Hnutí s obojky, v církvi nikdy nebylo méně svobody
14. 6. 2021
Jan Pavel II. s mládeží
Hnutí s obojky, v církvi nikdy nebylo méně svobody
S novou vyhláškou, která vyžaduje demokratizaci, se hnutí redukují na sdružení a charismata jsou umrtvována. Jedná se o další fázi procesu zúžení a homologace, která již ovlivnila kláštery a farnosti. Velké pohyby jsou normalizovány, žáruvzdorné jsou pod tlakem a s těmi, které vzdorují, se otevřeně bojuje. Nikdy jsem neviděl tak širokou řadu komisařů, apoštolské návštěvy, centralizaci církevní moci, obavy z odvetných opatření.
EXKLUZIVNÍ OPRATĚ: TAKÉ DUCH SVATÝ DOSTAL ROUBÍK
Papež František nařídil, aby vnitřní život katolických sdružení a hnutí umožňoval periodickou změnu jejich vedení (klikněte zde). Větší vnitřní demokracie by se měla vyvarovat soustředění moci, sebeurčení vůdců a dokonce i zneužívání.
V tomto bodě již není rozdíl mezi sdruženími a hnutími příliš jasný, protože i ta druhá jsou přivedena zpět k demokratickému životu těch prvních; ale především již není zcela jasné, proč by jednoduchá procedurální změna, vypůjčená z fungování světských sdružení, měla mít regenerační účinky v životě katolických agregací. Pokud by vnitřní demokracie stačila k zajištění církevního ducha, měli by být demokraticky s načasovanými mandáty voleni také faráři, biskupové a sám papež. Comunione e liberazione nefungovalo tak špatně, když tu byl - nedávno - Luigi Giussani.
Kromě těchto příliš snadných pozorování nový disciplinární zásah dále ukazuje, že církev neprochází obdobím vnitřní svobody, ale naopak donucování k homologaci, prezentované - ano - jako liberální reformy. Uložení omezeného mandátu pro vůdce hnutí a sdružení se jeví jako způsob, jak osvobodit jejich vnitřní život od nadměrné moci zakladatelů nebo obecně od průvodců, kteří se v nich historicky projevili a osvědčili, ale realisticky to znamená podřízení se ústřednímu církevnímu násilí. Hnutí postrádající silnou charismatickou moc je méně autonomní a méně svobodné. Není pochyb o tom, že z tohoto pohledu byla církev Jana Pavla II. a Benedikta XVI. svobodnější než církev Františkova.
Význam tohoto nejnovějšího vatikánského opatření je plně pochopitelný, pokud je spojen s mnoha dalšími. V roce 2016 zveřejnil papež František apoštolskou konstituci „Vultum Dei quaerere“ o kontemplativním životě žen a o dva roky později související vatikánské dikastérium oznámilo aplikační linie, které zdůrazňují - jak mnozí konstatovali - bezprecedentní centralizaci a nový uniformismus v kontrastu s tradičním specifickým sebeurčením každé cesty kontemplativního života. Vzhledem k tomu, že se zavedené změny týkají i samotné koncepce kontemplativního života, jsou zde obavy že shora nastupuje přinucení k nové zobecněné orientaci.
10. května 2021 ustanovil papež František službu katechetů v Motu proprio „Antiquum ministerium“. Jsou-li katechisté ustanoveni biskupem, protože jde o skutečnou službu, bude muset jednotlivý farář použít zavedené katechety a nebude si je již moci vybrat na základě své křesťanské nauky a moudrosti. I v tomto případě se nejedná o otázku, jak by se mohlo zdát, větší svobody v církvi, ale o strnulost, aby byla zajištěna jistota, že všichni katecheté mluví stejnou řečí a že faráři jsou lhostejní a neteční s ohledem na linii vyznačující se stále menším manévrovacím prostorem.
Pokud tedy se vrátíme k tématu, z něhož jsme vyšli a vezmeme v úvahu situaci sdružení a hnutí v církvi, vidíme, že jejich regulace je uložena s jistým záměrem. Velká hnutí se normalizují, zanícená jsou pod tlakem a ta, které vzdorují, jsou otevřeně potlačována. Myslím, že v tomto pontifikátu je nebývale široká řada komisařů, apoštolských návštěv, centralizace církevní moci a obav z odvetných opatření.
Jan Pavel II. a Benedikt XVI. byli považováni za autoritářské papeže zaměřené na doktrínu, která není příliš tolerantní k vybočení. Papež František se na druhé straně projevuje jako poměrně rozhodný progresista. Kdysi to byli pokrokoví lidé, kteří si stěžovali, že církvi chybí dech, ale nyní, když samotný progresivismus vystoupil na vrchol, je církev mnohem více dýchavičná než dříve. To je zvláštnost, kterou je třeba vysvětlit. Centralizátoři a zastrašovatelé by měli být strážci ochrany, ti, kteří se snaží zabránit změnám. Proč je to na druhou stranu nová progresivní církev, která řekla největší počet „ne“, zavedla proskripce, odsuzuje do vězení a vyhrožuje represáliemi, pokud se nepřizpůsobíme uspořádaným změnám? Proč nová liberalizující se církev omezuje svobodu?
Jan Pavel II. a Benedikt XVI. si mysleli, že Duch může vzbudit povolání a charizmata, kterým musí být umožněno vlévat se do velké řeky církve. Bylo nutné jim samozřejmě pomoci zůstat v Církvi, ale z důvodů spíše podstatných, nikoliv procedurálních. Nyní se místo toho zdá, že je třeba spěchat k co nejrychlejšímu dosažení reformních cílů, ke kterým je třeba rychle pochodovat za každou cenu, a je proto nutné sevřít řady.
Stefano Fontana, Nuova Bussola quotidiana
