Špatný strom přináší své plody
Tak jako nespadl z nebe manévr se „stěhováním národů“, tak nespadlo z nebe divadlo tzv. biskupské synody. Jsou to ve skutečnosti články dlouhodobého procesu přípravy a nastolení Nového Světového Řádu. Ale ani tento konkrétní dlouho připravovaný projekt není tou rozhodující a základní strukturou. Všichni jeho skrytí i zjevní projektanti, stratégové a mocnáři , ať jsou si toho vědomi nebo ne, jsou jen loutkami hlavního aktéra s více než výmluvným jménem: ANTIKRISTA . Cílem všech počinů tohoto vyzývavého a pyšného Božího Nepřítele je zničení jeho církve a uvržení světa do časného i věčného neštěstí. O katastrofách, z nich jedna vyšla najevo v „synodě“, bylo rozhodnuto už před 50 lety
V posledním roce se část církve polekala, že přece není možno jednat proti 6. a 9. Božímu přikázání. Ale Desatero začíná Prvním přikázáním, které koncil zradil již před půl stoletím ve svých dokumentech a především ve své „ekumenické“ praxi.
Všechen zmatek v církvi není pouhou náhodou, ale Satanovým záměrem a je jeho živnou půdou a prostředím jako voda po ryby. Synodní zmatek si nemůžeme vykládat jako nějaký vnitrocírkevní boj nebo spor. Je to vývoj podporovaný a praktikovaný vnitrocírkevní „pátou kolonou“ Nepřítele.
K jeho nejvýznamnějším pomocníkům a nástrojům patří kromě zmatku také falešní proroci: tedy falešní kněží, falešní biskupové, falešní preláti a papežové a jejich falešná shromáždění. Tedy ona garnitura, před kterou nás Pán výslovně varoval a jasně určil jejich rozlišovací znamení. Pán nikde nemluví o dobrých pastýřích, kteří k nám přicházejí ve vlčím rouchu, ale o vlcích oděných rouchem beránčím. A především: POZNÁTE JE PODLE JEJICH OVOCE.
Je proto třeba se znovu a znovu vracet k varováním a výstrahám, které už dávno zazněly, ale které mnohým připadaly jako pouhé fantazie.
Svolavatel Druhého vatikánského koncilu papež Roncalli hrdě hlásal, že to bude koncil zcela jiný než všechny předchozí. V této věci je mu třeba přiznat pravdu. Na rozdíl od předchozích byl to koncil výrazně jiný a zatím ojedinělý v tom, že nepřinesl církvi světlo, ale uvrhl ji do zmatku a nevýslovné tmy. Tento pseudokoncil se vyznamenal tím, že podvratné bludy a ideologie, které dosud vyzrávaly pod povrchem, povznesl na oficiální nauku církve. Principy modernismu se staly oficiální součástí nauky i praxe se všemi zhoubnými důsledky.
Místo jasné perspektivy, jednoty, horlivosti, růstu a svatosti se rozhostily a hromadí spory a rozbroje, zmatek nad zmatek, laxnost, zvůle, stupňující se odpadlictví a co horšího, hřích na hřích, a to hříchy nejohavnějšího druhu odshora až dolů.
1. Trvalý úpadek katolické církve zcela evidentně a jednoznačně nejvýrazněji nastoupil a šíří se přesně z těch zemí, kde po skončení koncilu působili jeho stěžejní protagonisté: tedy v Holandsku, Belgii, Francii, německy mluvících zemích a místech jejich vlivu, kde v současné době dělá staleté křesťanství místo suverénnímu, agresivnímu a rafinovanému bezbožectví. To, co mělo být zúrodněním Roncalliho „optimismu“, projevilo se naopak jako výsledek Satanova úspěšného a dlouho chystaného projektu.
2. To, co koncilní a pokoncilní papežové způsobili, představuje ve skutečnosti odzbrojení církve a její sebepodrobení diktátu svých úhlavních nepřátel, včetně klanění se Satanu a modlám. Plány a agendy zednářské mafie nejsou nic nového ani udivujícího. Co je šokující, je Františkova horlivá a překotná spolupráce s předáky tohoto světa na zničení církve.
