Spolu se zednáři
Postoj biskupa z Terni je stejný jako postoj dnešní církve, který je pouze pastorační a bez nauky, která říká "ne zednářství a ano svobodným zednářům". Učení není zpochybňováno, pouze odsunuto stranou, ale zednářství ano. Nepochopení tohoto zednářského synkretismu tak brání věřícím ve skutečném poznání míru, životního prostředí a spravedlnosti nikoli podle náboženství, která věří v nejvyšší bytost, ale podle toho, co nás učil Ježíš Kristus a jeho Církev.
V otázce vztahů se svobodnými zednáři se biskup z Terni, který předsedal slavnostnímu otevření zednářského chrámu ve svém městě, dostal do obvyklého nedorozumění. Navíc je to církev jako celek, kdo se zmítá v obvyklém nepochopení. Nedorozumění spočívá v tom, že zednářství ne, zednářům ano.
Že církev zednářství odsoudila, že toto odsouzení nebylo nikdy odvoláno, i když bylo s odstupem času vlastně odloženo, že zednářství bojuje proti katolické církvi, že usiluje o sekularizaci života a víry, že chápe náboženství jako sbíhající se v kultu nejvyšší bytosti, kterou je třeba chápat jako architekturu vesmíru, že vyznává jakýsi přirozený zákon bez Stvořitele a univerzální morálku bez Zákonodárce ... to ví každý. Biskup z Terni, velmistr Bisi, a kardinál Ravasi, který jako první vyřídil celní záležitosti týkající se vztahů mezi katolickou církví a svobodným zednářstvím, to vědí. Všichni to vědí... Znamená to tedy, že další opakování jistě slouží k připomínání pravdy, ale neslouží k vyřešení otázky vztahů mezi Církví a zednářstvím, které se dnes pohybují v jiných rovinách než v rovině doktrinální. Všichni znají církevní učení o zednářství, ale to už nikoho nezajímá, především muže Církve.
Františkova církev nám dnes říká, že nejen může, ale také musí spolupracovat s každým. Kardinál Zuppi tuto indikaci praktikuje přesně. A biskupové následují. Jestliže, jak říkají oficiální hesla, už nesmí existovat zdi, ale mosty, jestliže musíme hledat to, co nás spojuje, a ne to, co nás rozděluje, a jestliže jsme všichni na jedné lodi, zdá se důsledek naprosto logický: biskup z Terni předsedá slavnostnímu otevření zednářského chrámu ve svém městě a pronáší slova zdvořilosti a útěchy ke svobodným zednářům. Exkomunikace stranou. Ne zednářství zůstává omezeno na učení, ale se zednáři je třeba mluvit a spolupracovat. Biskup z Terni neudělal žádnou zvláštnost, choval se tak, jak to dnes církev od biskupa chce: samá pastorace a žádná doktrína.
"Ne zednářství a ano svobodným zednářům" vyjadřuje překonání nauky v pastoraci, což je právě to velké nedorozumění, v němž se církev točí - a ne ode dneška - a které se velmi podobá tezi o "dvojí pravdě". To, co říká doktrína, není zpochybňováno, je jen odloženo do muzea starých věcí a nahrazeno "živou tradicí", která se dnes chce nejprve setkat s druhým, chce ho derubrikovat jako "jiného" a proměnit ho v bratra, a nakonec s ním chce jít společně, protože máme mnoho společného a především máme stejný cíl: "zachránit svět" před tragickými nouzovými situacemi současnosti.
Doktrína definuje, rozlišuje, odporuje, zakazuje nebo dovoluje... pastorace nás naopak zrovnoprávňuje, sbližuje, nutí nás spolupracovat, nutí nás být solidární. Samozřejmě, že nevidí jasně, neosvětluje cestu, po níž se máme vydat, ani nám neumožňuje pochopit, kdo jsou naši spolucestující ve skutečnosti mimo zdání, ale není nakonec pravda, že pravda není pojem, ale vztah, a že vzniká na cestě, místo aby byla u jejího počátku? Takto dnes uvažují lidé, kteří se domnívají, že dobročinnost je v podstatě postoj, který obstojí i bez pravdy, a jsou schopni ji vytvářet po cestě gesty a setkáními.
Lze však skutečně říci ano svobodným zednářům a zároveň říci ne zednářství? Ne, to nelze, protože zednářství není abstraktní intelektualistická kategorie zbavená vztahu k životu, ale žije v zednářích, kteří v míře, v jaké tyto zásady důsledně ztělesňují, škodí Církvi a duším. Ti, kdo říkají ne zednářství a ano svobodným zednářům, pak nakonec buď upraví i učení o svobodných zednářích, nebo je zamlčí jako rušivý prvek v pastoračních vztazích se svobodnými zednáři. Jinými slovy, člověk nakonec přestává říkat zednářům ne a ano zednářům se stává také ano zednářství.
Spolupráce se všemi znamená vlastně už neříkat ne. A zdá se, že takový je i postoj dnešní církve. Pokud však člověk přestane říkat ne, rozostří se nejen identita druhých, ale i jeho vlastní identita. Když jde biskup na inauguraci lóže a řekne ne, nejenže nedovolí, aby jeho stádo poznalo identitu svobodného zednářství, ale také zmatkuje
Spolupráce s každým znamená vlastně už neříkat ne. A zdá se, že takový je i postoj dnešní církve. Pokud však člověk přestane říkat ne, rozostří se nejen identita druhých, ale i jeho vlastní identita. Když biskup jde na slavnostní otevření lóže a řekne ne, nejenže nedovolí svým ovečkám poznat identitu svobodného zednářství, ale také si plete představy o své vlastní identitě a identitě katolické církve. Výsledkem je zednářský synkretismus.
"Nikdo se nespasí sám," říká velmistr Bisi a připomíná Františka, a tak pracujme se všemi pro mír, pro životní prostředí, pro spravedlnost, nechme stranou doktríny a exkomunikace. Zapomeňme tedy také na to, co je skutečný mír, životní prostředí a spravedlnost, ne podle toho, co si myslí náboženství, která věří v nejvyšší bytost, ale podle toho, co nás učil Ježíš Kristus a jeho církev.
