Je možno kritizovat papežovy výnosy?
19. 9. 2015
Může se papež mýlit při promulgaci církevních zákonů? V případě nesouhlasu není povinností katolíka, aby mlčel o svých výhradách? Odpověď můžeme najít v dějinách církve.
Mnohokrát se stalo, že papežové se mýlili ve svých rozhodnutích politických, pastoračních, ba i magisteriálních, aniž by se tím zpochybňovalo dogma o papežské neomylnosti. Odpor věřících v takových chybných rozhodnutích papežů je vždy pro život církve blahodárný.
Jako příklad uvádí prof. de Mattei dvě staletí starý případ papeže Pia VII. (1800 – 1823). Tento papež uzavřel konkordát s Napoleonem Bonaparte v domnění, že tím uzavírá epochu Francouzské revoluce. Napoleon však záhy ukázal, že jeho záměrem je vytvořit národní církev, která by posluhovala jeho moci.
2. prosince 1804 Napoleon sám sebe korunoval na císaře a několik roků nato napadl znovu Řím a připojil papežský stát k Francii. Papež byl uvězněn a převezen do Grenoblu a pak do Savony (1809-1812). Rozpor se ještě více vyhrotil v souvislosti s druhým sňatkem císaře.
Napoleon se spěšně oženil s Josefinou Beauharnais v noci před svou korunovací, oddával je kardinál Flesch, Napoleonův strýc.
Josefina mu neporodila žádného dědice. Jeho původ byl velmi nízký a Napoleon by se rád vyrovnal ostatním evropským panovníkům. Rozhodl se tedy anulovat svůj první sňatek a oženit se Marií Luisou Rakouskou, dcerou významného evropského panovníka.
1810 senát zrušil jeho první manželství z civilního hlediska a tribunál pařížské diecéze anuloval církevní sňatek. Svatý stolec toto rozhodnutí neuznal a když Napoleon 2. dubna 1810 vstoupil do kaple v Louvru, byla křesla třinácti pozvaných kardinálů prázdná. Císař je prohlásil za rebely a nepřátele státu, protože kardinálové svých jednáním dali najevo, že jeho první manželství může anulovat jedině papež. Třináct kardinálů bylo odsouzeno, že musí doživotně odložit svůj purpur a insignie (stali se tzv. černými kardinály).
Pius VII. váhal mezi dvěma tendencemi, až nakonec podepsal dokument s některými podmínkami neslučitelnými s katolickou naukou. Dokument je znám jak „konkordát z Fontainebleau“. Přijal ve skutečnosti princip podřízenosti církve civilní autoritě francouzské a odevzdal tak církev do rukou císaře. Tento akt, ve kterém Pius VII. očividně jednal jako hlava katolické církve, byl okamžitě odsouzen tehdejšími katolíky jako katastrofální a za takový je církevními historiky dodnes pokládán.
Kardinál Bartolomeo Pacca (1756-1844): »Nedá se popsat strašný dojem a ty nejhorší důsledky jaké vyvolalo zveřejnění tohoto konkordátu«. (Memorie storiche, Řím 1836 sv. I.) Nechybělo těch, kteří přijali konkordát s nadšením, ani těch, kteří se neodvážili ho hlasitě kritizovat ze servilnosti nebo v důsledku špatných teologických znalostí. Kardinál Pacca, papežův podsekretář, patřil k těm, kteří po marném úsilí odradit ho od tohoto aktu, prohlásili, že není jiného léku na skandál způsobený katolické církvi tímto konkordátem, než jeho okamžité odvolání a anulování všeho samotným papežem. Připojili nejznámější příklad z církevních dějin týkající se papeže Paschala II.
Konkordát byl skutečně odvolán. Po mnoha výčitkách „horlivých“ kardinálů papež s velkou pokorou přiznal svůj omyl a 24. března podepsal dopis Napoleonovi, ve kterém stojí tato slova:
O této listině, jakkoliv námi podepsané, řekneme Vašemu Majestátu totéž, co řekl náš předchůdce Paschal II. v podobném případě, kdy podepsal listinu, která obsahovala ústupky ve prospěch Jindřicha V., kterých mělo jeho svědomí všechny důvody litovat. Tak jako uznáváme tento spis za špatný, tak ho za špatný prohlašujeme a s pomocí Pána toužíme, aby byl ihned napraven, aby nevznikla žádná škoda církvi a žádná újma naší duši. (Enchiridion dei Concordati. Due secoli dei rapporti Chiesa-Stato, EDB, Bologna 2003, nn. 44-55),
Itálie se nedověděla ihned o odvolání, ale pouze o konkordátu. Ctih. Pio Bruno Lamteri (1759-1830), který vedl hnutí Amicizie Cattoliche (Katolická přátelství) napsal bezprostředně jasnou kritiku papežova jednání: »Řeknete mi, že Svatý otec může všechno: Cokoliv svážeš na zemi, bude svázáno i v nebi atd. To je pravda, jenže nemůže nic proti božské ústavě církve; je Božím náměstkem, ale není Bůh, nemůže bourat Boží dílo« (Scritti e documenti d´Archivio, II, Polemici-Apologetici Ed. Lanteri Řím-Fermo 2001 s.104).
Ctih. Lanteribyl důsledným obhájcem papežských práv, ale stejně tak připouštěl možnost odporovat papeži v případě omylu, věděl, že papežská moc je svrchovaná, ale není neomezená a svémocná. Papež stejně jako každý jiný věřící musí respektovat Boží zákon, jehož je z Božího pověření strážcem. Nemůže měnit pravidlo víry ani božskou ústavu církve (např. sedmero svátostí) tak jako pozemský vladař nemůže rušit ústavní zákony království, protože, jak říká Bossuet, když je ruší, „otřásají se všechny základy země (Ž 8,5)“.
Nikdo nemůže odsuzovat silná slova kardinála Paccy ani slova Bruna Lanteriho. Konkordáty, motu proprio, apoštolské konstituce, encykliky, bully jsou legislativní akty, které vyjadřují vůli papeže, ale které nejsou neomylné, pokud je papež výslovně nedefinuje jako obsahy nauky nebo mravů, které zavazují každého katolíka.
Motu proprio papeže Františka o nulitě manželství je správní akt, který může být předmětem diskuze a může být odvolán dalším aktem. Také Motu proprio Summorum Pontificum Benedikta XVI. bylo předmětem velké kritiky. Motu proprio papeže Františka je zatím nejrevolučnějším aktem jeho pontifikátu, ale vstupuje v platnost až 8. prosince. Je to snad nelegitimní požadovat, aby bylo předmětem diskuze na synodě a aby skupina „horlivých“ kardinálů požadovala odvolání tohoto dokumentu?
Roberto de Mattei, Corrispondenza Romana