3. Při všem poklonkování pokoncilní církve pohanům a nevěrcům a „odpadlým souvěrcům“ nikdy nebylo ve světě tolik výslovné a velmi aktivní a ostentativní nenávisti k Ježíši Kristu a jeho církvi jako nyní.
4.Tato nenávist bují i uvnitř samotné církve, kde zdomácněla jako despekt a nesnášenlivost ke své vlastní minulosti a jejím nejvzácnějším duchovním pokladům. Stává se z ní přesně taková církev, jakou ďábel potřebuje: církev, která si hrdě namlouvá, že je církví lepší než kdykoliv předtím, a zatím se stala falešnou církví.
5. „Komunismus“, který nebyl, není a nebude nic jiného než zvrácený řád a rouhavý výsměch Bohu, prožívá svou renezanci. Povzbuzen a požehnán mlčením koncilu a zbaven všech „zdí“ pokračuje v novém střihu ve své plánované expanzi za spoluúčasti falešné církve. To s jeho „sociální revolucí“ opřenou o materialistický „vědecký“ ateismus, vyrazily již před sto lety do světa potraty, rozvody, feminismus a liberalismus jako revoluční „výdobytky“ ve znamení srpu a kladiva.
6. Stále rostoucí krize současného světa je přesným odrazem krize falešné církve, která přestala být majákem Ježíšova evangelia, pravdy a spravedlnosti. Je to Boží odpověď na její troufalost, s jakou na místo Boha postavila Člověka.
Jediné klima má být starostí Kristovy církve a její hlavy: a to je klima Božího království na zemi. Ale toto království pustne a dům na dům padá, protože je rozděleno a zbaveno svých základů. Stav kněží směřuje k vymření. Přibývá diecézí, které vyhlašují bankroty nejen finanční, ale především duchovní. Boží chrámy jsou na prodej a staly se shromaždištěm zapřisáhlých Božích nepřátel.
S těmi se hlava církve bratříčkuje a líbá, naopak rozhání pravověrné Boží služebníky, kteří usilují o pravou zbožnost a horlivost! Nejvyšší pastýř pase sám sebe a většina jeho ovcí si pochvaluje volnost nových časů a nových mravů a těší se na další uvolňování od „středověkých pout“. Je to náhoda, že se mu už dvakrát zlomila jeho „pastýřská hůl“?
Tak se naplňují se slova Žalmisty :
Můj národ na můj hlas nedbá, ať jsou tedy dále zarytí srdcem. Jen ať si dělají podle svého! Můj lid mě neposlouchá? Nechám je, ať si žijí podle svých nápadů.
Kdo che žít podle vlastních nápadů, musí ovšem počítat s tím, že ti druzí mají také vlastní nápady. Někdy velice nepříjemné!
To, co se děje, a to, co se teprve bude dít, je ve skutečnosti Boží dopuštění jakožto odpověď na tyto bláhové lidské rouhavé nápady a koncilní provokace: o »JEDNOM SPOLEČNÉM BOHU«, o »JEDNOTĚ V RŮZNOSTI A MNOHOSTI«, o »SVOBODĚ NÁBOŽENSTVÍ« či »SVOBODĚ SVĚDOMÍ« atd..
Stručně řečeno, církev před padesáti lety oficiálně přesedlala na KULT ČLOVĚKA: Ten se ujal vlády a bude i nadále vládnout železným prutem bez Boží milosti a bez vedení Ducha Svatého
Jakákoliv náprava je vyloučena, dokud nebude veřejně přiznáno, že 2. vatikánský koncil zavedl církev na scestí a uvrhl ji do nevýslovného zmatku.
Ve světle těchto skutečností stojí zato vrátit se k textům, jejichž obsah se ještě před lety mohl někomu zdál neuvěřitelný:
