Probuď se, Pane, proč spíš?
6.5.2016
Slavnou scénu bouře na Tiberiadském jezeře (Mt 8, 23-27) představil Giotto v době avignonského papežství v průčelí antické baziliky sv. Petra ve slavné mozaice, která se nachází nyní v atriu nové baziliky. V postní době 1380 svatá Kateřina Sienská učinil slib, že se bude každý den modlit před tímto obrazem. Třetí neděli postní v době nešpor, když byla ponořena do modlitby, Ježíš vystoupil z mozaiky a položil světici na bedra lodičku církve. Pod její nesmírnou tíží padla Kateřina v bezvědomí k zemi . Byla to poslední návštěva, kterou u Svatého Petra vykonala. Svatá Kateřina, vždy vyzývala papeže, aby bedlivě střežili lodičku církve.
V průběhu dvoutisíciletých dějin se mystická loď církve stále potýkala s bouřemi a vlnami. V prvních třech staletích byla církev krutě pronásledována římský císařstvím. V této epoše od sv. Petra k papeži Miltiadovi, současníku císaře Konstantina, se vystřídalo dvaatřicet papežů. Všichni byli světci a kromě dvou, kteří skončili svů život ve vyhnanství, všech třicet zemřelo jako mučedníci.
V pátém století se římské císařství zhroutilo a církev se musela sama vyrovnat nejdříve s invazemi barbarů a pak s islámem, který počínaje osmým stoletím uchvátil v Africe a Malé Asii křesťanská území, kde dodnes nebyla obnovena pravá víra.
V epoše od Konstantina do Karla Velikého měla církev 62 papežů, z nichž Lev Velký se sám střetl s Attilou, bičem Božím, sv. Řehoř Veliký bojoval proti Langobardům, sv. Martin I. byl poslán v řetězech do exilu do Chersonu, svatý Řehoř II. a sv. Řehoř III., pronásledovaní byzantskými císaři, žili v ustavičném ohrožení života. Ale vedle těchto velkých obránců církve nacházíme také papeže jako Liberia, Vigilia a Honoria, jejichž víra se silně viklala. Zvláště Honoria odsoudil jeho nástupce sv. Lev II. jako bludaře.
Karel Veliký obnovil křesťanské císařství a založil křesťanskou civilizaci středověku. Přesto tato epocha nebyla ušetřena těžkých ran jako je simonie, mravní úpadek kléru a odboje císařů a křesťanských vládců proti autoritě Petrova učitelského úřadu. Po smrti Karla Velikého mezi roky 882 -1046 bylo 45 papežů a antipapežů, 15 z nich bylo sesazeno, 14 zavražděno, uvězněno nebo posláno do vyhnanství.
Vrcholem středověku byl pontifikát Inocence III., ale svatá Luitgarda měla vidění, ve kterém se jí zjevil papež ponořený v plamenech a řekl světici, že bude trpět v očistci až do soudného dne pro tři vážné omyly, kterých se dopustil. Sv. Robert Bellarmin k tomu řekl: Jestliže papež tak důstojný a všemi ctěný musí podstoupit takový osud, co se stane s ostatními preláty, řeholníky a laiky, kteří se poskvrňují nevěrností?
Ve XIV. století po šedesátiletém avignonském papežství následovala krize horší než ariánská: velké západní schizma, které znamenalo roztržení křesťanství mezi dva a pak tři papeže, a až do roku 1417 se nepodařilo vyřešit problém kanonické legitimity.. Následuje období humanismu, zdánlivě klidné, ale ve skutečnosti jen připravilo nové katastrofy: na protestantskou revoluci v XVI. století dokázala Církev ještě statečně reagovat, ale ve stoletích XVII. a XVIII. se do jejího lůna vloudila první hereze, která nezpůsobila rozdělení církve, ale usadila se přímo v ní: jansenismus.
