘ (sv. Irenej), neboť ‚vím, komu jsem uvěřil‘, ‚scio, cui credidi!‘ [2 Tim 1, 12].“
Roberto de Mattei, Corrispondenza Romana
Poznámka překladatele: Citace z exhortace jsou přeloženy podle originálu, který použil autor.
-lš-
