"Věřím ve vědu", nebo v emocionální konsensus?
17. ledna 2022, na svátek opata svatého Antonína
"Věřím ve vědu", "musíme věřit ve vědu", to jsou fráze, které dnes zaznívají na každém kroku, aby vyžadovaly nebo ospravedlňovaly apriorní souhlas se souborem "vědeckých" údajů, včetně těch, které někdy může znát jen velmi málo odborníků, a možná s jistotou ani ti ne. Ve skutečnosti jsme dnes na pozadí stratosférických zájmů svědky
spojení údajné "víry ve vědu" s emocionalismem, kterému obratně dirigují média, a my s ním slepě souhlasíme. A právě tento mediální konsensus, který se neštítí hysterické iracionality, se neustále odvolává na "vědu", které "je třeba věřit". Ti samí sofistikovaní lidé, kteří nás donedávna učili, že "Věda" (s velkým písmenem) vylučuje jakoukoli víru, a už vůbec ne víru v Boha, nám nyní říkají, že musíme "věřit ve vědu", a někteří církevní představitelé dokonce zašli tak daleko, že v rámci převládajícího podřízení se světské moci tvrdí, že je těžkým hříchem nepodřídit se současným tezím "vědy".
Jak je možné, že se scientismus racionalistické matrice tak dobře snoubí s emocionalismem imanentistické inspirace, a proto je velmi málo "racionální"? Hluboký důvod tohoto sňatku spočívá ve smrti filosofie zdravého rozumu, na níž je založena klasická metafyzika, a ve scientismu, který koneckonců od svého zrodu potřebuje k přežití imanentismus, tedy horlivou aktivitu ega, tvůrce skutečnosti, která nahrazuje metafyziku tím, že znovu vynalézá reálné, přičemž se možná uchyluje k matematice tam, kde matematika nemá co říci. Tak se konotace scientismu stávají konotacemi skutečného náboženství, náboženství zjeveného jistě ne Bohem, ale orgány, které "odhalují" správné myšlení, vyžadují souhlas a vytvářejí konsensus. Tento proces, který je logicky protivědecký, by si zasloužil delší studii, ale v tomto článku se zaměříme na dnes již téměř dogmatické tvrzení "Věřím ve vědu" a jeho morální důsledky.
"Věřím, že...
Především "věřím". Co znamená "věřit"? Zůstaneme-li na přirozené úrovni a nebudeme-li se chtít pouštět do diskuse o vnuknuté víře, která není naším předmětem, můžeme tvrdit, že "věřit" znamená podřídit inteligenci předmětu, který sám o sobě není zřejmý nebo je zřejmý, ale ne tomu, kdo věří.
Jako příklad si můžeme vzít datum našeho narození, moje matka má důkaz, že to bylo 3. ledna, já ne. Věřím jí na slovo, protože to ví jistě a neklame mě. Tato jistota se nazývá "evidentia in attestante". To znamená, že věřím tomu, kdo svědčí, kdo má přímé znalosti a důkazy o tom, co říká. Ve vědecké sféře je tímto typem souhlasu ten, který pochází od těch, kdo věří vědci, který provedl experiment, jenž s naprostou jistotou přinesl výsledek, evidentní a jistý výsledek pro vědce, ale ne pro studenta, který mu "věří", protože mu "věří", v tomto případě obezřetně. Jiný je případ, kdy neexistuje jistý důkaz ani ze strany vědce, který studuje, a v takovém případě jistota klesá, protože chybí "evidentia in attestante". To je například případ toho, co se nachází ve středu Země, což je skutečnost, která není a ještě nějakou dobu nebude nikomu zřejmá. Tvrdím-li, že žhavé jádro existuje, činím tak z víry, z přirozené víry ve vědeckou hypotézu, která se ve všech školních učebnicích stala "konsensuální", možná dokonce věrohodnou, ale která zůstává hypotézou pro vědce, který ji vymyslel a který v ni věří, nikoli pro "vědu" v užším slova smyslu, jak uvidíme. Tvrzení, které zůstává hypotézou pro vědce i pro studenta, který se rozhodl jí uvěřit. V tomto případě, s ohledem na předchozí případ, existují přinejmenším dva akty víry, první je víra vědce ve vlastní teorii - ať už je dobře podložená - a druhý je víra studenta, který