Francouzská revoluce a po ní Napoleon marně usiloval zničit papežství. Dva papežové Pius VI. a Pius VII, byli vyhnáni z Říma a vězněni. Když Pius VI. zemřel ve Valenci, radnice tohoto města poslala Direktoriu list, že byl pohřben poslední papež dějin.
Od Bonifáce VIII, posledního papeže středověku, do Pia XII., posledního předkoncilního papeže, napočítáme 68 papežů, z nichž byli dosud kanonizováni jen dva, sv. Pius V. a sv. Pius X. , a dva byli blahořečeni, Inocenc XI. a Pius IX. Všichni se nacházeli v centru zuřivých bouří. Pius V. potíral protestantismus a oživil Svatou ligu proti islámu, která zvítězila u Lepanta. Bl. Inocenc bojoval s galikanismem a byl strůjcem osvobození Vídně od Turků 1683. Velký Pius IX. zápasil s novou herezí, vlastně syntézou všech herezí modernismem, který pak hluboce infiltroval církev XIX. a XX. století.
2. vatikánský koncil, který zahájil Jan XXIII. a uzavřel Pavel VI., si vytkl cíl vyhlásit novou epochu míru a pokroku v církvi, ale pokoncilní doba se projevila jako jedno z nejdramatičtějších období v životě církve. Benedikt XVI. použil metaforu sv. Bazila a přirovnal pokoncilní období k námořní bitvě uprostřed noci na rozbouřeném moři. To je epocha, kterou právě prožíváme.
Blesk, který udeřil do kopule Sv. Petra 11. února 2013, v den, kdy Benedikt XVI. abdikoval, je symbolem této bouře, která postihla lodičku Petrovu a poznamenává život každého syna církve.
Dějiny bouří církve jsou dějiny pronásledování, která nastoupila ihned, ale také dějinami schizmat a herezí, které od počátku ohrožují vnitřní jednotu. Útoky zevnitř byly vždy těžší a nebezpečnější než útoky zvenčí. Nejstrašnější z těchto útoků jsou ariánská hereze ve IV. století a velké západní schizma ve XIV. století.
V prvním případě katolický lid nevěděl, kde je pravá víra, protože biskupové byli rozděleni na ariány, poloariány a neariány a papežové se nevyjadřovali jasně. Svatý Jeroným použil výrazu, podle kterého svět naříkal a bědoval s úžasem, že se stal ariánským.
V druhém případě katolický lid nevěděl, kdo je pravý papež, protože kardinálové, biskupové a teologové, vládci a dokonce světci šli za různými papeži. Nikdo nepopíral papežský primát, a proto se nejednalo o herezi, ale šli za dvěma nebo dokonce třemi papeži, a tak se ocitli v situaci církevního rozdělení, který teologie nazývá schizma.
Modernismus byl potenciálně krizí ještě větší než předchozí dvě, ale nepropukl hned plnou silou, protože byl částečně odzbrojen svatým Piem X. : na nějaké desetiletí zmlkl, ale silně se probudil během 2. vatikánského koncilu. Tento koncil, poslední v církvi, který se konal mezi léty 1962 a 1965, chtěl byl koncil pastorační, ale pro svůj dvojaký charakter a dvojznačnost svých textů způsobil katastrofální pastorační výsledky.
Současná krize vyplývá přímo z koncilu a má svůj původ v primátu praxe před naukou, přijatém 2VK.
Jan XXIII. ve své promluvě na zahájení koncilu 11. října 1962 vyhlásil pastorační charakter druhého vatikána a začal rozlišovat mezi pokladem neboli pravdami víry a způsobem, jakým budou hlásány a podrží si přitom stejný význam a hluboký smysl.
Všechny předchozí ekumenické koncily (bylo jich dvacet) byly koncily pastorační, protože měly po boku dogmatické a normativní formy stála pastorační dimenze. V 2VK však přestala být pastorace jen přirozenou aplikací dogmatického obsahu koncilu v metodách přiměřeným současné době. „Pastorace“ byla povýšena na alternativní princip dogmatu. Důsledkem tohoto zvratu byla revoluce v jazyku a v mentalitě, pastorace byla transformována na novou doktrínu.
