Církev v zajetí jezuitů?
Bergoglio a režisér Scorsese
12. ledna bude mít v mnoha zemích premiéru film Martina Scorsese „MLČENÍ“. (Film byl už promítán po audienci jezuitů u Bergoglia 30. listopadu.
Film je natočen podle stejnojmenného románu japonského katolického spisovatele Shusaku Endo. (1923 – 1996). Děj se odehrává v Japonsku v XVII. století, v době velkého pronásledování křesťanů. Dva protagonisté jezuité byli vysláni z Portugalska do Japonska vyhledat svého spolubratra Christovao Ferreiru, který byl v Japonsku provinciálem a údajně odpadl od víry. Je tomu skutečně tak a nakonec i jeden ze dvou vyslaných Sebastian Rodriguez se rovněž zřekne víry, protože chtěl tímto způsobem zabránit kruté smrti jiných křesťanů.
Scéna z filmu Mlčení
„Mlčení“ se má týkat Boha, který mlčí k smrti prvních japonských křesťanů. Román je spletí zásadních otázek o důvodech, zda se držet nebo nedržet pevně víry v době extrémního mučednictví. Jezuité, kteří odpřisáhli svůj odpad od Krista, tak činí z milosrdenství k prostým křesťanům, kteří jsou naopak připraveni obětovat svůj život za věrnost Kristu. Za své odpadlictví jsou kompenzováni významným postavením v japonské společnosti té doby, které se podrobují. To vyvolává velmi četné a hluboké otázky. Píše o nich jezuita Ferdinando Castelli v roce 1973 a jeho recenze vyšla nyní v Civiltà Cattolica, a vyvolala mnoho rozruchu kolem uvedení tohoto filmu.
V předposledním čísle této revue římských jezuitů, která vychází podle statutu po předchozí kontrole Svatým Stolcem a je zrcadlem myšlení Jorge Bergoglia, publikoval Antonio Spadaro 22stránkový rozhovor s režisérem filmu a o postavě jménem Kichjjiro, která je průvodcem dvou jezuitů a je „vytrvale debilní“ a ochotná je zradit, ale nakonec jí děkuje jako učiteli právě ten jezuita, který odpadl od víry.
Na svém blogu Word on Fire (Svět v plamenech) uveřejnil pomocný biskup z Los Angeles kritický komentář. Konstatuje, že dnešní kulturní elita se mnoho neliší od elity japonské před čtyřmi stoletími. Tedy, že vládnoucí laická vrstva dává přednost křesťanům, kteří jsou kolísaví, nejistí, rozdělení a úzkostliví a své náboženství privatizují.
Na druhé straně má tendenci diskvalifikovat osoby nábožensky horlivé jako nebezpečné, násilnické, dalo by se říci ne příliš inteligentní. Stačí vyslechnout si rozhovor Ferreiry a Rodriguese o domnělé prostoduchosti křesťanství japonských laiků, aby se zcela potvrdilo to, co zde říkám. Kladu si otázku, zda Shusaku Endo (a snad i Scorsese) nás ve skutečnosti nezvou, abychom odvrátili svůj pohled od kněží a zahleděli se na obdivuhodnou skupinu odvážných, zbožných a oddaných laiků, kteří mnoho a dlouho trpěli a zachovali si živou křesťanskou víru v nehostinných a nepředstavitelných podmínkách, a vydali o Kristu svědectví obětí vlastního života. Zatímco Ferreira a Rodriguez, s celou svou speciální formací se stávají pochlebníky a úředníky tyranské vlády, tento prostý lid zůstal hložím po boku tyranie.
„Vím vím, Scorsese ukazuje na mrtvolu Rodrigueze, jak ve své rakvi drží malý kříž, který, jak předpokládám, má ukázat, že zůstal v určitém smyslu křesťanem. Ale ještě jednou: toto je právě typ křesťanství, jaké se líbí moderní kultuře: zcela privatizované, skryté, neškodné. A proto souhlasím s polohlasným „evviva“ pro Rodrigueze, ale z plných plic hip hip hurá pro mučedníky ukřižované na mořském břehu.