zase věří vědci. Pokud existuje řetězec zprostředkovatelů, skutky víry se množí. Pokud se celá "vědecká komunita" rozhodla věřit v hypotézu, kterou nikdo neprokázal, je to stejný projev víry, jako je vědců, kteří "věří" v žhavé jádro, které nikdo nikdy neviděl, ani neprovedl pokusy s jádrovými vrty, ale pouze vyslovil hypotézu kvůli určitým "efektům". Zde je třeba pro úplnost zmínit jev, který má s vědou pramálo společného, ve skutečnosti nárok scientismu dát odpověď na všechno trpí tím, že musí mlčet k zásadním otázkám, takže tváří v tvář některým dosud neobjasněným záhadám přírody raději věří v hypotézu a v případě potřeby standardizuje konsensus víry. Trochu to připomíná to, co před časem přiznali někteří vědci: "Musíme věřit darwinismu - i když důkazů je málo - protože jinak nám nezbývá nic jiného než kreacionismus." Protože je však kreacionismus "herezí", kterou jejich dogmata odsuzují, nemůžeme o něm ani uvažovat...
Zjednodušeně by se dalo říci, že když nemám důkazy o nějaké studijní hypotéze, když jsem takovou věc neviděl, nepoznal, nestudoval a osobně neprokázal, když tedy nemám přímý přístup k pravdivosti takového tvrzení, mohu se rozhodnout "věřit". Věc mi není zřejmá, má inteligence se však nejčastěji díky autoritativnosti a potvrzené pravdivosti toho, kdo mi navrhuje, abych takové věci věřil, zásahem mé vůle podvolí a řekne - aniž by měla důkazy nebo aniž by je prokázala - "věřím", "věřím ti", "věřím tomu". Věřit přirozenou vírou, důvěřovat takovému svědkovi, který mi říká něco, co pro mě není zřejmé, je proces, který je nejen legitimní, ale pro každodenní život nezbytný a chvályhodný, je-li rozumný, stejně jako by bylo nesmyslné pokaždé ověřovat chemickou analýzou to, co kupuji od pekaře: věřím tomu, kdo je hoden důvěry jednak proto, že ví, co do chleba dal, jednak proto, že vždy jednal dobře a bez podvodu. Věrohodnost svědka je zjevně základním předpokladem víry v jakémkoli oboru, včetně toho "vědeckého".
Co se rozumí pod pojmem "věda"? Pro Aristotela, který vychází z takzvané "filosofie zdravého rozumu" (srov. "Za oživení věčné filosofie"), je věda jistým poznáním prostřednictvím nutné příčiny. Věda znamená poznávat správné příčiny věcí. Ve vědeckém soudu se tedy "nevěří". Člověk nevěří proto, že buď bezprostředně a zjevně vnímá pravdu, nebo má racionální důkaz, který vylučuje všechny pochybnosti. Poznávám prostřednictvím nutných příčin, vím, že daná věc je nutně příčinou této věci, a ne jiné. V tomto případě mluvíme o vědě, nikoli o víře. Já vím, nevěřím. Ačkoli aristotelismus nevylučuje různé stupně přísnosti v dokazování podle různých oborů, správně vědecký postup je, když z poznané věci dojdu k poznání něčeho, co mi předtím nebylo známo, a poznám nutný vztah příčiny a následku mezi oběma věcmi.
Podle názoru některých modernistů by ale bylo lépe bylo prohlásit půodle vědeckéhop pozitivismu 19. století, do značné míry za zastaralého, ale ve své rétorice zatvrzelého,,že je věda pouze popisem jevů pomocí takzvané "vědecké metody". Jinými slovy, aby se dosáhlo objektivity tvrzení, je po pozorování jevu učiněn pokus o vytvoření matematického modelu, který popisuje, jak jev funguje za určitých podmínek, a poté je model ověřen pomocí experimentů, aby se ověřila jeho platnost. Je zřejmé, že takové "vědecké poznání" není předmětem víry. Já tomu nevěřím, já to dokazuji. Nikdo nezpochybňuje, že je pravdivá, zpochybňuje se pouze to, že vzhledem k "matematickým limitům", které klade, příliš podceňuje abstraktní schopnosti lidské inteligence tváří v tvář jiných druhů poznání a jako "laboratorní věda", promiňte mi ten výraz, je platná pouze tehdy, když lze reprodukovat určité velmi přesné podmínky.
