C. M. Viganò pro Dies irrae
(Řím) Arcibiskup Carlo Maria Viganò je od své ostré kritiky papeže Františka v kauze McCarrick jedním z mezinárodně nejznámějších představitelů církve. Ve včera zveřejněném rozhovoru hovořil o snaze nahradit církev Ježíše Krista "neocírkví" a o třetím fatimském tajemství.
Kardinál McCarrick se za papeže Františka stal nejvlivnějším kardinálem v USA. Přestože arcibiskup Viganò v červnu 2013 jako apoštolský nuncius v USA papeže podrobně informoval o homosexuálním dvojím životě kardinála McCarricka a jeho korupci kněží a seminaristů, František zůstal nečinný.
Teprve když New York Times v červenci 2018 zveřejnily McCarrickův neřestný život, František ho zbavil kardinálského úřadu. Když však hlava církve prohlásila, že o ničem takovém nevěděla a jednala jinak, bylo to na arcibiskupa Viganò příliš. Obvinil Františka, že ve skutečnosti více než pět let kryl McCarrickovy machinace a udělal z něj svého poradce. Arcibiskup obvinil Františka nejen ze zatajování a opomenutí, ale také ze lži a požadoval jeho rezignaci. František se k této záležitosti nevyjádřil.
Arcibiskup Viganò naopak od té doby žije vskrytu "ze strachu z odplaty" a na veřejnost vystupuje pouze písemně. Výjimkou byla Acies ordinata proti "synodální cestě" Německé biskupské konference, která se konala v lednu loňského roku v Mnichově. Arcibiskup Viganò se překvapivě vmísil mezi účastníky.
Včera poskytl rozhovor portugalskému listu Dies Irae, v němž se vyjadřuje i ke třetímu fatimskému tajemství.
Dies Irae: Vaše Excelence, děkujeme Vám za poskytnutí rozhovoru. Nacházíme se uprostřed epidemie COVID-19, která v posledních měsících ovlivnila životy milionů lidí a mnoho z nich dokonce zabila. Tváří v tvář této situaci se církev prostřednictvím biskupských konferencí rozhodla uzavřít prakticky všechny kostely a zbavit věřící přístupu ke svátostem. 27. března vedl papež František před prázdným Svatopetrským náměstím hypotetickou modlitbu za lidstvo způsobem, který byl očividně mediálně vstřícný. Na způsob, jakým papež tento okamžik provedl, se objevilo mnoho reakcí, z nichž jedna se snažila spojit Františkovu osamocenou přítomnost s fatimským poselstvím, tj. s třetím tajemstvím. Souhlasíte s tím?
Arcibiskup Viganò: Nejprve mi dovolte, abych vám řekl, že je pro mě radostí poskytnout tento rozhovor portugalským věřícím, kterým Nejsvětější Panna slíbila, že je zachová ve víře i v těchto těžkých časech. Jste lidé s velkou zodpovědností, protože se může stát, že budete muset brzy udržovat posvátný oheň náboženství, zatímco ostatní národy odmítnou uznat Krista za svého Krále a Nejsvětější Marii za svou Královnu.
Třetí část poselství, které Panna Maria svěřila fatimským pastýřům, aby ho předali Svatému otci, je dodnes tajná. Panna Maria požádala o jeho zjevení v roce 1960, ale Jan XXIII. vydal 8. února téhož roku tiskové prohlášení, v němž prohlásil, že církev "nechce převzít odpovědnost za pravdivost slov, která jim podle slov pastýřských dětí adresovala Panna Maria". Tímto distancováním se od poselství Královny nebes začala operace utajování, protože obsah poselství by zřejmě odhalil strašlivé spiknutí proti Kristově církvi ze strany jejích nepřátel. Ještě před několika desítkami let by se zdálo nemyslitelné, že by někdo zašel tak daleko, aby umlčel i Pannu Marii. V posledních letech jsme však dokonce svědky pokusů o cenzuru evangelia, slova jejího božského Syna.
V roce 2000, za pontifikátu Jana Pavla II., předložil státní sekretář kardinál Sodano [1990-2006] svou vlastní verzi jako Třetí tajemství, která se kvůli některým prvkům zdála být zjevně neúplná. Není divu, že se nový státní sekretář kardinál Bertone [2006-2013] snažil upozornit na událost z minulosti, jen aby Boží lid uvěřil, že slova Panny Marie nemají nic společného s církevní krizí a se spoluprací modernistů a zednářů v zákulisí II. vatikánského koncilu. Antonio Socci, který pečlivě studoval Třetí tajemství, odhalil toto úmyslné jednání kardinála Bertoneho. Zároveň to byl sám Bertone, kdo tvrdě zdiskreditoval a zcenzuroval Pannu Marii z Civitavecchia, plačící krvavé slzy, jejíž poselství bylo zcela v souladu s tím, co řekla ve Fatimě.