Mezi nejvěrnějšími pokračovateli „ducha koncilu“ vyniká německý kardinál Walter Kasper. Právě tomuto kardinálovi svěřil papež František úvodní relaci do synodní debaty v konzistoři v únoru 2014. Jádrem této relace je idea, podle které to, co se má změnit není nauka o nerozlučnosti manželství, nýbrž pastorace rozvedených, kteří uzavřeli nový civilní svazek. Stejnou formulaci použil kardinál Kasper v komentáři k posynodní exhortaci Amoris laetitia. Kardinál Kasper vyložil, že apoštolská exhortace nic nemění v nauce církve nebo v církevním právu, ale mění všechno. Kompas pontifikátu papeže Františka a klíč k četbě apoštolské exhortace spočívá v principu nezbytné změny, která má nastat nikoliv v nauce, ale v životě církve. Proto aby zachoval neporušenost nauky, vytvořil papež dokument o 250 stránkách, ve kterém předkládá teorii o prvenství pastorace.
Když se vracel 16. dubna z Řecka, doporučil novinářům, aby si přečetli presentaci exhortace od kardinála Schönborna, kterou označil za autentickou interpretaci exhortace. V tiskové konference 8. dubna definoval kardinál Schönborn papežskou exhortaci především jako lingvistickou událost. Tato formulace není nová. Použil ji již spolubratr papeže Františka jezuita O´Malley z Georetown Univerzity, když definoval 2VK jako lingvistickou událost, tady jako nový způsob vyjadřování, který podle něho představuje definitivní rozchod s předchozími koncily. Lídři koncilu chápali velmi dobře, že koncil, který se sám prohlásil za pastorační, stal se rovněž koncilem věroučným. Styl vyjadřování byl prostředkem a tento prostředek sděloval nové poselství. Styl jazyka nebyl ozdoba, ale hermeneutický nástroj par excelence.
Revoluce ve vyjadřování nemění pouze smysl a obsah slov, nýbrž také některé termíny a koncepty vylučuje. Např: tvrdit, že peklo je prázdné, je jistě něco mylného, ne-li heretického. Jestliže však postupuji tak, že maximálně omezím jakoukoliv zmínku o pekle, není to formulace bludného tvrzení, ale je ho příprava cesty k ještě těžšímu bludu než „prázdné peklo“: je to idea, že peklo neexistuje, protože když se o peklu nemluví, ignoruje se, jakoby neexistovalo. Papež František nikdy nepopřel, že peklo existuje, ale za tři roky se o něm zmínil sotva dvakrát, a to způsobem velmi nepřiměřeným. V Amoris laetitia říká že je cestou církve nikoho navěky neodsuzovat (§ 296), což vyznívá jako popření věčného zavržení hříšníků. Nemá taková dvojakost stejnou praktickou hodnotu jako teoretické popření?
V nauce se nic nemění, ale zcela se mění praxe. Ale pokud nechceme popřít princip kauzality, na kterém stojí celá západní budova poznání, je třeba připustit, že každý účinek má nějakou příčinu a každá příčina má své důsledky. Vztah mezi příčinou a účinkem je vztah mezi teorií a jednáním, mezi teorií a praxí. Mezi těmi, kdo to dobře pochopili, je biskup z Orana Jean-Paul Vesco který v rozhovoru pro La Vie řekl, že v Amoris laetitia se nic nemění na nauce církve, a přece se vztah církve ke světu zcela mění. Biskup z Orana poukázal, že žádný zpovědník nebude moci odmítnout rozhřešení tomu, kdo je ve svém svědomí přesvědčen, že neregulérní stav, ve kterém se nachází, je pro něho jediný, anebo pokud možno nejlepší možný. Okolnosti a situace podle takové nové morálky smazávají pojem zla jako takového a ruší tak existenci veřejného a trvalého hříchu.
