Alenka v říši Amoris laetitia (3)
Důsledky, které tu a tam vzejdou z AL
Řada potíží, které předvídám zvláště pro kněze, vznikne v důsledku interpretací vytáček, které jsou diskrétně rozsety po celé AL. Co si počne např. mladý kněz, nováček, který je dobře informovaný a bude trvat na tom, že civilně sezdaní rozvedení nemohou v žádném případě přistupovat k svatému přijímání, zatímco jeho farář praktikuje politiku „doprovázení“, která naopak předpokládá, že mohou? Co si počne kněz s podobným smyslem pro věrnost, jestliže se jeho biskup a diecéze rozhodnou pro liberálnější politiku? Co učiní region biskupů při střetu s jiným regionem, jestliže každá z těchto skupin se podle zásady rozděl a panuj rozhodne pro jiný „odstín nové nauky“, takže v horším případě to, co se na jedné straně hranic mezi regiony se pokládá za smrtelný hřích, na druhé straně se praktikuje jako „doprovázení“. Víme, že se tak skutečně děje, oficiálně v některých německých diecézích, neoficiálně v Argentině a také zde v Austrálii již několik let, jak si mohu ověřit ve své vlastní rodině.
Jak mi napovídá jiný můj přítel, také ženatý, takový dopad je tak zarážející, že může způsobit úplný krach předávání katolické víry. K podobnému závěru nás přirozeně přivádějí i další aspekty církevního a sociálního úpadku: zprofanování falešného výsledku obnovy církve v posledních desetiletích; ztřeštěná a zbloudilá politika inkulturace aplikovaná na vykořeněnou západní kulturu a militantní sekularismus; nesmírně progresivní eroze manželství a rodiny ve společnosti; útoky na církev, které jsou silnější zevnitř než zvenčí, jak ohlašoval již Benedikt; trvající zrada některých teologů a laiků v oblasti antikoncepce; hrozné sexuální skandály, nesčetné svatokrádeže, zmaření ducha liturgie, faktická interní schizmata v celé sérii velmi závažných problémů, důvtipně maskovaných pod zdáním jednoty de iure, modely hluboké neshody duchovní a morální. A divíme se, že církev se ocitá ve stavu malátnosti a přímo se vytrácí?
Mohli bychom uvést také dlouhé časové předehry AL. I když jsem trochu staršího smýšlení, vidím v tomto dokumentu špatné plody určitého vývoje druhého tisíciletí západní církve. Z nich poukážu zvláště na dva: silně racionalistická a dualistická forma tomismu praktikovaná jezuity v XVI. století a v tomto kontextu jejich konstrukce kazuistiky smrtelného hříchu v XVII. století. Kazuistické umění bylo aplikováno v nové kategorii posvátné vědy nazvané „theolgia moralis“, ve které je podle mého názoru důmyslně aplikované pravidlo: vyhodnotit - technicky, případ od případu - nejmenší možnou míru uvědomění s cílem vyhnout se obvinění ze smrtelného hříchu. Co je to za duchovní cíl? Co je to za duchovní vizi?
Dnes kazuistika pozvedá svou ohavnou hlavu v nové formě situační etiky v AL, kde je jí, upřímně řečeno, habaděj, i když byla výslovně zakázána sv. Janem Pavlem II. v encyklice Veritatis splendor.
Závěr
Mohu vás povzbudit, jak je to jen možné? Svatý Bazil pronesl velkou homilii na text: Jenom si dej pozor a velice se varuj zapomenout na věci, které jsi viděl na své vlastní oči (Dt, 4,9). Musíme především věnovat pozornost svým dispozicím. Pouštní otcové mají různá vyprávění o mladém mnichu, který usiluje o vlastní spásu s heroickou mírností své poslušnosti vůči opatu s vážnými nedokonalostmi. A nakonec dosáhne pokání a spásy svého opata. Nesmíme se dát svést k reakcím nepřátelství vůči papeži Františkovi, jinak riskujeme, že upadneme do ďáblovy léčky. I tohoto hluboce nedokonalého Svatého otce musíme ctít, vytrvat v lásce a modlit se za něho. S Bohem nic není nemožného. Kdo ví, zda nepřivedl Bůh Jorge Marii Bergoglia do této pozice, aby našel dostatečný počet osob, které se účinně modlí za spásu jeho duše?
