Dveře pro cizoložníky se otevírají
Úvodem čtyři charakteristické zprávy o postsynodní ‚nejistotě‘
1. První veřejné prohlášení ve prospěch přijímání pro rozvedené a civilně sezdané učinili němečtí, rakouští a švýcarští biskupové – a jejich příslušní teologové – podle kterých synoda bez jakéhokoli stínu pochybnosti rozhodla v jeho prospěch, včetně pozitivního postoje k homosexuálním svazkům.
2. Na stejné tiskové konferenci bylo sděleno, že přijímání u rozvedených a civilně sezdaných je už dávno praktikováno v arcidiecézi Freiburg a dalších a bude pokračovat s plným souhlasem synody.
3. Třetí zpráva přichází z Hong-Kongu, kde v Gay Pride za účasti 
konzulů z Velké Británie, Francie, Německa, Švýcarska, Irska, Švédska, Finska, USA, Kanady a Austrálie se stal terčem útoků místní biskup kardinál John Tong Hon, protože hájil instituci rodiny tvořené mužem a ženou a distancoval se od postojů, které papež definoval jako mnohem otevřenější.
4. Čtvrtá zpráva se týká dispozic pro aplikaci nových procedur zneplatnění manželství, které vstupují v planost 8. prosince.
Při zahájení nového akademického roku 4. listopadu děkan Rota romana Mons. Pio Vito Pinto přečetl následující prohlášení, které bylo publikováno o tři dny později v Osservatore Romano:
»Svatý otec v zájmu definitivní jasnosti o aplikaci papežských dokumentů o manželské reformě požádal děkana Rota Romana, aby jasně vyložil smysl „záměru“ nejvyššího zákonodárce církve promulgovaného v Motu proprio 8. září 2015:
1. Diecézní biskup má sám o sobě právo a svobodu v duchu tohoto papežského zákona vykonávat osobně funkci soudce a jmenovat svůj diecézní tribunál.
2. Biskupové uvnitř církevní provincie v případě, že nevidí v nejbližší budoucnosti možnost ustavit vlastní tribunál, mohou svobodně rozhodnout a vytvořit tribunál mezidiecézní v rámci normy a práva Svatého stolce; dvě nebo více provincií se mohou dohodnout na ustavení mezidiecézního tribunálu první a druhé instance.
V přechodném období tam, kde jednotlivé diecéze nejsou ihned schopny uvést v život vlastní tribunály, mohou se spojit sousední diecéze, jak se to již v některých oblastech praktikuje."
A nyní to podstatné:
Synoda ztratila cestu, ale je tu jeden jezuita jako kompas
František mlčí, ale jiný jezuita mluví již předem za něho. Článek Antonia Sparada v Civiltà Cattolica vyvolal živou debatu, neboť z něho je až příliš jasné, jak František o výsledku synody rozhodne:
Zvláště překvapila rozhodnost, s jakou Spadaro hovoří o Relatio finalis (RF) synody. Je to text velice otevřený a orientuje jediným směrem: ve prospěch přijímání pro rozvedené v civilním sňatku.
Komentář, který následuje, ukazuje, že šéf Civiltà Cattolica ani jako důvěrný přítel Františka nemůže zakrýt, že tyto závěry jsou v rozporu s naukou církve, ale připomíná, že závěr synody je třeba respektovat.
Zvláště poukazuje na to, že není možno si dělat štít z některých řádků Familiaris consortio Jana Pavla II. a vyvodit z nich závěry, které odporují RF.
Článek Antonia Sparada komentuje P. Robert P. Imbelli, profesor teologie v.v. na Boston College a významný autor Osservatore Romano, „America“ a „Commonweal“.
Rekalibrovat GPS
Ve svém článku v Civiltà Cattolica o ukončené synodě uvádí její šéfredaktor P. Antonio Spadaro SJ jako jeden z obrazů použitých při rozhodování synody GPS (Global Positioning System, česky Globální polohovací systém):
„Satelitní navigace ukazuje, jakou cestou je možno dospět k cíli. Pokud dojde k chybě nebo nepředvídanému přerušení, GPS nepožaduje, abych se vrátil k výchozímu bodu a opakoval celou cestu od začátku, ale navrhuje alternativní itinerář. Analogicky pokaždé, když zbloudíme z důvodu svého hříchu, Bůh od nás nežádá, abychom se vrátili ke svému výchozímu bodu, ale orientuje nás směrem k sobě po nové trase.“
Jistě, když někdo sejde z cesty, GPS směr rekalibruje. Nemění však destinaci – cíl. Jinak by zavedl ty, kteří na něm závisí, mimo cestu.
