Církev, ve kterou věřím
15. 11. 2015
Don Elia: Věřím v jednu svatou apoštolskou Církev
Kristus dal Církvi ústavu, aby trvala neměnitelná ve své podstatě a nedostupná pro proměnlivé síly pozemského města. Proměnlivý vliv pozemského města na lidi Církve kéž nikdy nepodmiňuje věčnou podstatu jejího Království (Teodosio Maria della Croce).
Tato slova řeckého mystika, který se stal katolíkem a zesnul 1989, jsou pro nás velkou posilou v temné hodině, kterou právě procházíme. Jakkoliv mohou její vůdce až na nejvyšší úrovni ovlivňovat proměnlivé ideje pozemského města, Církev nemůže změnit ani svou povahu, která tvoří počátek Božího království, ani svou základní strukturu, nezranitelnou okultními silami světa a neovlivnitelnou pohnutými osudy dějin. Je to věčná duše Církve, ve kterou věříme, jak je možno vyrozumět z povznášející mohutnosti, s jakou i nevelký zástup zpívá ve mši Et unam, sanctam, catholicam et apostolicam Ecclesiam...
Tato Církev je předmětem naší víry. Nikoliv ona údajná chudá církev pro chudé, která vydává 12 milionů euro na reorganizaci Govero della Città di Vaticano a svěřuje správu svých financí multinacionální Američance. Nikoliv ona církev, která se vzteká proti jediným řeholním komunitám, které ještě praktikují skutečnou chudobu na rozdíl od takřka všech ostatních, které pod záminkou obnovy zasvěceného života zradily evangelium a charisma svých zakladatelů. Nikoliv ta církev, jejíž hlava s plným vědomím odpovědnosti připouští toto pronásledování, protože pozoruje, že démon je těmito bratry a sestrami zasvěcenými Neposkvrněné nadmíru pobouřen.
Kdyby tyto skutečnosti nebyly zaregistrované a ověřitelné, museli bychom je připisovat nějaké blouznivé fantazii; skutečnost však překonává fantazii. Ale jak je možné dospět k tak zvrácenému rozhodnutí a k takovému blouznění? Odpověď je dobře známá: to všechno pochází z prapodivného koncilu, jehož problematické texty otevřely dokořán naukové a morální propasti, takže je možno je vykládat buď v dobrém nebo i zcela opačném smyslu podle nálady čtenáře, takže každý v nich nachází potvrzeny své vlastní ideje a vyčte si to, co se mu nejvíce líbí.
Stejným způsobem po padesáti letech byla se souhlasem nejmenšího možného počtu hlasů schválena závěrečná zpráva synody, kterou však určitý proud pokládal za ideální naplnění toho, co zůstalo dosud nedokončeno z tzv. ducha koncilu. Text, ze kterého je možno vyčíst i to, co v něm není napsáno a čemu se navíc přikládá autorita, jakou naprosto postrádá.
My nevěříme této zesvětštělé „církvi“, která nedělá nic jiného, než že klade otázky, vyvolává pochybnosti, produkuje zmatky a budí neklid a není schopna dát jasné a jednoznačné odpovědi ani přesná vymezení, a při tom naopak démonizuje ty, kteří mají ještě síly to udělat, která žene stádo do programového úpadku, a opakuje přitom do omrzení ohrané fráze vyvolávající laciný efekt a hypnotizuje tak masy... Nenecháme se hypnotizovat pronikavým hlasem megafonů mediálního systému, těmi sirénami, které se znalostí psychologických mechanismů oktrojují do podvědomí mnoha věřících falešné náboženské ideály, které matou a mění jejich svědomí, takže pak vzdorují pravdě a milosti a jsou hnáni směrem k smrtícím útesům.
Nevěříme onomu novému humanismu, který poté, co zapřel Boží prvenství s výmluvou, že hájí člověka, vymazal Boha z jeho mysli a zrušil v ní jeho zákon života. My nevěříme v horizontální kult, ve kterém smrtelníci vynášejí sami sebe a své pozemské podniky a zapomínají na Soud, Peklo i Ráj.
Nevěříme liturgii svěřené improvizaci toho, kdo umí „animovat“, těch, kteří jí „předsedají“ a dávají jí každý svůj vlastní kolorit a přetvářejí bohoslužbu na hubenou one man show.
Nevěříme pastýřům, kteří páchnou ovcemi místo aby voněli Kristem, kteří vedou jen dětské řeči, jak se co nejlépe zařídit zde na zemi a nezmíní se o cestách svatosti, které vedou k nebi; kteří hodnotí kněze podle převládající ideologie místo nauky o svatosti a mravním jednání, kteří vidí jen hříchy sociálně ekonomické povahy a podporují zákony zaměřené proti životu a rodině...
Stav této revoluční „církve“, této libertadora“ je v současnosti nenapravitelný, je zbytečné si dělat zbožné iluze: není zde co dělat, není schopna ničeho Bohu milého, neboť milost vyžaduje přirozenost a ta její se Bohu vzpouzí s tupou zatvrzelostí, deformovaná a iritovaná skrze lži novátorů.
Jedinou schůdnou cestou je vytvářet společně malé oázy víry a milosti, ve kterých může pravá Církev přežít jako v katakombách, v očekávání, že znovu rozkvete, až se bouře přežene. Přestaňme navštěvovat místa nakažená herezí, skandály a zneužíváním. Jestliže stížnosti u kompetentních autorit padají do prázdna, nikdo nám nemůže zabránit, abychom šli jinam, kde zjevená pravda není předmětem ignorování a není představována jako zamotaný zmatek norem a doktrín, které údajně utiskují spravedlivé a vylučují hříšníky, kde mši svatou slouží kněz, který se stává jak jen možno maličkým, aby dal vyniknout Jemu, kde láska není nerealistická iluze planetárních změn, ale skrytým zdrojem i nejmenšího skutku a dodává mu nadpřirozenou věčnou hodnotu.
Věřím v Církev ... ale jen onu Kristovu, tak jak ji chtěl On a jak ji založil, nikoliv tu, která dává přednost člověku, který dokonce demoluje Boží dílo idejemi francouzské revoluce a teologie osvobození. Věřím v Církev jakožto nemocnici, ve které se však nemocní skutečně léčí a uzdravují a kde se nepoužívá jen morfium falešného milosrdenství. Věřím v Církev jako jedno tělo živenou milostí a nikoliv dialogem bez kritérií a objektivních cílů. Její tělo je jistě zraněné, poskvrněné hříchy jejích členů (které je možno smýt pokáním), ale nikoliv paralyzované soužitím se samotným hříchem, (na které není léku). Věřím v církev jakožto ovčinec chráněný ohradou pravdy a spravedlnosti, kterou kolem ní zbudoval Pán , nikoliv ve smíšené tábořiště vystavené vší nepohodě, kde jsou ovce vystaveny nebezpečí a postrádají vedení a orientaci.
Věřím v Církev, do které byli přivtěleni pohané pro svou víru a křest, jak to viděl viděl prorocky a typologicky sv. Ambrož v nevěstce Rachab, která pro svou víru byla zachráněna u Jericha i se svou rodinou. Tato církev, jak to konstatuje sv. Augustin, musí snášet i koukol zasetý nepřítelem, tj, falešné křesťany, na něž musí Hospodář čekat až do žní, kdy bude plevel oddělen a spálen věčným ohněm (srov. Mt 13,30.40-42). Kéž naše věrnost k Pánu vytrhne z neštěstí ty, kteří riskují, že se vracejí k tomu, co zvrátili, a umytí se znovu budou válet v blátě (srov. 2 Pt 2,22).
Chiesa e postconcilio