Zaznamenala jsem, že kardinálové Sarah a Pell mlčí. V tom může být něco moudrého, alespoň nyní. Zatím ten, kdo má odpovědnost za vedení církve, musí dát praktické dispozice, které se týkají palčivých otázek AL. Především ve své mysli nesmíme ani v nejmenším pochybovat o evangeliu. Samozřejmě, určitá strategie nátlaku na oficiální vyjasnění budoucí pastorační praxe je nezbytná. Vyzývám především biskupy, aby tak učinili. Někteří se mohou nacházet ve velmi obtížných situacích vzhledem ke svým spolubratřím, což vyžaduje přímo heroickou víru. Jsou připraveni na pranýřování, metaforicky řečeno, které je může postihnout? Jistě, někdo by si mohl hledat iluzorní bezpečí v konvenční prázdnotě a v povrchních sympatiích, což je velké pokušení pro církevní představitele jakožto veřejné činitele. To nikomu neradím. Doba je těžká, mnohem těžší, než si myslíme. Jsme vystaveni zkoušce. „Pán je zde a volá tě.“
O vztahu k eucharistii vhodné pro rozvedené sezdané
Nedávno jsem měla v korespondenci e-mail od přítele, který mi předložil několik bodů o správné dispozici k eucharistii pro ty, kteří jsou v „neregulérní situaci“. Ve své odpovědi jsem vyjádřila to, co si myslím, že je po stránce duchovní i svátostné doporučitelné právě pro „neregulérní situace“.
Je zde jedna paní, která přicházívá na mši do naší katedrály a sedává blízko vchodu. Rozmlouvala jsem s ní a pochopila jsem, že se nachází v jedné z oněch „neregulérních situací“, ale stále jí velmi záleží na tom, aby se účastnila mše, aniž by přistupovala k sv. přijímání. Nevrhá se na církev, neříká: Je to vina církve! Jak je ta církev nespravedlivá! Výroky, které jsem naopak slyšela od jiných, které jsem zdvořile napomenula. Chování této paní se mi jeví obdivuhodně přiměřené dané situaci.
Je to nejlepší postoj v modlitbě pro ty, kteří jsou v těchto situacích a ještě nedospěli k nezbytné míře pokání (a také ke zpovědi), ale setrvávají v pohledu na Boha a předstupují před Něho při mši svaté právě v situaci svého strádání a nouze, neběží dopředu, aby se „zmocnili“ eucharistie, ale snaží se otevřít působení milosti a změně okolností, jakmile to jen bude možné. Podle mého mínění v jejich situaci je nejlépe, když snášejí čestně, i když bolestně napětí své situace před Boží tváří, bez vytáček. Myslím, že je to nejlepší předpoklad pro triumf milosti.
Kdo z nás se nedokáže ztotožnit s touto svízelnou situací duchovního boje z vlastního života , tzn. tvrdého zápasu s nějakou nezkrotnou vášní, kdy těžce hledal cestu úniku, nebo když byl dlouho v zajetí nějakého hříchu, než jeho mravní život vyústil do prostoru větší svobody?
Kdo si nevzpomíná na slavnou modlitbu svatého Augustina k Bohu v předvečer jeho definitivního obrácení: Domine, da mihi castitatem, sed noli modo! Ó Pane, dej mi čistotu, ale ne hned!
Myslím, že když tyto osoby navštěvují mši svatou a zdržují se od svatého příjímání, může být jejich chování pro nás všechny velkým svědectvím. Ano, je to zvolání, které vyzývá, abychom s velkou pečlivostí zkoumali své dispozice, chceme-li mít účast na nejsvětějším Těle a Krvi našeho Pána.
À propos, přišla mi na mysl věta herce Richarda Harrise, katolíka, který už mnoho let nežije podle víry: »Jsem dvakrát rozvedený, ale raději zemřu jako špatný katolík, než abych změnil církev, protože se mi přizpůsobila«.
Nacházím více pravdy v tomto, než v ...ach, raději ať to ani neříkat...
Pramen: www.chiesa
