Menu

Kardinál Brandmüller naznačil potřebu "professio fidei" papeže Františka

 

Kardinál Walter Brandmüller, jeden ze čtyř signatářů Dubií (pochybnosti) ke kontroverzní postsynodální exhortaci Amoris laetitia, naznačuje, že papež František musí učinit vyznání víry. Bývalý hlavní vatikánský historik to naznačuje v eseji v Novém řádu. V srpnovém čísle 2017 uveřejnil esej "Papež: věřící - učitel věřících". Na tuto žhavou myšlenku upozornila zasloužilá německo-americká publicistka Maike Hicksonová.

"Nový řád", srpen 2017

Historik Brandmüller byl v letech 1998-2009 předsedou Papežského výboru pro studium historie. V roce 2010 ho papež Benedikt XVI. povýšil na kardinála. Nový řád vede dominikán a známý sociální etik Wolfgang Ockenfels. Ockenfels byl v letech 1985-2015 řádným profesorem křesťanských sociálních věd na Teologické fakultě v Trevíru. V roce 1992 převzal vedení redakce Neue Ordnung od otce Heinricha Basilia Streithofena. Časopis je spojen s dominikánským řádem od jeho založení v roce 1947 a sídlí v Institutu pro sociální vědy Walberberg se sídlem v Bonnu. Kardinál dokazuje, že po mnoho staletí bylo zvykem potvrzovat dogmata víry veřejným vyznáním. Téma je historické, ale kardinál se nechal slyšet, že vidí přímou souvislost se současnou církevní krizí.

"Již od konce 5. století (je) znám zvyk, že nově zvolený římský biskup skládá své vyznání víry."

Posláním papeže je být skálou, na níž Kristus staví svou církev. Toto poslání mu bylo svěřeno Ježíšem Kristem po Petrově vyznání v Cesareji Filipově: "Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha". "Ježíš odpovídá na apoštolovo vyznání víry Petrovým jedinečným povoláním," řekl Brandmüller.

Papež, "ačkoli je (viditelnou) hlavou církve", je nicméně také "v organickém spojení údem jednoho těla".

"Je-li tomu tak, pak je pochopitelné, že je v životním zájmu církve, aby si mohla být jista pravou, autentickou vírou právě toho muže, který je nástupcem apoštolského knížete Petra a nositelem jeho autority."

Brandmüller ve své eseji poukazuje na nejvýznamnější historické příklady toho, jak se papežové řídili Petrovým vyznáním. Jako "nejznámější příklad" kardinál uvádí "synodu (...), kterou Řehoř Veliký oznámil východním patriarchům své zvolení Petrovým nástupcem a s níž bylo spojeno podrobné vyznání víry".

"Tento zvyk byl výrazem vědomí, že společenství víry, souhlas se společnou vírou, je rozhodujícím základem a podmínkou církevního společenství: consortium fidei apostolicae, společenství apoštolské víry."

Petrovo vyznání je doloženo přinejmenším od 5. století. V podobě synodiky se používala až do 7. století, poté následovaly další formy, jako například professio fidei, kterou musel nově zvolený papež učinit před a po svém vysvěcení na biskupa. Jako nejstarší známý příklad kardinál uvádí svatořečení papeže Benedikta II. 26. června 684 a zasazuje ho do kontextu následků christologických sporů, které vedly k odsouzení papeže Honoria I. "Deklarovaným záměrem" confessio fidei bylo svatořečení papeže Benedikta II.

"Deklarovaným záměrem" vyznání Petrových nástupců "bylo dát formální výraz consortium fidei apostolicae - společenství v apoštolské víře, které spojuje papeže a věřící církve".

Nový papež tak přijal závazek:

"Je nápadné, jak důsledně se zachovává to, co bylo předáno: Slibuje, že bude zachovávat posvátné kánony a nařízení našich papežů jako božská a nebeská přikázání."

Přes některé přestávky se tento zvyk udržel až do 15. století. Profesio fidei, které papež přijal, se muselo číst každý rok při výročí jeho zvolení, aby se připomněly dané sliby.

Podle Brandmüllera, který se odvolává na Liber Diurnus, kostnický, basilejský a tridentský koncil a konečně i na koncil Pavla VI., byly papežské profese fidei "(odpovědí) na vážné a hrozivé krize víry. Reakce papežů na ohrožení pravé katolické víry v každém případě ve změněném historickém kontextu."

Kardinál Brandmüller to neříká přímo, ale z jeho eseje je zřejmá myšlenka, že církev v současnosti také prožívá "vážnou, hrozivou krizi víry", a proto by professio fidei úřadujícího papeže bylo vhodným nástrojem k posílení a zachování jednoty církve v pravé víře. V posledním odstavci totiž kardinál píše:

Kdo se nad tímto historickým zjištěním zamýšlí ve světle naší současnosti, může si položit otázku, jaké závěry by z něj mohly vyplynout pro církev naší doby.

Giuseppe Nardi

Obrázek: Mater Ecclesia/The New Order (Snímek obrazovky)