Jestliže pastýři přestávají hovořit o veřejném hříchu a povzbuzují cizoložníky a smilníky, aby se integrovali do křesťanského společenství, aniž by byli vyloučeni z přístupu ke svátostem, pak s takovouto pastorační změnou se nutně mění také nauka. Pravidlem církve po vždy bylo: rozvedení a znovu jen civilně sezdaní, kteří žijí v konkubinátě, nemohou přistupovat k eucharistii. Amoris laetitia naopak zavádí: rozvedení a civilně sezdaní mohou, v některých případech, přistupovat k přijímání.
Je to nejen faktická změna, ale je to změna principu. Postačí jediná změna v praxi, aby se změnila zásada. Není revoluce v praxi také revolucí v nauce? A i kdyby se nic neměnilo v nauce, víme, co se nutně změní v praxi: rozmnoží se počet těžkých hříchů proti VI. a IX. přikázání, rozmnoží se počet těch, jejichž duše směřují do pekla, a to všechno se bude dít nikoliv proti Amoris laetitia, nýbrž naopak, na základě a v duchu Amoris laetitia.
Amoris laetitia je skandální dokument, a to v důsledku katastrofálního dopadu, jaký má na nesmrtelné duše.
Ve Fatimě ukázala Panna Maria třem dětem úděsnou vizi pekla, kam padají ubohé duše hříšníků, a Hyacintě bylo sděleno, že hřích, který přivádí do pekla nejvíce duší, je hřích proti čistotě. Kdo si mohl představit, že k velkému počtu nečistých hříchů se připojí ještě další, soužití v konkubinátě more uxorio, často ratifikovaném jako civilní manželství? A kdo mohl očekávat, že tyto podmínky budou dokonce podpořeny papežskou exhortací? A právě to se stalo! A není možno způsobit, abychom to neviděli.
Církev má praktické poslání: spásu duší. Jak se zajistí spása duší? Když je nabádáme, aby žily ve shodě se zákony evangelia.
Také ďábel má praktický cíl: záhubu duší. Jak se přivádějí duše do záhuby? Tím, že je navádíme, aby nežily ve shodě se zákonem evangelia. Když se Ježíš po zmrtvýchvstání zjevil učedníkům v Galileji, svěřil jim poslání, aby křtili ve jménu Nejsvětější Trojice , Otce, Syna a Ducha Svatého a učili je zachovávat všechno, co přikázal. Kdo uvěří, a bude pokřtěn, bude spasen - kdo neuvěří, bude zavržen (Mt 16,16).
Dosud nikdy jsme nepociťovali tak jako nyní nezbytnost pevného opěrného bodu, světla, která dává orientaci, skály, na které můžeme stát. Touto skálou může být jedině Petr. Petr, nikoliv Šimon. U Petra hledáme podstatu, smysl, neměnný obsah. Lidé, všichni lidé, i ti největší, odcházejí. Trvají principy a mezi nimi je jeden, který všechny převyšuje: Petrův primát. Víme přesně, že pouze svrchovaný, slavnostní hlas může ukončit proces vlastní demolice: slovo římského papeže, jediného, komu je dána možnost tlumočit slovo Kristovo, stát se nepochybným nositelem víry. Víme však přitom, že papež může naopak také přispívat k vlastní demolici církve, upadnout dokonce do hereze, a v takovém případě nám svědomí přikazuje, abychom se mu postavili na odpor.
Zdá se, že lodička církve je zmítána vlnami a Pán spí jako kdysi v den bouře na Tiberiadském jezeře. Obraťme se na něho slovy Žalmisty: Exsurge, quare obdormis, Domine? Exsurge! (Ž43, 23). Snad právě těmito slovy se modlila sv. Kateřina Sienská před Giottovou mozaikou v roce 1380.
Z vystoupení Roberta de Mattei v hotelu Columbus v Římě 6. května 2016 Pramen: CR