Nezapomínejme na nevyslyšenou výzvu Panny Marie papeži a všem biskupům, aby zasvětili Rusko jejímu Neposkvrněnému Srdci a porazili tak komunismus a ateistický materialismus: Nezasvěcuj "svět", ne "národ, který chceš, abychom Ti zasvětili", ale "Rusko". Stálo to příliš mnoho?
Zřejmě ano pro ty, kteří nemají smysl pro nadpřirozeno. Dávali přednost cestě uvolnění se sovětským režimem, kterou se vydal Roncalli, aniž by pochopili, že mír není možný bez Boha. Dnes, kdy je prezidentem Ruské federace zcela jistě křesťan, by se tato prosba Panny Marie mohla splnit a zabránit dalším katastrofám pro církev a svět.
Benedikt XVI. také potvrdil aktuálnost poselství Panny Marie, i když - podle výkladu šířeného Vatikánem - je třeba ho považovat za uzavřené. Každý, kdo četl Třetí tajemství, zcela jasně řekl, že se týká apostaze Církve, která začala právě na počátku 60. let 20. století a nyní dosáhla tak zřejmého stadia, že ji rozpoznají i nezkušení pozorovatelé. Téměř obsedantní naléhání na otázky, které církev vždy odsuzovala, jako je relativismus a náboženský indiferentismus, falešný ekumenismus, malthusiánská ekologie, homohereze a masové přistěhovalectví, našlo v Abú Zabí naplnění plánu, který tajné sekty vymýšlely více než dvě století.
Dies Irae: Uprostřed Svatého týdne a po amazonské synodě se papež rozhodl zřídit komisi, která má projednat a prozkoumat diakonát žen v katolické církvi. Myslíte si, že to má za cíl připravit půdu pro klerikalizaci žen, nebo jinými slovy pro pokus o manipulaci s kněžstvím, které náš Pán Ježíš Kristus ustanovil na Zelený čtvrtek?
Arcibiskup Viganò: Svátost svěcení se ve své podstatě nemůže a nikdy nebude měnit. Útoky na kněžství byly vždy jádrem jednání heretiků a jejich inspirátorů a je pochopitelné, že tomu tak je: útočit na kněžství znamená ničit mši svatou a Nejsvětější eucharistii i celou svátostnou stavbu. Mezi spikleneckými nepřáteli svátosti svěcení samozřejmě nechyběli modernisté, kteří od 19. století teoretizovali o církvi bez kněží nebo s kněžími a kněžkami. Tyto bludy, které předvídali někteří představitelé modernismu ve Francii, se nenápadně vynořily na II. vatikánském koncilu, když se snažili naznačit určitou rovnocennost mezi služebným kněžstvím vyplývajícím ze svátosti svěcení a všeobecným kněžstvím věřících vyplývajícím ze křtu. Je příznačné, že právě na základě tohoto záměrného nedorozumění byla reformovaná liturgie [Novus Ordo] také postižena doktrinálním omylem Lumen gentium, který šel tak daleko, že redukoval svěcení na pouhé předsedání [generálních] shromáždění kněží. Kněz je ve skutečnosti starobylým Kristem, ne proto, že by ho tak jmenoval lid, ale díky ontologickému připodobnění k veleknězi Ježíši Kristu, kterého musí napodobovat ve svatosti života a v absolutní oddanosti, představované také celibátem.
Proto musel následovat další krok, když už ne zánik kněžství, tak alespoň jeho zneúčinnění rozšířením na ženy, které nemohou být vysvěceny. Přesně to se stalo v protestantských a anglikánských sektách, které dnes také čelí trapné situaci, když mají lesbické biskupky v takzvané anglikánské církvi. Je zřejmé, že ekumenická "záminka" - tedy přístup k disidentským společenstvím i s přijetím nejnovějších omylů - má za základ satanovu nenávist ke kněžství a nutně by zničila Kristovu církev. Zároveň je církevní celibát terčem stejných útoků, protože patří nezaměnitelně ke katolické církvi a je cennou ochranou kněžství, kterou tradice po staletí důsledně zachovávala.