Je však pravda, že ne všechny vědy, i když zůstávají pravými vědami podle svého odstupňování a ve vztahu k vlastnímu předmětu a metodě, lze sic et simpliciter vysledovat k důkazu pravdy nebo k nutné racionální demonstraci, jak by řekl Aristoteles, nebo k experimentální vědecké metodě s její reverzibilitou ověřování, reprodukcí v laboratoři, linearitou a jasností odvolávání se na matematiku, jak by řekl vědec. Nejenže nám dnes sama moderní experimentální fyzika připomíná, že mnoho jevů nemůžeme poznat přímo, ale pouze přibližně popsat jejich účinky (vzpomeňme na popis chování elektronu), ale existují vědy, jako je například experimentální medicína a biologie, které nelze zvládnout pouze na základě kritérií nutnosti závěrů. Tyto vědy nejsou schopny určit "příčiny" všech "účinků" a často mohou pouze spekulovat, aniž by byly schopny "reprodukovat jev", a to i proto, že má často příliš mnoho "variant". Existuje více než jedno pravděpodobné vysvětlení, takže pokud je třeba zvolit nebo zkonstruovat studijní systém, může výrok "Domnívám se" legitimně zasáhnout do studijního procesu. Může zasahovat právě proto, že neexistuje absolutní věda ve výše popsaném smyslu a že je také nutné v konkrétních případech předpokládat souhlas "věřím". To není v tomto typu studií vůbec neobvyklé, protože pro další postup může být také nutné předpokládat pravdu. V takovém případě se jedná o "aktivní postoj mysli, která si formuluje přitakání výroku, když chybí jeden nebo druhý prvek potřebný pro vědecké poznání", tj. chybí právě "dokonalá jistota, která vylučuje riziko omylu" a "důkaz, který se může vnutit všem myslitelům".
Zopakujme si tedy, co se děje: "mysl si formuluje přilnutí k tomuto tvrzení", jinými slovy "věří mu", tento proces je tedy pro nás vnitřní, není to nezpochybnitelné konstatování určitých skutečností zcela vnějších pro ego. Čím více je tedy nutné tvrdit, že "člověk věří ve vědu", aby obhájil daný názor, tím více konstatujeme, že tato teze nemá vědeckou jistotu v přísném slova smyslu, tj. jistotu poznání prostřednictvím nutných příčin, jsme-li aristoteliky, nebo jistotu ověření vědeckou metodou, chceme-li se omezit na starý pozitivistický model. V obou případech říci "věřím ve vědu" znamená potvrdit, že člověk postrádá jistotu, kterou má v jiných vědních oborech.
Souhlas vyjádřený v takovém případě "vyjadřuje volbu mezi možným potvrzením a negací nebo mezi několika možnými výroky". Stává se tak vynucenou dobrovolnou volbou názoru. Zdůrazňujeme, že dobrovolný neznamená svévolný, ale že samotná inteligence v tomto případě pouze nezjišťuje zjevnou pravdu, ale že musí zasáhnout vůle, která po vyhodnocení souboru faktorů činí v jistém smyslu svobodnou volbu. A to proto, že se pohybujeme v oblasti víry - názoru, který "v sobě zahrnuje riziko omylu, pokud je nedostatečně podložený z experimentálního nebo racionálního hlediska, a toto riziko si nutně uvědomuje ten, kdo vyslovuje názor" 2. Je tedy třeba si ho uvědomit, nelhat si do kapsy a přiznat si nezřejmost výroku.
