Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení
Již před Ježíšovým narozením se svatý Pěstoun dověděl od anděla, že Dítě, které nosí jeho snoubenka pod srdcem, spasí svůj lid od jeho hříchů.(Mt1,21) To, čemu Josef tehdy uvěřil, se za třiatřicet let stalo skutkem, když jeho syna poslali na smrt přední mužové národa. Učinili tak, protože v něho neuvěřili.
Naskýtá se nám tedy příležitost zamyslet se a učinit si srovnání, kam vede na jedné straně pokorná víra a kam na druhé straně směřuje pyšná nevěra. Přívlastky „pokorná“ a „pyšná“ jsou zde svým způsobem pleonasmus, protože víra vždy předpokládá pokoru a nevěra je plodem pýchy. A tak jako víra vede k životu, tak se nevěra stala cestou smrti.
O nevěře Židů nás informuje na konkrétním příkladu evangelista sv. Jan. Svou podrobnou zprávo o tom, jak Ježíš vzkřísil svého přítele Lazara, který v hrobě již zapáchal, uzavírá konstatováním: „Mnoho z těch Židů, kteří viděli, co vykonal, v něho uvěřilo.“ (Jan 11,45)Ovšem hned další řádky nás informují, že Ježíšův jedinečný zázrak vyvolal také zcela opačné reakce. V obavě, aby v Ježíše jakožto Mesiáše „neuvěřili všichni“, rozhodla se velerada definitivně Ježíše násilně odstranit.(Jan 11,53) Nejpřednější židovští představitelé se tak na svém zasedání vyznali a navzájem ujistili o své nevěře, která tak, jak se týká osoby Ježíše z Nazareta, zahrnuje i samotného Hospodina. Víru v Mesiáše, který přišel podle vůle Otce zachránit svůj lid, pokládá totiž synedrium nikoliv za prostředek spásy, ale naopak za nejvyšší ohrožení pro celý národ. Svého Hospodina, nejvyššího Boha Abrahámova, Izákova a Jakubova přitom zcela ztrácejí ze zřetele. Ačkoliv znali Písmo a všechna jeho proroctví, uvažují ryze jen ve svých lidských a pozemských dimenzích. A tak dochází k paradoxní situaci, že k spasitelné smrti na kříži přivedla Božího Syna právě nevěra a odpor nejvyšších židovských představených, kteří byli povoláni, aby posilovali víru svého národa. To je současně důkaz, že Boží plány lidé zmařit nemohou: to, co záleží jen na nich samotných, je rozhodnutí, zda se pro ně stane Ježíš rovněž cestou ku povstání, nebo kamenem, o který se rozrazí.
Židovská elita je lapidárním příkladem náboženských představitelů, kteří dávno přestali sloužit Bohu a využívají svého postavení k tomu, aby si z náboženství udělali výnosné postavení a obchod, o který se pak samozřejmě právem obávají, takže ve svém zájmu jsou ochotni odstranit kohokoliv, kdo jim stojí v cestě (v tomto případě Divotvůrce Ježíše i vzkříšeného Lazara).
Největší a nejevidentnější Ježíšův zázrak stává se paradoxně posledním a rozhodujícím argumentem pro nevěru a nenávist Židů. Z toho je zřejmé, že zázraky, a to ani ty největší a nejnepochybnější, nejsou určeny k tomu, aby před nimi kapitulovali i ti, kteří odmítají víru. Ani tak evidentní historické zázraky, jako úplná obnova amputované nohy nebo nevysvětlitelný div, jakým je staleté trvání již tak zázračného obrazu Panny Marie Guadalupské zatvrzelostí nevěrců nijak nepohnou. Zázraky jsou Boží dar těm, kteří věří, nebo jsou ochotni uvěřit, a proto jsou na cestě hledání a otevřenosti.