Je to zvláštní shoda, že GPS jsou v italštině iniciály Giovanni Paolo Secondo. Mám obavy, že P. Spadaro ve skutečnosti „rekalibruje“ nauku Jana Pavla II. ve Familiaris consortio. Neboť i když cituje §84 apoštolské exhortace, pokud jde o nezbytné rozlišování situace rozvedených a civilně sezdaných katolíků, vyhýbá se pečlivě teologicko – pastoračnímu závěru Jana Pavla II. v tomto paragrafu:
Spolu se synodou bych chtěl duchovní správce a celé společenství věřících důrazně vybídnout, aby rozvedeným pomáhali se starostlivou láskou tak, aby se necítili odloučeni od církve. Vždyť jako pokřtění mohou, ba musí mít účast na jejím životě. Mají být vybízeni k tomu, aby naslouchali Božímu slovu, účastnili se oběti mše svaté, pravidelně se modlili, podporovali obec v jejích dílech blíženské lásky a v iniciativách bojujících za spravedlnost, vychovávali děti v křesťanské víře, zachovali si kajícího ducha a konali skutky pokání, a tak aby den ze dne na sebe svolávali Boží milost. Církev se má za ně modlit, dodávat jim odvahy, projevovat se jim jako milosrdná matka, a tak je udržovat ve víře a v naději.
Avšak církev potvrzuje svou praxi opírající se o Písmo svaté a nepřipouští k eucharistickému stolu věřící, kteří po rozvodu znovu uzavřeli sňatek. Nemohou být k němu připuštěni, protože jejich životní stav a jejich životní poměry jsou v objektivním rozporu se smlouvou lásky mezi Kristem a církví, kterou viditelně zjevuje a zpřítomňuje eucharistie. Mimoto je ještě jiný zvláštní, pastorační důvod: kdyby byli tito lidé připuštěni k eucharistii, uváděli by se věřící v omyl a zmatek ohledně učení církve o nerozlučitelnosti manželství.
Svátost smíření, která otevírá cestu k svátosti eucharistie, může být udělena jen těm, kdo litují, že porušili znamení smlouvy s Kristem a věrnosti k němu, a jsou upřímně ochotni žít tak, že to už nebude v rozporu s nerozlučitelností manželství. Konkrétně to znamená, že nemohou-li se muž a žena z vážných důvodů – například kvůli výchově dětí – rozejít, jak by byli povinni, "zavážou se, že budou žít v úplné zdrženlivosti, totiž že se zdrží úkonů, které jsou vyhrazeny manželům".
P. Spadaro nám ovšem namlouvá, že jestliže nauka Jana Pavla II. o této otázce představuje, jak došlo před třiceti pěti roky k novému pastoračnímu otevření, i my jsme nyní povoláni číst znamení doby a v tomto světleudělat další krok. Uvádí dále:
„Napětí svátostné situace rozvedených a civilně sezdaných (RCS) vyplývá právě ze skutečnosti, kterou o nich uvádí Familiaris consortio: Nesmějí se pokládat za odloučené od církve, jako pokřtění mohou a mají se dále účastnit jejího života (§ 84). To je zásada, kterou několikrát opakoval také papež František. Ale u tohoto ‚otevření‘ je problém, v čem vlastně spočívá toto společenství s církví? Jak je možné být opravdu ve společenství s církví, aniž by nejdříve a také nadále pak bylo obnoveno společenství svátostné? Požadovat umožnění plného společenství s církví bez společenství svátostného se nejeví jako cesta, která nás může nechat klidnými.“
V tomto směru je GPS skutečně rekalibrován. Ale je třeba si položit otázku, zda byla změněna jen trasa, anebo spolu s ní také cíl.
Závěrečný dokument synody se důsledně vyhýbá zmínce o „přijímání“, pokud jde o osoby RCS. Dokument tak skutečně potvrzuje, že jakékoliv rozlišování musí postupovat podle nauky církve a podle nařízení biskupa. (§ 85) Proto jestliže P. Spadaro nehodlá synodu rekalibrovat, pak určitě ji posílá vytouženým směrem.
Je to směr podporovaný skrze Circulus Germanicus, jehož vliv článek několikrát souhlasně cituje. Jedná se o směr, který je v jasné opozici k nauce živé církve. Zda toto je směr, jaký stanoví papež v očekávané apoštolské exhortaci, zbývá jen vyčkat. Ale jestliže tato změna má být chápána jako rozvoj nauky církve, pak je „diskutovaná otázka“ skutečně prekérní a kontroverzní.
Závěrečné konstatování
Při četbě Familiaris consortio nás musí zaujmout hluboká pastorační starostlivost, jakou projevuje Jan Pavel II. o rozvedené.
Píše totiž:
Církev ustanovená, aby vedla ke spáse všechny lidi a především pokřtěné, nemůže přenechat samy sobě ty, kteří – již spojení manželským svátostným poutem - hledali cestu k novému sňatku. Proto bude neúnavně usilovat a poskytovat také jim své prostředky ke spáse.
A dále:
...ať se za ně modlí, povzbuzuje je, ukazuje se jim jako milosrdná matka, a tak je udržuje ve víře a v naději (§84).
Tvrdit, že ti, kteří trvají na plnosti nauky Jana Pavla II. obsažené v textu Familiaris consortio, jsou tím neschopni pastorační péče a usilují změnit nauku v kameny a házet jimi proti nehodným, znamená nejen postrádat láskyplné rozlišování, o kterém hovoří sv. Ignác v Úvodu k duchovním cvičením, ale také napadat dědictví velkého papeže církve.
- - -
Budiž poznamenáno, že invektiva proti těm, kteří „místo aby hlásali všem, že evangelium je pro všechny pramenem věčné novosti... chtějí indoktrinovat evangelium v mrtvé kameny a házet jimi proti druhým“, je výrok z projevu papeže Františka k synodním otcům večer v sobotu 24. října.
