Tento papež se nám nelíbí
Kolik stála exhibice chudoby 4. října v Assisi, při které byl hlavním protagonistou papež František, není nám známo. Jisté je, že v době, ve které je v módě přehnané zjednodušování, je třeba říct, že tento historický den měl v sobě velmi málo františkánského. Dobře napsaná a interpretovaná partitura, chcete-li, ale zbavená všeho toho podstatného z ducha Františka světce: překvapení, které přivádí svět do úžasu. František jakožto papež, který objímá nemocné, který se tulí k davu, vtipkuje a mluví s patra, nastupuje do Fiat Pandy, který nechává kardinály s představiteli u stolu, aby spěchal k tabuli chudých, to bylo to nejmenší, co se od něho očekávalo a co promptně předvedl.
Samozřejmě za velké účasti katolického a parakatolického tisku, který si pospíšil, aby vyzvedl pokorná gesta a současně vydechl ulehčením, že tentokrát mluvil papež o setkání s Kristem. A samozřejmě za spolupůsobení sekulárního tisku, který do úmoru opakuje, že nyní se snaží církev kráčet s duchem doby. To všechno se s velkými titulky může zítra hodit.
Tentokrát nedošlo k překvapení vzrušujícího gesta. To by bylo tak jako tak velmi chudé ve srovnání s tím, co papež Bergoglio stačil za pouhého půl roku vyslovit a udělat a co mělo své vyvrcholení v důvěrném přítelíčkování s Eugenem Scalfarim a v interview pro Civiltà Cattolica.
Jedinými, kdo tím byli zaskočeni, byli zřejmě „normalisté“, oni katolíci zaměření na to, aby pateticky přesvědčovali bližního a ještě patetičtěji sami sebe, že se vůbec nic nezměnilo. Všechno je normální jako vždy, je to jen chyba novin, že překrucují papeže, který řekl jen jiným způsobem stejné pravdy, jakým učili jeho předchůdci.
Pro novinářství, řemeslo starší než svět, je nicméně obtížné přikládat této tézi víru. „Jeho Svatosti“ se např. zeptá v interview Scalfari, zda existuje pojem jediného Dobra? A kdo je určuje? „Každý z nás“, odpovídá papež, má svou vizi dobra a také zla. My musíme druhé vybízet k tomu, aby šli za tím, co pokládají za Dobro“. „Svatosti“, dotírá jezuitsky Eugenio, kterému se to nezdá, „Vy jste napsal již v dopise, který jste mi adresoval: „Svědomí je autonomní a každý má poslouchat své vlastní svědomí. Myslím, že to je nejodvážnější věta, jakou kdy papež řekl“. „A já to opakuji“, zdůrazňuje papež. „Každý má svou představu Dobra a Zla a musí volit dobro a bojovat proti zlu, tak jak je chápe. To by stačilo, aby se svět stal lepším“.
Když již skončilo 2. Vatikanum a pokoncilní doba pokročila, napsal Jan Pavel II. ve Veritatis splendor odsouzení „některých proudů moderního myšlení, že se individuálnímu svědomí přisuzuje postavení nejvyššího morálního soudu, který kategoricky a neomylně rozhoduje o dobru a zlu, (…) až se dokonce dospělo ke koncepci radikálního subjektivismu v morálním úsudku. I nejfantastičtějšímu „normalistovi“ musí připadat velmi obtížné smířit Bergoglia 2013 s Wojtylou 1993.
Vzhledem k takové změně směru odvádějí noviny svou čestnou a obvyklou práci. Berou věty papeže Františka v evidentním kontrastu k tomu všemu, co papežové a církev vždy učili, a přepisují titulky na prvních stránkách. A tak „normalista“, který říká a myslí vždy to, co myslí Osservatore Romano, zapojí do hry kontext: Věty byly vyňaty z příslušného kontextu a nerespektují to, co měl autor na mysli. Nicméně jsou zde dějiny církve, která učí, že určité věty mají svůj pevný smysl a jsou posuzovány bez ohledu na kontext. Jestliže někdo v dlouhém interview tvrdí: „Hitler byl dobrodinec lidstva“, těžko se obhájí před světem s odvoláním na kontext. Jestliže papež řekne v interview „já věřím v Boha, ale nikoliv Boha katolického“, pak je bez diskuzí v bryndě.
Již dva tisíce let církev posuzuje doktrinální výroky izolovaně od kontextu. V roce 1713 publikoval Klement XI. konstituci Unigenitus Dei Filius, ve které odsuzuje 101 výrok teologa Pasquiera Quesnela. V roce 1864 Pius IX. publikuje Sylabus, seznam bludných výroků; v roce 1907 sv. Pius X. připojuje k Pascendi Dominici gregis 65 vět neslučitelných s katolicismem. A existují některé příklady, kdy je blud zcela evidentní pouhým okem. Podívat se do „Denzingera“ by nebylo na škodu.