Snaha, navzdory opakovaným prohlášením magisteria, zavést v církvi určitou formu ordinované služby žen není nová. Jan Pavel II. také jasně definoval, se všemi kanonickými náležitostmi neomylného prohlášení ex cathedra, že je naprosto nemožné zpochybňovat učení v této věci. Ale stejně jako byla položena ruka na katechismus, aby byl trest smrti prohlášen za "neslučitelný s evangeliem", což je bezprecedentní a heretické, tak se dnes ex novo pokouší vymyslet nějakou formu ženského diakonátu - samozřejmě v rámci přípravy na budoucí zavedení ženského kněžství.
První komise, kterou Bergoglio před lety vytvořil, vydala negativní stanovisko a potvrdila to, o čem se vlastně vůbec nemělo jednat. To, že jedna komise nebyla ochotna uposlechnout Františkova přání, neznamená, že jiná komise, jejíž členy František vybral, nemůže být "poslušnější" a ochotnější zničit další pilíř katolické víry. Nepochybuji o tom, že Bergoglio má přesvědčivé metody a že dokáže vyvinout tlak na teologickou komisi. Stejně tak jsem si ale jistý, že v případě, že by tento poradní orgán vydal příznivé stanovisko, nebude nutně zapotřebí oficiálního prohlášení papeže, aby došlo k zavedení diakonií v diecézích v Německu nebo Holandsku - zatímco Řím o této záležitosti mlčí. Tato metoda je dobře známá a umožňuje na jedné straně zasáhnout kněžstvo a na druhé straně poskytnout příjemné alibi těm, kteří jsou uvnitř církevních struktur a mohou se kdykoli odvolat na to, že "papež nedovolil nic nového". Přesně to udělali tím, že pověřili biskupské konference, aby autonomně povolily přijímání na ruku, které bylo zavedeno zneužitím a nyní se stalo celosvětovou praxí.
Je třeba také říci, že tato touha po povýšení žen v hierarchii prozrazuje snahu následovat moderní mentalitu, která zbavila ženy jejich role matek a manželek, aby podkopala přirozenou rodinu.
Měli bychom mít na paměti, že tento přístup k církevním dogmatům potvrzuje nepopiratelnou skutečnost: Bergoglio si osvojil tzv. situační teologii, jejíž loci theologici, teologická místa, jsou náhodné skutečnosti nebo témata: svět, příroda, žena, mladí lidé... Je to teologie, jejímž středem není neměnná a věčná Boží pravda, ale naopak vychází z pozorování přesvědčivé naléhavosti jevů, aby dala odpovědi, které odpovídají očekávání současného světa.
Dies Irae: Podle uznávaných historiků znamenal Druhý vatikánský koncil rozchod církve s Tradicí. Proto se objevují myšlenkové směry, které ji chtějí přeměnit v pouhé humanitární sdružení, které objímá svět a přijímá jeho globalistickou utopii. Jak vnímáte tento závažný problém?
Arcibiskup Viganò: Církev, která se prezentuje jako nová v kontrastu s církví Kristovou, prostě není církví Kristovou! Mojžíšovo náboženství, tedy "církev Starého zákona", které mělo podle Boží vůle vést jeho lid až do příchodu Mesiáše, našlo své naplnění a dovršení v Nové smlouvě a bylo definitivně zrušeno na Golgotě skrze Kristovu oběť. Z její otevřené strany vyšla Nová a věčná smlouva, která nahradila synagogu. Zdá se, že pokoncilní, modernistická a zednářská církev se také snaží přetvořit, překonat Kristovu církev a nahradit ji "neocírkví", deformovaným a zrůdným stvořením, které nepochází od Boha.
Účelem této neocírkve není přimět vyvolený národ, aby uznal Mesiáše, stejně jako není cílem synagogy obrátit a spasit všechny národy před Kristovým příchodem, což je cílem katolické církve. Jejím cílem je spíše ustavit se duchovní složkou Nového světového řádu a prosazovat Jedno světové náboženství. V tomto smyslu musela koncilní revoluce nejprve zničit dědictví církve, její tisíciletou tradici, z níž čerpala svou vitalitu a autoritu jako mystické tělo Kristovo. Tehdy šlo o to, zbavit se představitelů staré hierarchie, a teprve nedávno se začala bez přetvářky a kamufláže projevovat jako to, čím chce být.
To, co nazýváte utopií, je ve skutečnosti dystopie, protože představuje konkretizaci zednářského plánu a připravuje příchod Antikrista.
