Hody nesmyslů
25. 6. 2016
Kam to kráčí katolická církev? Církev jako Jedna, Svatá a neposkvrněná Nevěsta svého Ženicha. Ale jedna její viditelná část riskuje a podstupuje „genetickou mutaci “, pokud se tak už nestalo, a nyní vidíme její důsledky. Posilněme se, abychom vytrvali ve věrnosti.
Zdá se, že i pro chrlení zvráceností, na které nás chce navykat pontifikát s poznávací značkou AL (America Latina), existují v církvi meze únosnosti, a to i při vší pomoci milosti, zvláště když ten který má zastupovat našeho Pána, se mu rouhá jako kluk, který se baví na číkoli účet. Svrchovaný čas zkoušky Bohem dopuštěné krouží kolem nás již tři a půl roku; můžeme tedy odůvodněně prosit nebe, aby od 13. září shlédlo k Svaté Martě a tím nebo oním způsobem učinilo konec tomuto nekonečnému skandálu, který pustoší lidské duše.
Jsme o tom přesvědčeni od samého počátku. I ta největší bláznovství a chvástavé pošetilosti vystřelované od nepojmenovatelné osobnosti jsou pilně studovány a kalibrovány podle přesného projektu kontrolované demolice. A přesto se nechce věřit, že individuum obdařené ignorancí tak grandiózní, že větší si ani neumíme představit, se dostalo na pozici, kterou obsadil. Pošlete sem třeba mafii ze San Gallo a všechny gay-lobby z Vatikánu, ale i ty snad budou mít aspoň trochu vkusu, alespoň z úcty k instituci. Jaká naivita: lid se řítí do morální a intelektuální zvrácenosti, jak může někdo chtít ještě vkus a respekt? Ale to, co vyvolává přímo mdloby, je mystické okouzlení společenství tisíců osob, teoreticky kvalifikovaných v pastoračním oboru, které se nechají v římské bazilice opíjet rouhavým a zvráceným řečněním.
Jen tak pro začátek, Mesiáš si neopatřil licenci, aby mohl dělat ze sebe šprýmaře před tváří ženy předvedené ke kamenování. Tak jako Bůh jedním svým prstem napsal do kamene Desatero (srov. Ex 31, 18), tak je začal Ježíš psát do země, aby zjevil, že je jeho autorem. On je Slovo, pramen a záruka Božího zákona. Syn Boží zcela jistě nikdy neporušil ani mravní zákon, jehož je původcem, naopak tento zákon naplnil, protože měl pro tvrdost srdcí formu nedokonalou, provizorní (srov. Mt 19, 8). Mravní zákon, který přivedl k dokonalosti, je nyní úplný a definitivní, nepotřebuje ani dotazy, ani zvláštní interpretace. Tvrdit opak je heretické.
Kdo naopak tvrdí, že Pán pochybil ve svém Zákoně v jednom případě, v druhém případě se snaží najít další chybnou dispozici, aby si ospravedlnil trvalé cizoložství a druhý svazek. Je to intelektuální nečestnost, chyba poznání, nebo latentní schizofrenie? Je to přesně ono používání překrouceného zákona, záměrná instrumentace, jakou organizátor shromáždění vytýká farizeům, o kterých učí sv. Pavel (srov. Fil 3, 19), že jejich bohem je břicho(eufemismus, označující předkožku), a vychloubají se tím, zač by se měli stydět (další eufemismus, který znamená genitálie). Bylo nevyhnutelné, že překrucovali božský zákon, když evidentně neuznávali jeho Autora, ale zde náš hlasatel zachází ještě dále: jedná se přímo o urážku Boha, kterou pak vesele hodí na bedra Zjevení.