Ale vraťme se k Civiltà Cattolica: to co nejvíce zaráží, je aktualizace historického příběhu Mlčení.
V jejím posledním čísle je článek o tom, jak by měla vypadat misie v sekularizovaném Japonsku. Autor, japonský jezuita Shun'ichi Takayanagi požaduje „změnu paradigmatu koncepce misie a způsobu, jakým by měla být prováděna“.
Podle soudu pátera Takayanagi misie v Japonsku ještě donedávna praktikovaná, směřovala k viditelným a konkrétním výsledkům a velkému počtu pokřtěných. To dnes už není možné, je to překonáno a zcela nahrazeno en bloc.
Píše:
I když misijní práce v Japonsku XVI. století získala velké výsledky, podobného úspěchu není možno dosáhnout v dnešní době charakterizované rychlým pokrokem materiální kultury a vzrůstem životní úrovně. Právě proto zastaralá koncepce misií, která pochází z koloniální epochy XIX. století a přežívá v povědomí mnoha misionářů, cizích i domácích, musí být nahrazena novou koncepcí lidu, se kterým a pro který pracuje. Nová strategie hlásání evangelia se musí stát výrazem náboženských potřeb dnešních lidí. Dialog musí prohloubit naše představy o jiných náboženstvích a o společné potřebě náboženských hodnot“.
Podle Civiltà Cattolica tedy celou zastaralou misijní koncepci - tj. dělat prozelyty a přivádět církvi konvertity, nahrazuje „dialog“. Tím spíše v Japonsku, kde je normální jít do šintoistické svatyně, účastnit se buddhistických slavností a také navštívit křesťanskou liturgii bez předchozího závazku, držet se určitého náboženského kréda v kulturní atmosféře široce ne-monoteistické.
Na závěr svého článku P. Takayanagi zdůrazňuje, že Japonci, ačkoliv jsou velmi otevření pro náboženský pluralismus, zůstávají náchylní k brutálním epizodám, což je možno připisovat náboženským kořenům islámským, ale nejen těm.
A komentuje: „Náboženství může jistě přispět k růstu a zrání lidí, ale v extrémních případech příslušnost k jednomu náboženství může lidskou přirozenost rozvracet. Je křesťanství schopno zabránit fanatismu a tomuto způsobu perverze? To je pro nás trýznivá otázka, kterou si musíme při naší misijní činnosti položit. Minulé dějiny křesťanství nejsou v tomto ohledu výjimkou. Zvláště někteří japonští intelektuálové inspirovaní japonskou polyteistickou kulturou se začínají ptát, zda monoteistická náboženství v poslední instanci se mohou projevit jako tolerantní vůči příslušníkům jiných náboženství. Tito intelektuálové zastávají názor, že kulturní polyteistický terén japonského šintoismu může zajistit vlídný přístav pro jiná náboženství.“
Velké části tohoto článku se objevily také v L´Osservatore Romano.
To by nemělo nikoho překvapit. Již dříve byl OR obhájcem paradigmatu misií zaměřených na obecnou potřebu náboženských hodnot, jak to nyní propaguje revue řízená páterem Spadaro.
OR se např. ani v nejmenším nedistancuje od autorů jako Vannini nebo Assman. Vannini není katolík a podle Civiltà Cattolica „vylučuje transcendenci, potlačuje základní pravdy křesťanství a novoplatónskou cestou směřuje neúprosně k moderní gnózi“.
Papežův deník nicméně uveřejnil Vanniniho recenzi na knihu Jana Assmana Obtíž s monoteismy. Podle Assmana »v našem globalizovaném světě může náboženství najít místo pouze jako „religio duplex“, tedy náboženství dvou plánů, které se naučilo chápat sebe jako jedno z mnoha a dívat se očima těch druhých, aniž by ztrácelo ze zřetele skrytého Boha, „transcendentní bod“ společný pro všechna náboženství«.
Suma sumárum, nastal čas „Mlčení“ i pro katolické misie.
Jak to všechno srovnat s dekretem Ad gentes 2VK, s exhortací Evangelii nuntiandi Pavla VI. nebo encyklikou Redemptoris missio, to ví sám Pán.
Pramen: Sandro Magister, Settimo cielo