Ostatně v konkrétních případech Bergogliových interview analýza kontextu věc dokonce ještě zhoršuje. Papež František říká Scalfarimu, že „proselytismus je slavnostní hloupost“. „Normalista“ hned vysvětluje, že se zde míní proselytismus agresivních jihoamerických sekt. Bohužel v rozhovoru říká Bergoglio Scalfarimu: „Já vás nechci obrátit“. Z toho vyplývá, že v autentické interpretaci, když se definuje proselytismus jako „slavnostní hloupost“, chápe se tím úsilí, které církev vynakládá na obrácení duší ke katolicismu.
Bylo by obtížné interpretovat tento pojem jinak ve světle sňatku, který byl uzavřen mezi evangeliem a světem a kterému František požehnal v interview pro Civiltà Cattolica. „2. Vatikanum, vysvětluje papež, bylo novou četbou evangelia ve světle současné kultury. Vyvolalo je hnutí obnovy, která prostě vychází ze samotného evangelia. Plody jsou nesmírné. Stačí vzpomenout na liturgii. Práce na liturgické reformě byla službou lidu jako nová četba evangelia, vycházející z konkrétní historické situace. Ano, jsou zde linie hermeneutiky kontinuity i diskontinuity, nicméně věc je jasná: dynamika četby evangelia aktualizovaného dneškem je koncilu vlastní a je nezvratitelná.“
Právě proto už nikoliv svět viděný ve světle evangelia, nýbrž evangelium deformované světlem světa a současné kultury. A kdo ví, kolikrát bude třeba v budoucnosti při každém turnusu kulturní změny změnit také ten předchozí způsob četby evangelia: nic jiného než permanentní koncil, teorie Carlo Maria Martiniho.
A na této stezce vyvstává na horizontu idea nové církve, „polní nemocnice“, vyvolané v interview s Civiltà Cattolica, v níž, jak se zdá, dosavadní lékaři neprováděli své řemeslo správně. „Myslím také na situaci ženy, která má na bedrech ztroskotané manželství, ve kterém dokonce podstoupila potrat“, říká dále papež. „Ta žena se pak znovu vdala a nyní je šťastná s pěti dětmi. Potrat ji nesmírně tíží jako upřímnou kajícnici. Chtěla by pokračovat k v křesťanském životě. Co udělá zpovědník?“ Rozhovor zkonstruovaný pečlivě, aby jeho závěrem byla otázka, po které se změní argument přesně tak, aby se zdůraznilo, že církev není schopná dát odpověď. Je to skličující pasáž, když pomyslíme, že tato církev na tuto otázku dává odpověď již dva tisíce let a dává hříšníkovi absoluci, jestliže má náležitou lítost a zavazuje se, že nesetrvá v hříchu.
Nicméně podmaněni suverénní osobností papeže Bergoglia polykají zástupy katolíků báchorky o problému, který ve skutečnosti nikdy neexistoval. Všichni s pocitem viny neřešené dva tisíce let a domnělých křivd na ubohých hříšnících děkují biskupovi, který přišel z konce světa nikoliv aby vyřešil problém, který neexistuje, ale aby tento problém vynalezl.
Znepokojující aspekt myšlenky, který vězí za takovými řečmi, je idea nevyřešitelné alternativy mezi nárokem nauky a milosrdenstvím: kde je jedno z nich, nemůže být druhé. Ale církev odjakživa učí a žije přesný opak: Jsou to pojmy hříchu a lítosti, že jsme se ho dopustili, spolu s předsevzetím, že se ho v budoucnosti vystříháme, které umožňují Boží odpuštění. Ježíš zachraňuje cizoložnici před kamenováním, dává jí rozhřešení, ale propouští ji se slovy: „Jdi a už nehřeš.“ Neříká, buď klidná, já a moje církev nebudeme provádět žádné zásahy do tvého duchovního a osobního života.
Vzhledem k takřka jednohlasnému souhlasu katolického lidu s papežem a jeho oblibě u světa, kterou evangelium pokládá za velmi podezřelou, dalo by se říct, že šest měsíců pontifikátu papeže Františka změnilo svět. Ve skutečnosti jsme svědky fenoménu, kdy lídr hlásá zástupům to, co chtějí slyšet. Je nesporné, že to provádí s velkým talentem a mistrovstvím. Komunikace s lidem který se stal lidem Božím, a ve kterém už není rozdíl mezi věřícími a nevěřícími, je jen z nepatrné části přímá a spontánní.
Dokonce i přívaly davů na Náměstí Svatého Petra, při Světovém dni mládeže, v Lampeduse nebo v Assisi jsou filtrovány sdělovacími prostředky, které si stanoví cíl podporovat tyto události ve spojení s jejich interpretací.
