Co to máme za papeže?
29.září 2015
Kam to kráčí katolická církev, jedna svatá, živá a neposkvrněná ve svém Snoubenci, ale církev, jejíž viditelná součást riskuje, že podlehne „genetické mutaci“, pokud ji už nepodstoupila a nyní prožíváme její důsledky?
Zatímco Berogliův pontifikát usiluje den za dnem gesty, slovy i skutky i opomenutím demolovat nebeskou nauku, kterou Ježíš Kristus předal svým přátelům apoštolům a od nich těm, kteří milují jeho Otce, jak říká evangelium sv. Jana, a která se stala pokladem víry, je tu kdosi, kdo tvrdí, že je třeba čekat na výsledek podzimní synody, aby proklamovala pravdu. Není třeba pravdu čekat až od synody. Proklamoval ji sám Ježíš a trvá již dva tisíce let, je ji však třeba hlásat ze střech, jinak nejsme nic jiného než „obílené hroby“.
Ve svém projevu v Bílém domě Bergoglio prohlásil, že »náš svět je stále místem násilných konfliktů, nenávisti a brutálních krutostí způsobených dokonce ve jménu Boha a náboženství. Víme že žádné náboženství není imunní před formami individuálního omylu nebo ideologického extrémismu. To znamená, že musíme být obzvláště pozorní na všechny formy fundamentalismu jak náboženského, tak i každého jiného druhu. Je nezbytná delikátní rovnováha v boji proti násilí páchanému ve jménu náboženství, ideologie nebo ekonomického systému, zatímco se současně hlásá svoboda náboženství, svoboda intelektuální a svoboda individua«.
Všechna náboženství jsou si tedy rovna, alespoň pro papeže církve založené Ježíšem Kristem, která není imunní - jako všechna ostatní náboženství – proti formám extrémismu jak náboženského tak i každého jiného druhu a je v důsledku toho vystavěna riziku fundamentalismu.«
Je to kruté a vychytralé dílo Satana, že máme co do činění s papežem, který kromě toho, že staví všechna náboženství do jedné roviny, vůbec nezná »skálu«, na které spočívá katolické náboženství a katolická víra, jejímž je prvním obhájcem. Katolické náboženství není ideologie a je vyloučeno, aby se transformovalo na ideologii, protože je setkáním člověka s Osobou – Dogmatem. Z tohoto důvodu je to jediné náboženství, které přináší spásu. Neboť posvěcení je Boží milost, se kterou může člověk spolupracovat, a to skrze svou věrnost této Boží milosti.
Osoba – Dogma je Boží Syn, Ježíš Kristus, kterého ale ignoruje a vůbec necituje ten, jenž je jeho zástupcem na zemi. Z evangelia nevyplývá, že Boží Syn se dal ukřižovat, aby uložil lidem zabývat se klimatickými změnami, nebo mírem či obchodem se zbraněmi. I kdyby byl svět zcela pacifikován a byly zničeny všechny zbraně a nebyli zde žádní chudí anebo by všichni pracovali, nebo kdyby se zdařila Obamova strategie a nebyly v atmosféře žádné nebezpečné exhalace a všichni by byli akceptováni, jak si to přeje Bergoglio, bez jakékoliv diskriminace a jiných problémů a ohrožení, hřích by na světě trval stále.
Nebyl by zde pravý pokoj, jaký Pán slíbil svým učedníkům při Poslední večeři: Pokoj svůj vám zanechávám, pokoj svůj vám dávám (Jan 14,27). To je jeho pokoj. Pokoj, který svět dát nemůže. Ne jako svět dává, já vám dávám. Je to pokoj, který přesahuje pokoj tohoto světa. Ježíšů pokoj se dívá k nebi, k tajemství, k Bohu, nikoliv k bídě či rozkoším země, není to falešný pokoj, zdánlivý, iluzorní, který obcuje s nespravedlností, pokoj „štěstí“, „práva na štěstí“ , o jakém mluví Konstituce o vzniku amerického zednářství. Je to dialog s Bohem, je to smíření s Bohem, od něhož sestupuje mír k lidem: společně v lásce, radosti, trpělivosti, dobrotivosti, věrnosti, sebeovládání. Pokoj , o kterém mluví Ježíš je jedním z plodů Ducha Svatého (Gal 5,22-23). Je to »pokoj mysli, klid duše, prostota srdce, pouto lásky, jednota lásky; do Božího dědictví nemůže vstoupit ten, kdo nenaplňuje jeho závěť pokoje, nemůže žít ve spojení s Kristem, kdo stojí daleko od křesťanství ( De verbo Domini serm.)
O »tomto pokoji« má papež mluvit, ne o tom, o který se zajímá svět. Kdyby papež mluvil a pracoval pro tento pokoj, poznal by, jak efemérní je pokoj tohoto světa, pro který chce, abychom pracovali:
»Dobrý politický leader je ten, který je si vědom zájmů všech a dává přednost zahájení procesů před obsazením prostorů« (Ev. Gaud. 223)
„Prostory“ jimiž se má papež zabývat, jsou prostory Boha v lidské duši. Nejsou to ty, které popisuje jeho exhortace.
Dobro a zlo, které na této zemi existují, jsou vymezeny Desaterem a tím, co učil Ježíš Kristus na doplnění norem Starého zákona. To jsou zákony pro lidi tohoto světa, kteří chtějí spasit svou duši. Rozdělení na spravedlivé a hříšníky provede náš Pán, až oddělí pšenici od plevele, to není záležitost lidí, kterým proto přísluší uznat a přijímat pomoc při rozeznávání dobra a zla, jak to učí svatá římská církev již dva tisíce let. ‚Otevřené rány‘ současného světa jsou nástroje spásy jen tehdy, jsou – li prožívány v Ježíši Kristu. Jinak se stanou předmětem zoufalství, a tedy zavržení. Tyto rány jsou „štěrbiny“ jimiž Bůh vstupuje do nás, svých dětí.
Svatý farář Arský říkal: »Přijde den, ve kterém budou lidé lidmi tak unaveni, že postačí říct slovo o Bohu, a dají se do pláče«. V očekávání tohoto dne – modleme se intenzivně a v pokoře, aby přišel co nejdříve – je třeba mít na paměti slova naší Matky a Paní z Fatimy: »Nemohu již udržet rameno spravedlnosti mého Syna, které je již příliš těžké. «.
Stačí tato slova, abychom se zahleděli na kříž, přitiskli se k Němu a pocítili trochu zdravé bázně před Bohem vzhledem k tomu, co se bude dít, a načerpali trochu naděje? Jak dlouho ještě má trpět a plakat náš Pán?
Danilo Quinto, Chiesa e postconcilio
Svatý Michaeli, Archanděle, braň nás v boji, proti zlobě a úkladům ďábla buď nám ochranou; ať mu Bůh přikáže, pokorně prosíme, a ty, kníže nebeského vojska, uvrhni Satana a jiné duchy zlé, kteří ke zkáze duší obcházejí svět, božskou mocí do pekelné propasti. Amen.
