Přibývá zvrácených interpretací Bergoliova podvratného projektu
Maltézský arcibiskup Scicluna (vlevo) a jeho pomocík Grech vydali pro svou arcidiecézi dokument „Kritéria pro aplikaci VIII. kapitoly Amoris laetitia“, ve které píšou:
»Manželskou zdrženlivost musíme posuzovat v procesu rozlišování. Vzhledem k tomu, že uskutečňovat tento ideál není snadné, mohou se vyskytnout manželské dvojice, které s pomocí milosti praktikují tuto ctnost, aniž by vystavovaly riziku jiné aspekty svého společného života. Na druhé straně existují komplexní situace, kde „žít jako bratr a sestra“ se stává lidsky nemožné a vytváří se větší zlo. Jestliže jako výsledek procesu rozlišování, podstoupeného s pokorou a s láskou k církvi a její nauce, v upřímném hledání vůle Boží a s touhou poskytneme přesnou odpověď osobě, která se rozvedla a nyní žije v novém vztahu, takže nyní informovaným a osvíceným svědomím pozná a věří, že žije v míru s Bohem, nemůže jí být bráněno přistupovat k svátosti smíření a Eucharistie.«
Je evidentní, že tato směrnice je hrubém rozporu s Katechismem katolické církve (§1650):
Dnes se v mnoha zemích četní katolíci uchylují k rozluce podle občanských zákonů a uzavírají nový sňatek. Církev z věrnosti ke slovu Ježíše Krista (Kdo se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, dopouští se vůči ní cizoložství. Rozvede-li se žena se svým mužem a vdá se za jiného, dopouští se cizoložství: Mk 10, 11-12) zastává názor, že nemůže uznat nový sňatek za platný, bylo-li první manželství platné. Jestliže rozloučení uzavřeli civilní sňatek, nacházejí se v situaci, která objektivně odporuje Božímu zákonu. Proto nemohou – pokud tato situace trvá, přistupovat ke svatému přijímání. Z téhož důvodu nemohou vykonávat v církvi odpovědné funkce. Smíření prostřednictvím svátosti pokání může být uděleno pouze těm, kteří litovali, že porušili znamení smlouvy a věrnosti Kristu, a kteří se zavázali, že budou žít v naprosté zdrženlivosti.
(V případech rozluky církev připouští tělesné oddělení manželů a ukončení společného bydlení. Manželé však nepřestávají být před Bohem manželem a manželkou; nemají volnost uzavřít nový sňatek. V této tíživé situaci by bylo nejlepším řešením smíření, je-li to možné. Křesťanské společenství je povoláno k tomu, těmto osobám v tomto smíření pomáhat.)
Je velmi obtížné popírat, že v tomto ohledu nastal v katolickém světě nesmírný zmatek. Nejde pouze o čtyři kardinály, kterým se nedaří získat od papeže odpověď o sporných otázkách nauky, ale místo aby se situace vyjasňovala, jenom se zhoršuje. Jakoby stratégové dvojakosti obou synod o rodině právě s takovým přístupem počítali.
Čas mlčení k tomuto tématu uplynul. Tato situace bude mít vážné důsledky v nejbližší budoucnosti církve. Kdo z odpovědných k tomuto tématu mlčí, nese spoluvinu za tyto následky. Vatikán se vyhrožováním a takřka diktátorským chováním snaží představovat čtyři kardinály, jakoby chtěli papeže zničit.
Při vší povinné úctě, papežovo mlčení k otázkám a útoky na čtyři kardinály prohlubují rozdělení v církvi v bodech, které může vyřešit jen sám papež, nikoliv jeho mluvčí, nýbrž jen sám pastýř pastýřů a Kristův zástupce na zemi. Místo toho jsou to zatím právě papežova slova, která vytvářejí kontroverze.
P. Spadaro v Religion News Service odpověděl: »Papež rozlišuje dva druhy opozice: opozici která vychází od osob, které drží s církví a milují církev. Chtějí, s dobrým svědomím, dobro církve. Ale je zde druhý typ opozice, která chce prosadit své sny a která je v ideologické opozici. Papež naslouchá té první a je připraven se od ní poučit. Ale druhé nevěnuje pozornost.« Tentýž autor uvedl na Twitteru, že papež neodpovídá, protože pokládá dubbia za ideologickou kritiku.
To je zdůvodnění, které nás nepřekvapuje, protože vychází z prostředí, které je nejvíce ideologizované v dějinách církve. Mlčení autority je v tomto případě neospravedlnitelné.
Cizoložníci na Maltě sice vědí, že stále platí trvalá nauka církve a že „jedí své odsouzení“, když ve stavu smrtelného hříchu přistupují k svatému přijímání. Ale činí tak s výslovným a „milosrdným“ pozváním maltézských biskupů, kteří se zase odvolávají na pozvání papeže Františka a jeho Amoris laetitia.
A tak si to zřejmě Bergoglio představoval, že se jeho protizákonné „osvobozující milosrdenství“ prosadí cestou obyčeje a zvyku. Interpretaci maltézských biskupů uveřejnil L´Osservatore Romano pro titulkem: „Světlo pro naše rodiny“.
Je velkou ironií, že dotyčný arcibiskup Scicluna pracoval původně pod kardinálem Burkem na Apoštolské signatuře a od roku 2002 jako Promotor iustitiae (Zastánce spravedlnosti) na Kongregaci pro nauku víry (kde řešil případ Mexičana Marciala Maciela, zakladatele a skandálního představeného Legionářů Krista). V roce 2015 ho Bergoglio jmenoval arcibiskupem Malty.
Obrat tohoto arcibiskupa prožívají určité kruhy jako „trpké zklamání“.
Chiesa e postconcilio, KI
PS: Tento počin Vatikánu můžeme pokládat za Bergogliovu odpověď na dubia a za výsměch všem těm, kteří si dělají iluze, že se na jeho záměrech může něco změnit.