Po uplynutí dvou tisíciletí pocítila církev najednou potřebu opravit svůj názor na proradnost vyvoleného národa. Soud nad vlastním národem však opakovaně vynesl sám Pán a nikoliv ona. Proto k tomu není kompetentní a žádný z argumentů, kterými se např. KKC pokouší Židy ospravedlnit, neobstojí. Z celé koncilní kampaně je přece zřejmé, že nevzešla z vnitřní potřeby a přesvědčení církve, ale z vnějšího nátlaku. (viz) V prapodivné argumentaci ve prospěch Židů jsou citována nejrůznější místa z Písma, ale zcela stranou zůstalo jedno, které pronesl sám Ježíš a které celý problém shrnuje tak lapidárním a přesvědčivým způsobem, že to jasně pochopili, doznali a tím podepsali samotní Židé: je to podobenství o proradných vinařích. Čte se v pátek po druhé neděli postní shodně v obou mešních ritech. ( jen v tom „novém“ bude vynechána jedna věta: Kdo padne na ten kámen, rozrazí ze, na koho padne, toho rozdrtí.)
Jestliže se někdo dopustí opravdu z pouhé nevědomosti něčeho podobného, jako je do nebe volající justiční omyl, pak jakmile pozná, co nevěděl, usiluje ze všech sil, aby svůj omyl napravil. Systematicky připravované rozhodnutí židovských předáků však nebylo dílem unáhlenosti ani nevědomosti, ale zlovolné zaslepenosti. Měli k dispozici všechny podklady o chystaném příchodu Mesiáše, viděli na vlastní oči, jak se na něm naplňují přesně všechna proroctví. Jenže právě takový Mesiáš byl pro ně od samého začátku nežádoucí. Jejich zvrácená logiku a záměrná licoměrnost byla tak zřejmá, že ji dokázal odhalil i tak prostý člověk, jakým byl od narození slepý a Ježíšem uzdravený mládenec, a vmetl jim ji do tváře. Na jeho případu je zřejmé, jak židovští předáci nenávistně terorizovali své okolí.
Nic by nám nezpůsobilo větší radost než být svědky jejich obrácení. Abychom však mohli uvěřit, že opravdu uznali důsledky své tragické nevěry, museli bychom mít důkazy o tom, že svůj těžký blud přiznali, to znamená, uznali Ježíše Krista a přijali ho za slíbeného Mesiáše. V této době se však jedná o něco více než jen nevěru členů tehdejšího synedria. Máme totiž co do činění s jejím dědictvím v podobě permanentní celonárodní nenávisti. Autentické židovské spisy dodnes dokumentují a vytrvale živí nelítostný hněv, kletby a rouhání proti Ježíši Kristu a těm, kteří v něho věří. Tento národ 2000 let setrvává ve své nesmiřitelné nenávisti a předává ji vytrvale z pokolení na pokolení. Jeho rouhání jsou navíc tak zběsilá, že kdyby se jim Kristus dostal dnes živý do rukou, naložili by s ním ještě hůře. Jejich nejtěžší vinou je jejich současný a písemně zdokumentovaný odpor a nenávist k Božímu Synu. Důvod a zdroj jejich zavržení a nenávisti shrnul Pán do jediné věty „Váš otec je ďábel“. To je neodvolatelný soud samého Boha. Tato jejich nenávist se stala přímo jejich hájemstvím, takže pokládají dokonce za nepřípustnou urážku, kdyby se někdo modlil za jejich obrácení. Z morálního hlediska mezi nenávistí a vraždou není rozdílu. To si nemusíme dokazovat. ‚Kdo nenávidí, je vrah‘. Hlasy, které na tuto skutečnost upozorňovaly koncil, byly zcela ignorovány.
Za všechny církevní Otce můžeme citovat svatého Jana Zlatoústého, který ve své 86. homilii k Matoušovu evangeliu nenašel omluvu pro nikoho, kdo se na odsouzení podílel, nejméně pak pro Židy:
»Pilát se zachoval nemužně a zbaběle, a vůbec všichni se zachovali nečestně. Pilát neodporoval lidu, lid se nepostavil proti velekněžím; takže pro nikoho nebylo omluvy.
Když viděli, jak si soudce myl ruce se slovy ‚Jsem bez viny‘, volali: ‚Krev jeho na nás i na naše děti‘. Teprve poté, co vynesli sami nad sebou rozsudek, dal Pilát věci volný průběh. - Všimněme si přitom, jak obrovská byla šílenost Židů. Vášně a zlá žádostivost je zavedly tak daleko, že nebyli schopni rozeznávat, co je správné. Když už prokleli sami sebe, proč vztahovali prokletí i na svoje děti? Avšak přesto, že propadli tak velké zuřivosti i vůči sobě i vůči svým dětem, nenechal Pán jejich rozsudek bezvýhradně naplnit nejen na jejich dětech, ale ani na nich samým. Jestliže se totiž obrátili, přijal je jako každého jiného a zahrnul je dobrodiním..... Pokud však zůstávali zatvrzelými, museli sami sobě přičíst zasloužený trest.«
Velice se mýlí každý, kdo by chtěl namítat, že tato slova jsou projevem antisemitismu. Skutečnost je zcela opačná. Stejně tak se velice mýlí, kdo se domnívá, že jejich spása není naše starost. Tak apoštolové nesmýšleli.
Položme si nejprve otázku, co vůbec vedlo Židy k tomu, aby se s takovým úsilím dožadovali od koncilu „svého morálního očištění“? Image Židů se dnes opírá o zcela jiné skutečnosti, než jaká byla jejich role v jednom soudním procesu před dvěma tisíci lety. Tak jako se dnešní svět nezajímá o Krista, nezajímá se ani o to, co se o Židech říká v koncilních dokumentech, leda že to u nich vyvolá škodolibou radost, když vidí, jak se současná církev proměnila a najednou se Židům přímo úslužně podbízí. Ta radost ale brzy všechny přejde, až zjistí, kam to všechno vede.
A tím je vlastně napovězeno, o co Židům skutečně jde: Poprvé v dějinách dosáhli toho, že mají nad církví nenáviděného Mesiáše navrch, protože jim tato církev en bloc schválila také všechno jejich dosavadní nepřátelství i všechno jejich rouhání a nenávist k Božímu Synu a spolu s tím i všechny jejich dávné i současné světovládné plány. Jejich dosavadní hlavní protivník a Bohem stanovená strážkyně pravdy uzavřela s nimi dokonce přátelství a spolupráci na novém uspořádání světa, ve kterém mohou mít nyní rozhodující slovo, tak jako je měli při formulaci jejích koncilních dokumentů. Kolo dějin se tím však dostalo do takových obrátek, že se evidentně všem vymyká z ruky, a lidstvo nemá na vybranou, nemíří slepě nikam jinam, než do děsivé záhuby.
Za velmi krátkou dobu staneme všichni tváří v tvář onomu Ježíši Nazaretskému, který ví velmi přesně, jak to všechno bylo, a kterému ani žádný rabín ani papež nic nenamluví. Pak se potvrdí nezvratně a bohužel nenapravitelně, že největším projevem antisemitismu bylo mlčením schvalovat Božím nepřátelům to, co si odedávna předsevzali. Novozákonní „vyvolený národ“ zaprodal svého Pána stejně jako jeho starozákonní předobraz na začátku novodobých dějin. (Za kolik, to se pak jednou dovíme.) Stojíme před skutečností, že katolická církev se tímto způsobem sama stala původkyní největšího a zřejmě již nepřekonatelného pohoršení v dějinách lidstva.
Běda tomu, skrze něhož pohoršení přichází. Tomu by bylo lépe, kdyby …... Bůh se nenechá posmívat! Co kdo zasel, to také sklidí!
-vu-