Morálka "věřit" vědeckým údajům
Často se tedy i ve "vědecké" sféře jedná o názor toho a toho vědce, který - je-li poctivý - musí přiznat, že se nejprve dobrovolně rozhodl pro určitý názor, i když je nejpravděpodobnější; učencův názor je pak nabídnut člověku, který, aniž by hypotézu přímo studoval, se může rozhodnout (nejde o dogma vnuknuté víry nezbytné pro věčnou spásu), zda uvěří, či nikoli, a to na základě kritérií, která se opírají o kompetenci objevitele, o intelektuální poctivost prokázanou během jeho života a také o jeho ekonomickou nezaujatost, o jeho imunitu vůči logice kariéry, prestiže nebo vydírání, což jsou všechno faktory, které zvyšují jeho důvěryhodnost.
Je to proto, že v této věci je nejdůležitější spolehlivost svědka. Protože tedy neexistují žádné důkazy, je pro toho, kdo se podobně jako Aristoteles drží nohama na zemi a chce se rozhodnout morálně správně, také nutné - a to je skutečně "vědecké" - položit si otázku: Má svědek zájem? Ukázal mi v plném rozsahu studie, které ho k těmto závěrům vedly? Kdyby tvrdil opak, vyhodili by ho z univerzity nebo z práce? Nenavrhuje jako "jisté" to, co je stále "nejisté", takže je intelektuálně nepoctivý? Je možné, že někteří vědci, i když je jich hodně, mohou být podmíněni, zejména pokud jsou v sázce značné zájmy, nebo jsou podřízeni moci? Došlo někdy k represím, které mohly podmínit svobodu vědce? Je takzvaný konsenzus "vědecké komunity", zejména pokud je studie v zárodečném stadiu, skutečným výsledkem neověřitelných studií, nebo je také výsledkem těch, kteří ovládají "emocionální konsenzus mas"?
Tyto otázky jistě nelze zařadit do "matematického modelu" nebo "indexu pozitivity", ale jsou skutečně vědecké, protože mé poznání skrze příčiny, má-li "věřit" vědeckému údaji, musí také zpochybnit věrohodnost, a tedy nezaujatost svědka. Jedině tak bude můj čin víry rozumný. To, co jsem řekl - pro ty, kteří zůstali zakotveni v realistické filozofii a nesní o vědeckém poznání, které má odpovědi na všechno a hned v podobě algoritmu -, platí ještě více v prvních letech po objevu. Zejména při lékařských pokusech, když si uvědomíme, že naše znalosti o fungování lidského těla mají své hranice, o imunitním systému nemluvě. Některé objevy získávají, když už ne absolutní vědeckost, tak alespoň větší důvěryhodnost, když jsou prověřeny časem. Moje "víra", nikoli ve vědu - která nic neznamená -, ale v tuto konkrétní léčbu, která je nyní zavedená, protože dlouhodobě přináší dobré ovoce, se časem také stala "rozumnou vírou". Nebo dokonce "tak rozumnou", že by bylo nerozumné tomu nevěřit, vzhledem k mnoha potvrzením, která přišla v průběhu let. Ale platí to i naopak: z morálního hlediska by mohlo být vážně nerozvážné a mohlo by být také vážným hříchem důvěřivosti - pokud existuje plné varování - dát svůj souhlas nerozvážně, tj. bez potřebné kontroly. Zvláště pokud máme roli vědce, lékaře nebo vládce, který má vážnou odpovědnost za ty, kdo poslouchají.
Závěrem lze říci, že mohu věřit v toho či onoho vědce z dobře podložených důvodů, a nikoli z důvodů emocionálních nebo z pohodlnosti, ale tvrzení "věřím ve vědu" nic neznamená. Ve vědě neexistuje něco jako víra, existuje možnost přisuzovat menší či větší důvěryhodnost tomu či onomu učenci, pokud jde o konkrétní tvrzení. Zbytek je jen ona iracionální emocionalita úzce spojená s výše zmíněným pozitivistickým scientismem 19. století, který po zavržení klasické metafyziky, když mu chybí jistoty, se je snaží vnutit "zvukem většiny", ať už skutečné nebo fiktivní.
Don Stefano Carusi – Zdroj Chiesa e post COncilio
_____________________
1 R. Jolivet, Psicologia, Brescia 1958, s. 569.
2 Tamtéž.