Jako by cákance jedu nebyly již samy smrtelné, vražedná dávka je schovaná právě na konec: velká většina svátostných manželství je neplatných, protože snoubenci si nebyli vědomi nerozlučnosti. Jakoby celoživotní závazek nebyl součástí jejich kultury! Kdo ví, co by si vymysleli misionáři – jezuité, kteří po staletí vyučovali národy o křesťanském manželství, národy, jejichž kultura to nedokázala pochopit. Řešením nebylo, že připustili rozvody a soužití, naopak, přetvořili pohanské kultury a rozšiřovali křesťanskou civilizaci, alespoň ještě před půl stoletím. Ale tito geniální evangelizátoři ještě nečetli existencialistické a personalistické spisovatele, nevěděli, že objektivní pravda nemá cenu sama o sobě a že ne vždycky a ne všude je závazná, nýbrž platí jen v té míře, jakou jí konkrétní osoba přiznává a dává jí svůj osobní smysl. Nevěděli, že mravní normy platí jen v té míře, v jaké se subjektivně individuu podaří dát jim smysl, který se jeví jako přijatelný.
Život se tak stal nekonečným hledáním smyslu, bolestným vyptáváním historie a ustavičnou konfrontací s realitou, často nepřátelskou, nevypočitatelnou a macešskou... Mohlo tomu být jinak, když bylo uhašeno světlo rozumu a odmítnuto každé pravidlo? Stalo se imperativem klást otázky a nechávat je viset ve vzduchu; kdo se odváží dát konkrétní odpověď, ten je ipso facto veřejným míněním vyobcován jako fanatik a nesnášenlivý fundamentalista. Není to ten důvod, proč náš šampion v obřím slalomu neposkytuje na otázky žádné jasné odpovědi, leda provokační? Když však chce vystupovat neomaleným tónem jako někdo, kdo definuje dogma, najde si na to úder apodiktické spřízněnosti, která nepřipouští prostor pro námitky, jako v jeho závěrečné salvě: soužití, když je zde věrnost, mají milost svátosti.
Je to, jako bychom chtěli třešničky bez stromu třešně a vajíčka bez slepic; je zde elementární logicko – metafyzický princip příčiny a účinku. Není-li zde svátost, jak mohu mít její milost? Věc svátosti (nadpřirozená milost, kterou uděluje), je neodlučitelná od sacramentum - (viditelné a účinné znamení milosti). Pokaždé, kdy to druhé se koná platným způsobem, to první se vlévá do duše, která mu neklade překážky. Bez jednoho nemůže být ani druhé.
Ten, kdo přijal od Krista úkol utvrzovat bratry ve víře (srov. Lk 22.32), nemůže klopýtat v těchto základních znalostech. Nebo se má napřed poradit s nějakým germanofonním kardinálem? Kromě toho by nám chtěl představit svátostnou milost nikoliv jako božský dar (který vyžaduje pevnou víru a spolupráci), nýbrž jako ovoce lidské věrnosti (navíc věrnosti smrtelnému hříchu, která jistě není ctností). Tak tento pastýř páchne pelagianismem, který tak často vytýká těm, kteří ctí zákon, a přitom sám neví, o co se jedná.
Ale jak jsme již vycítili, vstoupili jsme (podle jeho slov) do časů ducha. Tím se všechno mění: logika, nauka, kompetence... nic není jako dříve; duch zázračně všechno přetvořil, abychom se setkávali s jeho protiklady: s absurditou, herezí, ignorancí. Jen s tímto „duchem“, existencialismem a personalismem, jak se vám líbí, když je míra naplněna, je naplněna. Je to možné, že se nenajde ani jeden biskup nebo kardinál, který by se zvedl a řekl: Tak dost!?
Když nás vyhostí diecéze, budeme svobodnější, vydáme se na cesty, budeme navštěvovat věrné katolíky, zasvěcené Neposkvrněnému Srdci, kteří naříkají jako ovce bez pastýře. Je jich tolik, kteří se k nám připojují zdaleka, ve stejnou hodinu. Podaří se nám najít vůdce? Prosme o něho Marii!
Don Elia, Chiesa e postconcilio