Fenomén František se nepodřizuje základnímu pravidlu mediální hry, naopak posluhuje si s ní, jakoby měl s ní jednu přirozenost. Mechanismus definoval s velkou účinností na počátku osmdesátých let Mario Alighiero Manacorda v knížečce, která stojí za přečtení a má lákavý titul: „Televizní mluva, neboli šílená anadiplóza“. Anadiplóza je řečnická figura, ve které věta začíná stejným slovem, jakým skončila věta předchozí. Toto rétorické umění se stalo podle Manacordy jádrem mediální mluvy. Tyto ryze formální formy, vzhledem k obsahu zbytečné, nepotřebné a nesrozumitelné, přimějí diváka, aby sledovat formální stránku a na podstatu zapomněl.
Postupem doby se sdělovacím prostředkům podařilo nahradit podstatu sdělení složkou formální a učinit tak pravdu něčím zdánlivým. To se daří díky rétorickým figurám synekdochy a metonymie. Tyto figury zaměňují část za celek, nebo celek za jeho část. Sdělovací prostředky dosahují stále více úspěchů právě díky detailům.
Z tohoto pohledu se zdá, jakoby papež František byl stvořen pro masmédia a masmédia byla stvořena pro papeže Františka. Stačí uvést jeden příklad: Bíle oděný muž vystupuje po schůdkách letadla a nese si opotřebovanou aktovku z černé kůže: dokonalý příklad synekdochy a metonymie najednou. Postava papeže je zcela absorbována touto černou aktovkou, která anuluje posvátný obraz předávaný po celá staletí, aby ho nahradila zcela novým a světským. Papež, nový papež je celý v té nové zvláštnosti, která vyzvedá jeho pokoru, chudobu, odevzdanost současnosti, každodennost, blízkost ke všemu pozemskému, jakou si jen můžeme představit.
Konečný efekt tohoto procesu vede k vytvoření pojmu neosobního papežství a současně k povznesení osoby, která je jeho vtělením. Efekt je tím explozivnější, když pozorujeme, že adresáti toho poselství přijímají význam přesně opačný: vyzvedají velkou pokoru člověka a myslí si, že dotyčný je zrcadlem papežství.
Efekt synekdochy a metonymie v dalším kroku spočívá v identifikaci osoby papeže s papežstvím: část jedná za všechno a Šimon sesadil Petra. Tento fenomén způsobuje, že i když se Bergoglio vyjadřuje jako soukromý učitel, transformuje ve skutečnosti každé své gesto a jakékoliv slovo na akt magisteria. Když pak pomyslíme, že větší část katolíků je přesvědčena, že to, co říká papež, je vždy neomylné, stává se hra dokonalou. Můžete protestovat, jak chcete, že dopis Scalfarimu anebo rozhovor s kýmkoliv je názor soukromý, v epoše masmédií efekt všechno přetrvá a stane nezrušitelně větší než jakékoliv slavnostní prohlášení. Dokonce čím budou gesto a řeč formálně menší a méně významné, tím větší budou mít efekt a budou pokládány za nedotknutelné a nekritizovatelné.
Není to náhoda, že symbolika, která vychází z tohoto fenoménu, je složena z každodenních věcí. Černá aktovka nesená do letadla, je příklad školy. Ale také když je řeč o pektorálním kříži, beránkovi, posvátných paramentech, mluví se jen o materiálu, ze kterého jsou zhotoveny.
Aformní matérie získala vrch nad formou. Ve skutečnosti na kříži, který nosí papež na krku, není Ježíš Kristus; lidé jsou však vedeni k tomu, aby věnovali pozornost kovu, ze kterého je zhotoven. Tak tedy ještě jednou: část se pokládá za Všechno (psáno s velkým V). A tělo Kristovo se hledá jinde a každý skončí tam, kde mu to více vyhovuje. V těchto dnech v Lampeduse, zítra kdoví kde.
Výsledkem je moudrost tohoto světa, kterou svatý Pavel prohlašuje za hloupost a která se dnes používá k tomu, aby evangelium bylo čteno novýma očima TV. Již v roce 1969 napsal Marshall McLuhan J. Maritainovi: „Prostředí elektronické informace se stalo kompletně éterické a živí tak iluze, jakoby svět byl duchovní podstaty.“ To je faksimile Mystického těla a ohromující projev Antikrista. Ostatně, kníže tohoto světa je největší inženýr elektroniky.
Dříve či později budeme se muset probudit z velkého masmediálního snu a vrátit se k rozměrům reality. Bude třeba se naučit pravé pokoře, která spočívá v podřízenosti Někomu, kdo je větší a projevuje se v nezměnitelných zákonech Kristova Náměstka. Bude třeba znovu najít odvahu a říci, že katolík se může cítit jen ztracen v dialogu, ve kterém si každý zakládá na autonomii svědomí a je podněcován, aby následoval svou osobní vizi dobra a zla. Protože Kristus nemůže být na vybranou, jedním z mnoha. Alespoň ne pro svého náměstka.
Alessandro Gnocchi a Mario Palmaro Il Foglio 15. října 2013