Jsem také přesvědčen, že většina mých spolubratří a především téměř všichni kněží a věřící si tento pekelný plán absolutně neuvědomují a že nedávné události mnohým otevřely oči. Jejich víra umožní našemu Pánu shromáždit pusillus grex, malé stádo, kolem pravého Pastýře před závěrečnou konfrontací.
Dies Irae: Pro obnovení starobylého lesku církve bude nutné zpochybnit mnohé doktrinální aspekty koncilu. Které body Druhého vatikánského koncilu byste zpochybnili?
Arcibiskup Viganò: Domnívám se, že nechybí významné osobnosti, které již vyjádřily kritické body koncilu lépe než já. Jsou lidé, kteří se domnívají, že by bylo méně komplikované a jistě moudřejší řídit se praxí církve a papežů, jak byla uplatněna na synodě v Pistoji. Obsahovala i dobré věci, ale chyby, které tvrdila, byly považovány za dostatečné k tomu, aby upadla v zapomnění.
Dies Irae: Představuje současný pontifikát vyvrcholení procesu, který započal II. vatikánským koncilem a po němž toužil tzv. katakombální pakt, nebo je stále ještě přechodnou fází?
Arcibiskup Viganò: Jako při každé revoluci se hrdinové první hodiny často stanou obětí svého vlastního systému, jako tomu bylo v případě Robespierra. Ti, kteří byli včera považováni za nositele ducha koncilu, se dnes jeví téměř jako konzervativci: příklady toho jsou všem na očích. V intelektuálních kruzích pokrokářů (například v těch, které navštěvuje povýšený Massimo Faggioli) se již objevují pochybnosti o Bergogliově skutečné schopnosti činit "odvážná rozhodnutí" - například zrušit celibát, například zrušit celibát, připustit ženy ke kněžství nebo legitimizovat communicatio in sacris s kacíři - téměř jako by doufal, že ten odstoupí, aby mohl zvolit papeže ještě poslušnějšího elitám, které měly své nejbezohlednější a nejodhodlanější stoupence v katakombním paktu a mafii ze Saint Gall. Gallen, jsou ještě poslušnější.
Dies Irae: Vaše Excelence, my katolíci se dnes často cítíme izolovaní od církve a téměř opuštění svými pastýři. Co můžete říci hierarchům a věřícím, kteří se navzdory zmatkům a omylům šířícím se v církvi snaží vytrvat v tomto těžkém boji o zachování integrity naší víry?
Arcibiskup Viganò: Moje slova by jistě nestačila. Omezím se na opakování slov našeho Pána, věčného Otcova slova: "Buďte ujištěni, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa." Cítíme se samozřejmě izolovaní: Ale necítili to tak i apoštolové a všichni křesťané? Necítil se snad i náš Pán v Getsemanech opuštěný? Jsou to časy zkoušek, možná zkoušek posledních: musíme vypít kalich hořkosti, a i když je lidské prosit Pána, aby nás to minulo, musíme s důvěrou opakovat: "Ale ne jak já chci, ale jak ty chceš," a pamatovat na jeho slova útěchy: "Na světě jste v úzkostech, ale odvažte se: já jsem přemohl svět".
Po zkoušce, jakkoli těžké a bolestivé, pro nás bude připravena věčná odměna, kterou nám nikdo nemůže vzít. Církev bude po tomto strašném a dlouhém velikonočním triduu opět vyzařovat slávu svého Pána.
Ačkoli je modlitba bezpochyby nezbytná, nevyjímejme se z dobrého boje, ale všichni se staňme svědky odvážného bojového ducha pod praporem Kristova kříže. Nedovolme, aby na nás ukázali prstem, jako to udělala služka na dvoře velekněze svatému Petrovi: "I ty jsi byl jedním z jeho učedníků," a pak zapřel Krista. Nenechme se zastrašit! Nedovolme, aby byl těm, kdo chtějí hlásat pravdu, nasazen roubík tolerance! Prosme blahoslavenou Pannu a Matku Boží Marii, aby náš jazyk směle hlásal Boží království a jeho spravedlnost. Kéž se obnoví zázrak z Lapy, kde Nejsvětější Maria vrátila hlas malé Joaně, která se narodila němá. Kéž dá hlas i nám, svým dětem, které jsme příliš dlouho mlčely.
Panno Maria Fatimská, Královno vítězství, ora pro nobis.
Pramen: Corrispomdenza Romana
